Křesťanství
Křesťanství
Vznik: v prvních dvou stoletích n. l.
Dnešní rozšíření: celosvětové
Stejně jako judaismus a islám je i křesťanství monoteistickým náboženstvím, tzn. že Bůh je samojediný a žádní další bohové neexistují. Bůh je považován za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami. Jeho syn, Ježíš Kristus, sestoupil na zem, žil jako člověk a smrtí na kříži spasil svět. Základní pravidla života každého křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a v modlitbě Otčenáš.
Ježíš pocházel z židovské rodiny, pravděpodobně z města Nazaret a narodil se někdy mezi sedmým a čtvrtým rokem př. n. l. Veřejně vystupovat začal asi ve třiceti letech. Původně byl považován za jednoho z farizeů, učenců, kteří studovali a vysvětlovali židovskou Bibli a zákony. Brzy však získalo jeho učení radikální rozměr, který ostatní farizeje a vrstvu kněží polekal. Jeho ústřední myšlenka o nadcházejícím příchodu Božího království nebyla v judaismu nikterak nová, ale Ježíš jí dal zcela nový obsah. Zatímco většina Židů byla přesvědčena o výjimečnosti svého Bohem vyvoleného národa, Ježíšovo učení neslo univerzální poselství platné pro všechny národy. Ježíš požadoval naprostou změnu myšlení a chování a lásku ke všem lidem – včetně spodiny, cizinců a i nepřátel.
Po krátkém prvním úspěchu se mezi Židy zvedla velká vlna odporu proti Ježíšovu učení a nakonec byl Ježíš na žádost Židů římskými úřady popraven ukřižováním.
Jakmile se však rozkřikla zpráva o jeho zázračném zmrtvýchvstání, získalo Ježíšovo učení novou sílu. Přesto bylo zprvu jen jedním z mnoha nových náboženských kultů, které se na přelomu letopočtu šířily v helénistickém světě římského impéria. Rozhodující zásluhu na úspěchu křesťanství měl Pavel (Šavel) z Tarsu. Byl to urozený, helénisticky vzdělaný Žid a farizeus a zprvu byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Jednoho dne se mu však na cestě do Damašku zjevil Kristus a Pavel v náhlém vnuknutí pochopil pravdivost jeho učení. Zahájil rozsáhlou misijní činnost mimo židovské území, zejména mezi Řeky. Důležitým prvkem byla otevřenost. Většina ostatních náboženských kultů totiž praktikovala tajná myséria a jejich učení bylo určeno pouze zasvěcencům., kteří museli projít složitou a náročnou přípravou. Ježíšovo učení bylo naopak určeno všem a bylo zcela veřejné, každý se s ním mohl seznámit. Ve 2. století rychle získávalo nové stoupence a zformovala se křesťanská církev.
Překvapivý úspěch nového náboženství ovšem zákonitě vyvolal odvetná opatření římských vládců, mimo jiné i proto, že křesťané v té době prohlašovali římskou říši za ztělesnění zla a nástroj ďábelských sil. Zejména ve 2. a 3. století proto docházelo k masovému pronásledování křesťanů a z této doby pochází největší počet křesťanských mučedníků. Situace se změnila ve 4. století, když si římští vládci uvědomili, že by se křesťanská církev mohla stát oporou státní moci a impériu, které již pociťovalo neklamné příznaky úpadku. Roku 313 císař Konstantin křesťanství oficiálně povolil a v roce 380 z něj císař Theodosius nakonec učinil státní náboženství. V této době bylo křesťanství rozšířeno již v celé říši a pronikalo i daleko za její hranice, do Etiopie, Persie a také ke germánským kmenům.
Zároveň s tím ovšem prožívalo křesťanství i složitý vnitřní zápas o podobu své věrouky a teologie. Mezi důležité problémy, o než se teologové přeli, patřila např. otázka o lidské a božské podstatě Ježíše Krista. Tyto rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a roku 1054 nakonec vedly k prvnímu velkému rozštěpení křesťanské církve na dvě větve – na větev východní čili pravoslavnou (ortodoxní) a větev západní čili katolickou. Další štěpení nastalo pak v 15. a 16. století. Takzvaná první reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá deformace začala v Německu vystoupením teologa a reformátora Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve (tzv. protireformace) vedla ke krvavým náboženským válkám 16. a 17. století. Jejich konečným důsledkem byla velká vlna „odnáboženšťování“ a ateismus v Evropě 18. a 19. století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve znovu hledat cestu ke vzájemnému porozumění a k rozsáhlejší spolupráci.
Během svého vývoje se křesťanství rozpadlo na řadu církví (k těm hlavním patří katolická, pravoslavná a protestantská či evangelická církev) a množství sekt.
Křesťanství sehrálo v dějinách Evropy klíčovou roli a vývoj západního umění a kultury nelze pochopit bez základních znalostí o tomto náboženství. Ke křesťanství se dnes hlásí asi 1,8 miliard lidí na celém světě. Třebaže ráz bohoslužeb a věrouka se často hodně liší, tvoří nepřehlédnutelnou jednotu: všechny křesťanské církve se odvolávají na Ježíše Krista a bibli. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát