Baroko
Termínem baroko se označuje kulturní a umělecká epocha asi od druhé poloviny 16. století místy až do poloviny 18. století. Původ pojmenování bývá odvozován od portugalského slova barroco –tj. nepravidelná perla, ale někteří uměnovědci je odvozují i z řeckého baros = tíha, hojnost. Tento pejorativní název dali slohu teoretikové klasicismu, kteří ho odsuzovali jako projev zvráceného vkusu. Baroko je totiž opakem renesanční touhy po uzavřené formě, harmonických proporcích, klidu a jednotě. Rozbíjí ucelenou renesanční formu, porušuje renesanční zákony tektonické rovnováhy, vnáší do obrazové kompozice nezvyklý pohyb, ruch a napětí, používá silných dramatických efektů světelných, aby diváka ohromilo a otřáslo jím.
Tyto výklady sice nemusí být jediné možné, vystihují však vhodně chápání baroka jako nové vývojové etapy ve významu něčeho zvláštního, umělého a odlišujícího se od předchozího stavu.
Baroko vzniká jako reakce na renesanční optimismus, na jeho racionalismus a důvěru v neomezené možnosti člověka. Rozvoj vědy a poznávání nových neznámých krajin vedly ve svých důsledcích k závěru, jak málo člověk o světě ví a jak málo v něm znamená. Takové pocity nabyly intenzivní podoby poté, co lidé zažívali tíži sociálních bouří a krutost dlouhotrvajících válek. Konkrétní historickou situaci určovala tvrdá ofenzíva katolicismu proti výsledku reformačního úsilí, zahájená tridentským koncilem a realizovaná především působením jezuitského řádu. Tak se vytvořil prostor pro nástup evropské protireformace 16. – 18. století. Náboženské konflikty byly i jednou z příčin třicetileté války, jejíž evropský rozsah ovlivnily mocenské ambice jednotlivých zemí.
Z uvedeného dění se zrodily typické barokní motivy nicoty, skepse k pozemskému životu a intenzivního návratu k Bohu. Barokní chápání života a světa přitom nebylo pouhým opakováním středověku, či úplným popřením renesance – její podněty jsou vstřebávány, přetvářeny a spojovány s novými postupy. Na rozdíl od středověku baroko ve vztahu k duchovnu zvýrazňuje smyslovost jako dědictví renesance: Kristus bývá – v návaznosti na teologický výklad biblické tzv. Šalamounovy písně – zživotňován jako milenec lidské duše toužící po splynutí s ním. Takový význam je obsažen v termínu barokní mystická erotika. Vypjatá smyslovost, konkretizovaná např. motivem lidské duše toužící dostat se ke svému milenci – Kristu – co nejdříve, se projevuje v tvorbě Terezie z Avily.
Rozporuplnost, životní tragika a zvýraznění tématu smrti, označované někdy jako barokní znaky na rozdíl od harmonického a optimistického vidění světa spojovaného s renesancí, se objevovaly již v renesační literatuře, např. u Villona a Michelangela. Od motivů tohoto druhu je však třeba termín baroko odlišit jako historicky vymezenou epochu.
Mluvit o barokní společnosti jako o homogenním, jednolitém a jednoústrojném celku by bylo nepochybně pošetilé. V čem spočívají znaky, které tomu vtiskují sociální zvláštnost? Tyto znaky již mají původ z velkých zámořských objevů Kolumba, jeho současníků a jeho následovníků. Tyto objevy přinesly nepochybně silný vzrůst hospodářské moci španělských králů a otevřely cestu k utváření nového typu státu a státní společnosti, který byl vybudován ve vertikálním směru a vrcholil v panovníkovi, závislém daleko méně než předtím na ochotě poddaných podepírat jeho moc, a naopak uváděl svým bohatstvím stále ve stále větší závislost na sobě jak šlechtu, tak nepoddajné městské stavy. Z tohoto panovníka, rozhodujícího prostě z titulu své dědičné moci, se pak postupem času vyvinul monarcha jedinovládce, jehož profil vystihoval známý výrok Ludvíka XIV. : L´état c´est moi! – Stát jsem já! Monarcha, charakteristický pro evropskou barokní společnost. Tak by asi bylo možné v hrubých rysech nastínit výklad o vzniku barokní evropské společnosti v XVI. století a jejím dalším vývoji.
Pro představu panovníka v baroku je příznačná její tuhá vázanost s představou ceremoniálu. Ceremoniál se ovšem uplatňoval už dávno v tzv. středověku, ale nikdy nedosáhl takového rozkvětu, jak tomu bylo právě v období baroka. Působení ceremoniálu zasáhlo zejména osobu panovníka. Vstává –li ráno, je obklopen okamžitě řadou lidí, kteří ho podle přesně určeného řádu oblékají, přichází jeho holič, kadeřník a zase v náležitém ceremoniálním rituálu upravuje jeho vzezření; zasedá –li ke stolu, aby posnídal, je jeho snídaně opět určována pevným výběrem obsluhujících osob a jejich úkolů. Ceremoniál se dokonce uplatňoval i v mluveném projevu a je dochováno mnoho historických zápisů, že právě ceremoniál a jeho uplatňování vedl mnohdy k docela vážným konfliktům.
Baroko zasahovalo i do takových odvětví lidské činnosti, jakou byla a je politika. Barokní politika se snaží podrobit vedení církve svému vlivu, a to jak v samotném církevním ústředí, tak uvnitř svých vlastních státních hranic, kde se obsazování jednotlivých biskupství stává věcí jejího rozhodování. Zesiluje se suverenita státní moci – panovník se dostává v blízkost Boha.
Barokní literatura
Hlavním principem barokní literatury se stává kontrast (antiteze) světa pozemského (lidského) a světa duchovního – božího (nadzemského, tj. transcendentálního). Kontrastem souvisejí další základní prostředky uměleckého vyjádření. Často se vyskytuje hyperbola a symbol. Frekventovaným tématem je smrt, líčená na jedné straně a naturalistickými detaily jako hrůzný zánik tělesného života, na druhé straně jako vytoužený cíl duše na její cestě k bohu. Existuje dlouhá řada obecných definic „podstaty baroka“: „antitecký životní pocit“ (Arthur Hubscher), „přiblížení se Bohu skrze tento svět“ (Zdeněk Kalista), „krize pocitu životní jistoty“ (Václav Černý) aj. Tyto výroky jsou samy o sobě pravdivé, neboť postihují rysy, jimiž se evropské literatury 17. století skutečně vyznačují.
Mění se i postavení hrdiny. Jak se vlastně utvářel hrdina v baroku? Navazoval nepochybně na renesanční koncepci tohoto pojmu. Barokní hrdina však nebojuje ve světě jako jeho renesanční předchůdce, nýbrž se světem, jehož životní prostor není daný a nehybný. V tom smyslu jistě zůstane typem barokního hrdiny Cervantesův tragikomický Don Quijote.
Duchovní tematika je pro baroko určující. Obohatila především rozvoj poezie. Barokní tvorba je rozrůzněna z hlediska autorské pozice: v katolických zemích podporovala do značné míry protireformační tendence a v opozici proti nim se vytvářela literatura neoficiální. Baroko se však uplatňuje také v zemích protestantských.
První náznaky barokního slohu se objevují v české literatuře už před Bílou horou, především v raných dílech Komenského. Realitou českých literárních dějin 17. století je literární činnost evangelické emigrace, jejíž tvořivé síly ochabují po prvním půlstoletí, a domácí katolická barokní literatura, která má i době svého největšího rozkvětu typické rysy nerozvinutosti, dobře patrné, srovnáme –li ji se sousední literaturou německou a s barokní literaturou v jiných evropských zemích. Převážnou část české barokní poezie tvoří kancionály, tj. soubory duchovních písní určené především pro zpěv v kostele, převážnou část české barokní prózy tvoří postily, tj. soubory kázání, převážnou část domácí dramatické produkce tvoří latinské školní hry. Chybí reflexivní, příležitostná poezie, román, v dramatické produkci tragédie a tragikomedie.
Barokní hudba
Hudba, která je převážně smyslovou záležitostí, našla v baroku nejširší uplatnění. Barokní hudba je hodně zdobná s bohatou texturou v porovnání se svými předchůdci. Na počátku baroka se vyvinula nová hudební forma – opera. Tato forma kombinuje poezii, divadelní hru, výtvarné umění a hudbu. Schopnost hudby vyjádřit lidské emoce a zobrazit přírodní fenomény byla objevena právě v éře baroka. Vivaldiho soubor koncertů Čtvero ročních dob je toho nejznámějším příkladem. Ačkoli imitační polyfonie zůstává velmi podstatná, homofonie se stává stále více a více důležitá. Homofonická hudba předkládá jasný rozdíl mezi melodickou linkou a podružnou doprovodnou částí.
Na počátku barokní éry vznikl také orchestr, který se vyvinul z doprovodu operní a vokální hudby. Nejoblíbenější barokní hudební formou bylo „concerto“, ve kterém hrál sólový instrumentalista (nebo malá skupina sólistů) „proti“ orchestru, čímž vznikají zajímavé kontrasty v dynamice a melodii.
Výtvarné umění v baroku
Baroko se vlastně dělí na tři slohové proudy a to na barokní realismus, barokní klasicismus a radikální barok. Vedle patrných rozdílů mají tyto proudy i společné znaky. Jedním z nejdůležitějších je iluze, která prostřednictvím divadelních efektů útočí na smysly, city i rozum diváka.
Barokní malířství pokračovalo po stránce námětové, technické i formální v dědictví renesance, přetvořilo však tuto tradici ve smyslu svých slohových vlastností. Rozvoj barokního umění souvisel ideologicky a společensky s protireformačním katolictvím a posílením vlivu a moci feudální šlechty, proto barokní sloh nalezl uplatnění především v Itálii, Španělsku, Portugalsku a ve střední Evropě v Rakousku a českých zemích a v Novém světě.
Barokní malířství si libovalo v líčení velkolepých mytologických a alegorických výjevů, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů, či v sugestivním zobrazování ukrutných scén mučení křesťanských světců. V nich mohl barokní malíř rozvinout svou zálibu pro vyjadřování mocných duševních hnutí, typický je sklon k nadsázce a přepínání, k divadelní efektnosti.
Vznikala díla plná dramatičnosti, v nichž přímou linii nahradila křivka, v níž se bohatě uplatňoval prostor a účinky světla. V Itálii se poprvé objevil i jiný přízračný rys barokního umění, a to nový, bezprostřední vztah ke smyslové skutečnosti a reálnému světu, vztah, který výrazně poznamenal tvorbu s tradiční náboženskou a mytologickou tématikou, a který sehrál prvořadou úlohu v malbě podobizen, krajin, zátiší a výjevů z každodenního života. Kostely přestaly sloužit meditaci, začaly se budovat prostorné síně nebo sloupoví, dobře rozvržené, vhodné pro kázání a společné modlitby.
V obrazech se využívá temnosvit, tj. hlavní postava obrazu je osvětlena jasným světlem a okolí mizí ve stínu.
Jedním z charakteristických znaků je dokonalý až matematický přísný řád. Ten dal vzniknout tzv. ideální krajině, což je spojení reálné krajiny s vymyšlenými útvary sestavených do kompozičního řádu.
Barokní architektura
Evropské stavitelství ovládalo baroko skoro 200 let. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly a přestavovaly se nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy.
Důležitým znakem bylo, že místo kruhového půdorysu se využívá půdorys elipsovitý.
Baroko rozvíjí prostor do hloubky, klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary. Jedním z hlavním znaků je dynamika.
Nábytek se vyznačoval esovitými nohami, šroubovitě stočenými sloupky, bohatstvím dekoru a všelijakými technikami zdobení (intarzií = vykládání dřevem, marketérií = vykládání mosazí, slonovinou atd.) Typická byla komoda, barokní sekretář se spoustou zásuvek, dále rozšířil sedací nábytek s luxusním čalouněním a repertoár stolů od jídelních, přes čajové, až po noční stolky.
Pro módu bylo charakteristické, že jak k pánskému, tak k dámskému oblečení náležela paruka.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát