Měšťanská společnost 19. století
Život v měšťanské domácnosti
Životní styl měšťanské rodiny závisel na její zámožnosti, úrovni vzdělání jednotlivých členů i na velikosti města, v němž rodina žila. V malých městech a městečkách žilo měšťanstvo v úzkých kontaktech s okolními vesnicemi a měšťané vlastnili i pole.Ve větších městech byl zpravidla čilejší společenský a kulturní život.
Měšťanstvo v českých zemích bylo v soudobé publicistice často líčeno jako zaostalá a proti měšťanstvu v německých státech i méně vzdělaná komunita. O tom hovoří i článek v Pražském večerním listu: „Uvykli na své patriarchální živobytí, zděděné od svých předků, neznají ještě větších rozkoší než odpočinku při občerstvující sklenici, kdežto jejich rodiny v sáhodlouhém spánku raději se kochají.“
Klasický model měšťanské rodiny byl poměrně jednoduchý. Otec odcházel každé ráno do zaměstnání nebo za obchodem. V poledne přicházel na oběd a po krátkém odpočinku se zase vracel zpět do práce. Večer otec trávil s rodinou nebo zašel posedět do hospod či kaváren. Matka byla hospodyní a starala se o děti a domácnost, v bohatších rodinách za pomoci služebných nebo vychovatelů. Ideální hospodyně měla stále co dělal – zašívat, plést, vyšívat, péct atd.
Ráno navštívila paní domu se svou služkou tržiště, kde nakoupily potraviny pro přípravu oběda. 19. století neznalo polotovary a vše bylo nutno upravit doma. I skladování potravin bylo omezeno možnostmi spíží a sklepů. Služka zatopila v kamnech v kuchyni a pod dozorem paní domu se dala do přípravy oběda.Vařilo se i podle kuchařských knih. Nejznámější autorkou byla Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845). Její recept na žáby s petrželkou například zní: „Vezmi čisté přemyté žabky, osol je a dej je s kouskem nového masa na rendlíček, přikrej je a nech je dusit, až jsou měkké, několik jich v slané vodě s pokrájenou petruželí nech vařit. Udělej bílou jíštičku, tu polívku, co se tam ty žabky vařily, zapraž, na ty dušené žabky proceď, dej k tomu jemně nakrájenou zelenou petružilku a trochu květu, nech to malinko povařit a dej na stůl.“
V kuchyni se obvykle v kádi nebo neckách rodina jednou týdně pravidelně koupala. Jako ručníky se požívaly kusy plátna. Voda byla ohřívána na plotně. Pro mytí rukou a obličeje sloužila umyvadla na stojáncích nebo položená na nábytku. Vodovodní kohoutky nebyly ani v bohatších domácnostech běžné, zpravidla byla voda na chodbě. V bytech byly suché záchody nebo se používaly společné záchody na chodbách.
Děti byly vedeny k velké úctě k rodičům, vykaly jim a čekala se od nich bez výjimky poslušnost stejně tak, jako se od matky vyžadovala poslušnost vůči otci. Zatímco k matce měly děti zpravidla hlubší vztah, otec byl nejvyšší autoritou a téměř posvátnou osobou, stejně posvátná byla i jeho práce. Například v rodině Františka Palackého děti téměř nesměly vstoupit do otcovy pracovny a vůbec nepřipadalo v úvahu, že by jej směly vyrušit v práci.
Děti z měšťanských rodin většinou nechodily za svými zábavami mimo domov bez dozoru. Po příchodu ze školy si hrály doma nebo šly s matkou či služebnou na procházku. V parcích si malé děti hrály na pískovištích, větší honily obruče pomocí krátkých tyček, chlapci točili bičem dřevěnou káču, děvčata s sebou nosila nebo vozila své panenky. S panenkami a různými domečky pro panenky si dívky hrály i doma, chlapci dávali přednost houpacím koníkům a šavlím. Děti také četly. Chlapci také někdy vyhledávali různá dobrodružství v ulicích měst.
Pokoje byly jednoduše a účelně zařízeny. Ložnice nebyla v měšťanském prostředí pravidlem, spalo se spíše v obývacích místnostech. Běžným nočním oděvem měšťanky nebo měšťana byla dlouhá bílá noční košile a čepec. Nezbytný byl nočník pod postelí. Byty osvětlovaly svíce nebo lojové lampy.
Každodenní rytmus dne se po léta a desetiletí neměnil. Dopoledne bylo v domácnosti určeno pro nákupy, úklid, vaření apod. Odpoledne přicházely návštěvy. Měšťanské rodiny obvykle vedly čilý společenský život. K širšímu kruhu rodiny patřilo i značné množství přátel a známých. Návštěvy byly přijímány v parádních pokojích nebo přímo salonech. Rodiny společně navštěvovaly kulturní podniky, společně se vydávaly na výlety do přírody nebo na procházky do parku. Jejich členové se často scházeli ve střeleckých, čtenářských, hudebních a jiných společnostech.
Velkým problémem této doby byla i velká úmrtnost – způsobená z části epidemií cholery v letech 1830-1847. Polovina narozených dětí se nedožila pěti let. Častá byla také úmrtnost žen při porodu. Průměrná měšťanská rodina měla 5 až 9 dětí. Průměrný věk lidí na počátku 19. století byl kolem 44 let, padesátiletý člověk už byl považován za starce.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát