Kartágo
Úvod
K tématu Kartágo jsem se dostal, takovou oklikou skrze Řím. Mne totiž tohle antické impérium vždy přitahovalo a byl jsem rozhodnut udělat si na ně ročníkovou práci, ale stejný nápad jako já dostalo více mých spolužáků. Proto jsem, aby to mělo nějakou návaznost vybral Kartágo.
Kartaginci se svým loďstvem vybudovali jeden z nejvýznamnějších přístavů Středozemí, do něhož se sjížděli obchodníci z celého tehdy známého světa. Smělé úspěchy Kartága vyvolaly závist a neklid Říma, protože překáželi jeho rozpínavosti ve Středomoří.
Soupeření vyvolalo vojenský konflikt, který nakonec skončil (po dramatických bojích) vítězstvím Říma, který roku 146 př. n. l. město dobyl a vypálil.
Město poblíž Tunisu, na mořském pobřeží, připomínají dnes už jen trosky. A přitom to bylo jedno z nejvíce vzkvétajících měst ve starověku.
Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam.
"Ostatně mám za to, že Karthágo musí být zničeno"
Marcus Porcius Cato Censorius
Stručná historie města
V roce 841 př. Kr. založili féničtí vystěhovalci, z města Tyru, na pobřeží Severní Afriky Nové Město (Kart Hadašt). V průběhu 6. století př. Kr. se Kartágo měnilo v mocné město. Bylo vybudováno válečné loďstvo a založena řada kolonií. Známky někdejší námořní velmoci lze pozorovat v uměle založených přístavech v blízkosti Tophetu. Zajímavou pozoruhodností je přístav válečného loďstva. Uprostřed okrouhlého přístavního zálivu je umělý ostrov, kde byly budovy admirality. Řecký historik Appianus napočítal 220 galér. Lecco z jeho popisu přístavu archeologové pak také potvrdili. Válečný přístav byl spojen s velkým obchodním přístavem, jehož vjezd, zanesený pískem, byl objeven. Vykopávky odhalily domy a obchody pocházející z 2. nebo 3. století př. Kr. Většina budov, které si lze dnes prohlédnout - například amfiteátr, základy zdí lázní Antonia Pia a řada vil.
Chráněno z jedné strany mořem s obchodním a válečným přístavem, z druhé strany vysokou hradbou, uzavíralo ve svém středu mocný hrad na pahorku Byrsa. " V pozadí se zvedal na širokých základech palác, vystavěný ze žlutě skvrnitého numidského mramoru, ve čtyřech stupňovitých patrech", popisuje Byrsu Flaubert, který vychází ze zápisků antického historika Polybia.
V době rozkvětu Kartága usilovali o dominantní postavení ve Středomoří Řekové a podnikali na Kartágo neúspěšné nájezdy. Daleko obávanějším protivníkem se stal vzmáhající se Řím. Ve třech punských válkách Římané Kartagince porazili a v roce 146 před n.l. slavné město zničil a srovnal se zemí Publius Cornelius Scipio mladší, který si tímto činem vysloužil přídomek Africanus.
Za Caesara bylo Kartágo opět obydleno a znovu se stalo hlavním městem, tentokrát římské provincie Afriky. Bylo současně třetím nejdůležitějším městem římské říše po Římu a Antiochu.
V polovině 5. století našeho letopočtu jej ničily nájezdy Vandalů a v 7. století jej úplně zničili Arabové. Sloupy i jiné prvky z pobořených svatyň a občanských budov z doby punské, římské i byzantské použili Arabové k výstavbě města Tunisu.
Dějiny Kartága
Počátky dějin v Severní Africe
Geografické předpoklady
Severní Afrika zaujímá přibližně dnešní Maroko, Alžírsko (bez Sahary) a Tunisko, tedy území mezi západním bazénem Středozemního moře a Saharou. Z důvodu spíš historického než zeměpisného lze sem přiřadit též Tripolsko, území na pobřeží Malé a Velké Syrty, jež bylo po celý starověk spjato se severní Afrikou. Její úrodné pobřežní roviny a pahorkatiny byly otevřeny k moři řadou z hlediska starověké plavby dobrých přístavů, jež umožňovaly styk s ostatními zeměmi při Středozemním moři. Směrem na jih, do vnitrozemí, stoupá krajina, v starověku zčásti zemědělsky obdělávaná a zčásti věnovaná pastvě. V horách Atlasu a Auresu a jižně od nich na severním okraji Sahary mohly žít v starověku jen kmeny živící se pastevectvím.
Ačkoli Sahara počátkem starověku ještě nebyla tak velkou překážkou pro cestování jako později, byla severní Afrika vždy otevřena více k Středozemnímu moři a k zemím na jeho břehu. Proto její dějiny v starověku souvisely spíše s dějinami evropských zemí na březích západního Středomoří, Hispánie a Itálie, i středomořských ostrovů Sicílie a Sardinie.
Původní berberští obyvatelé starověké severní Afriky nezanechali žádné souvislé záznamy o své zemi a o jejích dějinách, veškeré údaje jsou známy jen z pramenů řeckých a později i římských. Cizím cestovatelům a pak i dobyvatelům byla nejlépe a nejdříve přístupná východní část severní Afriky, pobřeží dnešního Tuniska. Řečtí cestovatelé nazývali obyvatele této oblasti i území směrem na východ od Egypta jménem Libyes: podobně nazývali tyto národy i staří Egypťané. Název Libyé znamenal pro Řeky - na rozdíl od dnešního státu tak nazvaného - území zaujímající přibližně dnešní Libyi a Tunisko, avšak potom přenesli tento název i na celý světadíl.
Dnešní název Afrika znamenal původně též území daleko menší, severní část dnešního Tuniska. Název pro zemi odvodili Římané z názvu pro obyvatele Afer. Ten patrně není původu domácího, nýbrž fénického. Stará Mommsenova teorie, která spojovala toto jméno se semitským názvem pro Hebrejce Ibrí, byla sice z jazykových důvodů opuštěna, avšak nejnovější nálezy v Ugaritu na severní hranici fénické oblasti ji opět znovu doporučují. Toto jméno označovalo patrně semitské Féničany, kteří v severní Africe "za mořem", usazovali již od konce 2. Tisíciletí př. Kr., na rozdíl od Féničanů v asijské vlasti.
Protože původní berberští obyvatelé starověké severní Afriky sami žádné písemné záznamy nezanechali a dosavadní archeologické výzkumy a nálezy nedávají dostatečný podklad pro historické zpracování, jsou znalosti nejstarších dějin severní Afriky zcela závislé na tom, které národy a s jakými zájmy styk s jejími obyvateli navazovali. Staré fénické záznamy se rovněž nedochovaly, nejstarším pramenem jsou zprávy řeckých historiků a cestovatelů.
Dolní hranicí starověkých dějin severní Afriky je jako všude tam, kde na římskou či řeckou civilizaci navazuje islám, dobytí severní Afriky Araby v 7. století př. Kr. Prvá staletí arabské okupace způsob života obyvatel severní Afriky podstatně nezměnila. Větší zlom znamená teprve příchod arabských kmenů Banú Hilál v 11. století . Avšak již od předělu v 7. století patřily tyto země alespoň mocensky do oblasti islámu.
Založení města
Podle pověsti založila město okolo roku 800 před naším letopočtem Elissa, sestra týrského krále Pygmaliona, známější pod jménem Dídó. Když dal Pygmalion úkladně zavraždit jejího manžela, opustila Elissa se skupinou Týřanů Fénicii a přistála u břehů severní Afriky. Na místním panovníkovi Berberů si podle pověsti vyžádala pro založení svého města tolik země, kolik zabere jedná volská kůže. Panovník souhlasil a chytrá královna dala rozřezat kůži na uzoučké proužky, jimiž vymezila prostor. Místo se pak jmenovalo Nové město (Kart Hadašt), z čehož později vzniklo Kartágo. Trojský královský syn Aeneas hledal se svým loďstvem vhodné místo pro založení Říma. Po dlouhé cestě přistál v Kartágu a zamiloval se do Dídóny. Dídó spáchala sebevraždu, když ji opustil. Tento dramatický příběh lásky inspiroval později mnoho básníků, malířů a hudebníků. Strhujícím způsobem jej vylíčil římský básník Vergilius v eposu Aeneis.
Je skoro nemožné vzájemně oddělit báje a dějiny. Přes řadu archeologických vykopávek jsou data obtížně zjistitelná. Dokonce i datum založení města je nejisté. Předpokládá se, že k tomu došlo na konci 9. století př. Kr. Archeologické nálezy poukazují na to, že dříve než v polovině 8. století Kartágo neexistovalo. Nejstarší nálezy leccos ponechávají v temnotách. V posvátném území Tophet, zasvěceném bohyni města Tanid, byly ve velkém počtu přinášeny dětské oběti. Byly tu obětovány dvou až tříleté děti bohovi, který se jmenoval Baal Hammon. Zdá se, že existovala tradice obětovat prvorozené z vážených vládnoucích rodin. V Tophetu se také údajně upálila Dídó , aby zachránila svůj národ před pomstou vládnoucího knížete, který ji vícekrát nutil k sňatku, jenž odmítala.
Kartáginská námořní říše a její postavení v západním středomoří
Doba, kdy se území Apeninského poloostrova stalo dějištěm rozvoje řeckých a etruských měst, jakož i postupného upevňování římské moci a konečného sjednocení tehdejší Itálie pod římskou nadvládou, byla důležitou epochou i pro rozvíjející se Kartágo. Od svého vzniku představovalo pevný opěrný bod, chráněný nejen přírodními podmínkami, ale i promyšlenou výstavbou svého areálu. Politické a náboženské středisko města bylo umístěno na pahorku chráněném proti útoku ze souše i z moře. Tato citadela byla pojmenována Byrsa. Srdcem města byly dva přístavy, obchodní a vojenský, vybíhající do pevniny od jihu k severu a spojené vzájemně úzkým průplavem. Kolem přístavů se rozkládalo vlastní město. Území na sever od Byrsy se nazývalo Megara a jeho obyvatelé se věnovali drobnému zemědělství a sadařství. Oblast nejstaršího osídlení byla jen malá a o její rozloze svědčí archaické nekropole nalezené na kartáginském území. Podobně jako jiné starověké národy pohřbívali i Kartágiňané své mrtvé mimo osídlené oblasti, čímž poskytli svědectví o rozsahu obývaného území a jeho postupném šíření.
V nejstarší fázi svého vývoje Kartágo udržovalo živé kontakty se svým mateřským městem Tyrem. Jejich ráz svědčí o závislosti Kartága na Tyru a jeho podřízenosti své metropoli. Jednou do roka vysílali Kartágiňané do Tyru posly, aby přinesli bohu Melkartovi oběť, která představovala desetinu ročného kartáginského státního příjmu. V náboženské formě se tak uskutečňovala poplatnost Kartága Tyřanům. Z této povinnosti se však Kartágiňané vymanili v době, kdy postavení Tyru začalo upadat.
Upevňování Kartáginských pozic v mezinárodním měřítku bylo provázeno růstem ekonomické síly Kartága na africké půdě. Ve městech se rozvíjelo zejména zpracování kovů, nezbytné pro řemeslnickou výrobu nářadí a zbraní, dále zpracování dřeva, hrnčířské hlíny a skla. Rozvinutá byla i výroba látek a koberců, které nacházely odbyt i mimo sféru přímého kartáginského vlivu. V ekonomickém životě zaujalo významné místo zemědělství. Jeho rozmach lze klást do doby od poloviny 5. století př. Kr. V té době Kartágiňané upevnily své postavení vůči sousedním severoafrickým kmenům a rozšířili na jejich úkor i své agrární zázemí. Můžeme předpokládat, že na kartáginském území se rozvíjelo jednak hospodářství drobných a středních rolníků, pracujících s menším počtem otroků a příležitostně najímaných svobodných pracovníků, jednak velkostatky, na nichž obdělávali půdu zčásti otroci, zčásti polosvobodní příslušníci místního afrického obyvatelstva. Hlavním produktem kartáginského zemědělství bylo obilí. Rozvíjelo se však i pěstování vína, oliv, ovoce a chov dobytka. O zemědělství na kartáginském území pojednal obšírně agronom Mago ve spise čítajícím 28 knih. Není známo, ve které době žil, ani co všechno obsahovalo, neboť se nedochovalo. Šlo však zřejmě o práci dobré úrovně, protože po vyvrácení Kartága Římem v roce 146 př. Kr. bylo z rozhodnutí římského senátu přeloženo do latiny a dovolávali se ho i pozdější římští autoři.
Otázku rozvoje otrokářských výrobních vztahů a účasti otrocké práce v kartáginském hospodářství lze pro nedostatek pramenů řešit jen hypoteticky. Využívání otroků bylo v Kartágu jistě běžnou věcí, ať už šlo o řemesla, zemědělství nebo o zabezpečení větších domácností nebo správu velkých domů majetných Kartágiňanů. Žádné z těchto odvětví však zřejmě nebylo závislé výhradně na otrockých pracovních silách. Podíl svobodných výrobců v řemeslech a v zemědělství byl na kartáginském území jistě poměrně vysoký a poměry v Kartágu se po této stránce patrně podstatně nelišili od situace v etruských městech v době jejich vzestupu a rozkvětu.
Hlavní součást kartáginského hospodářství představoval obchod, který se pro místní podnikatele stal zdrojem bohatého zisku. Jejich obchodní spojení směřovala jak do afrického vnitrozemí, tak i do vzdálenějších končin severoafrického pobřeží a okolního středomořského světa. Obchodní styky se sousedními africkými kmeny rozvíjeli Kartágiňané s vědomím své nadřazenosti a snažili se získávat potřebné zboží za podřadný ekvivalent, pro který neměli odbyt na náročných trzích. Z afrického území získávali obilí, pokud si je nebyli schopni vypěstovat na svých pozemcích, z vnitrozemí dostávali slonovou kost, zlato, stříbro i některé další kovy. Afrického původu byli většinou i otroci využívání v kartáginském hospodářství, popř. prodáváni na otrockých trzích. Kartáginský vývoz do afrických oblastí se nevyznačoval přílišnou rozmanitostí dodávaného zboží. Sousední domorodé kmeny Kartágiňané zásobovali zbraněmi, popř. některými kovovými výrobky, které však nevynikaly přílišnou kvalitou. Dále vyváželi víno a pro náročnější zájemce drahé tkaniny a oděvy.
Při rozvíjení dálkového obchodu Kartágiňané plně využívali předností, které jim poskytovala poloha jejich města. Z kartáginského přístavu bylo dosažitelné celé pobřežní pásmo severní Afriky, Sicílie a jejím prostřednictvím Itálie a východní oblast Středozemního moře, Sardinie, Korsika, Baleáry a Hispánie, stejně jako Héraklovy sloupy (dnešní Gibraltar), otevírající kartáginským mořeplavcům cestu do Atlantického oceánu. Díky rozvíjejícím se kontaktům získávali kartáginští obchodníci cín z Británie, stříbro a měď z Hispánie a zprostředkovali ve Středomoří i prodej jantaru, který se do této oblasti dostával napříč Evropou od břehů Baltského moře. Kartáginští námořníci pomáhali šířit v západním Středomoří etruské, řecké, kampánské a egyptské produkty. Přímo v Kartágu se nalezla korintská keramika, která přicházela do města nejspíše přes Syrákúsy, a o kontaktech s etruskou oblastí svědčí nálezy etruského bucchera v Africe a na Sardinii. Ve 4. a 3. století př. Kr. byli kartáginští obchodníci běžným jevem ve významných středomořských přístavech. Ve východním Středomoří udržovali kontakty s Tyrem a snažili se uplatnit i v ptolemaiovském Egyptě.
Dálkové plavby uskutečněné kartáginskými mořeplavci vzbuzovaly obdiv u současníků a ve dvou případech se zapsaly trvale do historie objevných výprav. Asi koncem 6. století př. Kr. se uskutečnila cesta Kartágiňana Himilkóna , který proplul Hérakleovými sloupy a podél západoevropského pobřeží se dostal do Británie či až do Irska. Další proslulou výpravu podnikl asi v polovině 5. století př. Kr. mořeplavec Hanno. Proplul rovněž Gibraltarským průlivem (Héraklovy sloupy), ale jeho další plavba směřovala na jih podél afrického pobřeží. Po četných dobrodružstvích skončila expedice patrně v dnešním Guinejském zálivu, odkud se pro nedostatek potravin vrátila zpět.
Oligarchický ráz kartáginské ústavy je patrný ze struktury institucí, jejichž prostřednictvím byl řízen kartáginský stát. Dva nejvyšší městští představitelé se nazývali sufetové a byli voleni vždy na jeden rok. Trvalým představitelem svrchované politické moci kartáginského státu byl senát. Měl patrně 300 členů a jeho čelní představitelé vytvářeli radu, složenou ze 30 členů a disponující zvláštní mocí v oblasti legislativy. Další složkou kartáginského státního zřízení byla tzv. rada stočtyř, jejíž členové představovali nejvyšší soudní orgán. S výkonem soudních záležitostí byla spojena i široká pravomoc kontrolní. Hlavním posláním lidového shromáždění byla volba úředníků, popř. rozhodnutí těch případů, kdy se sufetové dostali do sporu s radou třiceti. Vliv lidového sněmu však byl jen formální, neboť kandidatura na vedoucí úřední funkce i řešení sporných otázek byly fakticky záležitostí úzkého kruhu vysoké aristokracie.
Slabinou kartáginského městského státu byl charakter jeho pozemní armády. Příslušníci kartáginské aristokracie zastávali ve vojsku velitelské funkce, avšak o službu v řadovém mužstvu kartáginští občané hlubší zájem neměli. Prostí vojáci se tudíž najímali jako žoldnéři z řad různých národů a kmenů, takže řadové mužstvo bylo etnicky velmi pestré. Vyskytovali se v něm zejména Afričané, Hispánci, ale i Řekové a Italikové. Tato okolnost podvazovala bojeschopnost kartáginské armády, neboť zvláště v kritických situacích se mezi vojskem mohly projevit různorodé skupinové zájmy.
Význačnou roli v životě Kartága hrálo náboženství , které tyrští kolonizátoři přinesli ze své fénické vlasti i do nově založeného města. O důležitosti náboženství tu svědčí nejen zachované řecké a latinské prameny, ale i archeologické nálezy, pojící se ke kultu bohů na kartáginském území. Hlavní místo v kartáginském panteonu zaujímala dvojice božstev - Tanit, bohyně plodnosti, za níž se skrývá fénická bohyně Aštar, a Baal-Ammón, nejvyšší bůh, ztotožňovaný s fénickým Elem či řeckým Kronem. Podobně jako v Tyru byl i v Kartágu rozšířen kult Melkarta, ztotožněného s řeckým Héraklem, i dalších bohů, kteří vesměs nalezli odpovídající protějšky v řecké a římské mytologii. V důsledku sílících kontaktů mezi Kartágem a řeckými zeměmi se postupem doby kartáginské náboženství helénizovalo a přejímalo z řeckého náboženství i nová božstva.
Podle zakořeněné starověké víry bylo nutno získávat přízeň bohů nebo usmiřovat jejich hněv oběťmi. Za nejúčinnější způsob se v Kartágu pokládalo upálení dětí z urozených rodin, k němuž Kartágiňané sahali vždy v dobách vážného nebezpečí. Obětištěm byla svatyně bohyně Tanit a boha Baala-Ammóna. Tento tzv. tofet byl prozkoumán archeologicky, přičemž byly objeveny i pozůstatky dětí, obětovaných božstvům. Věřili, že obětovaní jedinci pomohou městu překonat hrozící nebezpečí a že se sami změní v bohy. Lidské oběti jsou doloženy nejen v Kartágu, ale i v některých jiných místech kartáginského panství. Postupně se však od obětí tohoto druhu opouštělo a místo dětí byly bohům přinášeny symbolické oběti zvířecí.
Kartáginský městský stát, založený ekonomicky na využití zemědělské půdy v Africe a na rozvíjení námořního obchodu ve středomořské oblasti, se v mezinárodním měřítku musel nutně projevovat jako výbojný činitel, hledající nové surovinové zdroje, nová odbytiště i nové základny pro své loďstvo. Důležitým krokem k přeměně Kartága ve středomořskou mocnost bylo postupné ovládnutí jiných fénických osad na africké půdě. Vedle toho Kartágiňané začali na příhodných místech zakládat své vlastní kolonie, které se staly ohniskem kartáginského vlivu v západní části Středozemního moře. Tato kolonizace se v literatuře označuje na rozdíl od starší fénické jako punská. Toto pojmenování souvisí s latinským jménem Poeni, Puni (= Kartágiňané), jež vzniklo z řeckého Foiníkes (= Féničané).
Zájem Kartágiňanů se upínal na ty oblasti, které měly nebo mohly získat klíčové postavení v rozvíjejících se námořních kontaktech západního Středomoří. Z tohoto hlediska se do zorného pole kartáginských podnikatelů dostaly Baleárské ostrovy, Malta, Hispánie, Sardinie a především Sicílie, neboť právě tento ostrov otvíral či uzavíral cestu do východní i západní části Středozemního moře. Punská kolonizace se tu rozvíjela od 7. století př. Kr. a navazovala aspoň v určité míře na činnost fénických osadníků v předchozím století. Punský vliv na ostrově postupně sílil a v 5. století př. Kr. Kartágiňané ovládali západní cíp země. Kolonizací a rozvíjením námořních kontaktů se Kartágo ve 3. století př. Kr. změnilo v silnou námořní říši, která si jako další cíl mohla vytyčit ovládnutí celé západní poloviny středomořské oblasti.
Z mezinárodního hlediska byl vznik kartáginské námořní říše umožněn, jak již bylo uvedeno v jiných souvislostech, spojenectvím Kartága s italskými Etrusky a později s Římany, v nichž Kartágiňané správně vytušili dědice a následníky etruské moci. Hlavními protivníky kartáginských plánů byly Řekové, zejména pak sicilské Syrákúsy, jejichž vládci (tyrani) zasahovali stále pronikavěji do hospodářských a politických poměrů v západním Středomoří. Kartágiňané nevylučovali Řeky jako obchodní partnery, ovšem za předpokladu, že se zřeknou všech akcí, které by ohrozili kartáginské zájmy. Takovéto omezení bylo pro Řeky přirozeně nepřijatelné, a tak poměr sil mezi oběma soupeřícími stranami nalezl výraz v řadě válečných akcí . Výsledek jednotlivých bitev svědčil v celkovém měřítku o vyrovnaném postavení obou mocností, z nichž každá byla schopna zasadit protivníkovi dílčí porážku, ale nedokázala definitivně rozbít jeho postavení.
Pro vývoj situace v západním Středomoří mělo kolem roku 600 př. Kr. velký význam založení řecké kolonie Massalie. Jejímu vzniku se Kartágiňané sice snažili zabránit, a to i ozbrojenou mocí, avšak byli odraženi. Silná osada, v níž se Massalia záhy vyvinula, způsobila, že kartáginští obchodníci byli odříznutí od důležité oblasti, kde námořní spoje navazovaly na suchozemské cesty směřující do nitra Galie a k Severnímu moři. Kartágiňané sice nalezli východisko v plavbě přes Gibraltarský průliv a podél hispánského a galského pobřeží, avšak nebylo už v jejich silách ohrozit Massalii hospodářsky nebo vojensky.
Měření sil mezi Kartágiňany a Řeky se odehrávalo v řadě konfliktů. K důležitým mezníkům v těchto bojích patří vzpomenutá bitva u Alalie na Korsice, kde Kartágiňané spolu s Etrusky zasadili Řekům drtivou porážku a rozbili tak řecké vyhlídky na kolonizaci Korsiky a eventuální ovládnutí Sardinie. Touto událostí vyvrcholilo spojenectví mezi Kartágem a Etrusky. Zanedlouho však byli Kartágiňané nuceni hledat na italské půdě nového spojence, protože některá významná etruská města začala svou mezinárodní důležitost ztrácet. Za této situace se novým kartáginským spojencem stal republikánský Řím, jehož předáci měli zájem na tom, aby své postavení posílili spojenectvím s uznávanou středomořskou mocností. Z hlediska vztahů mezi Kartágiňany a sicilskými Řeky nemělo zprvu spojenectví Kartága s Římem valný význam, neboť Kartágo nemohlo z Římské strany doufat v účinnou podporu. S tímto vědomím posílili sicilští Řekové počátkem 5. století př. Kr. vlastními posilami značně své vojenské pozice a pokusili se zlikvidovat kartáginský vliv na ostrově. Na tento krok Kartágiňané odpověděli mohutnou trestnou výpravou, ale v bitvě u Himery roku 480 př. Kr. byli poraženi.
Teprve až na sklonku 5. století př. Kr. zmohli se k akci, která odstranila následky porážky u Himery a ohrozila samou existenci řecké državy na Sicílii. Toto nebezpečí se podařilo odvrátit energickému, avšak despotickému syrákúskému vládci Dionýsiovi I. Pomocí silné žoldnéřské armády zastavil nápor kartáginských oddílů, odrazil jejich protiakce a přispěl k tomu, že hranice mezi oběma mocnostmi se na ostrově ustálila na delší dobu na řece Halyku. V bojích s Kartágem pokračoval i Tímoleón, jenž za svou prvořadou úlohu pokládal nutnost odstranit nebezpečí, které pro sicilské Řeky znamenala kartáginská država v západní části ostrova.
K novému zostření řecko-kartáginských vztahů na Sicílii došlo za vlády syrákúského tyrana Agathoklea, jemuž sice Kartágiňané dopomohli k moci, avšak když se pokusil ovládnout další sicilská města, vystoupili proti němu vojensky a oblehli Syrákúsy. Z této situace se Agathoklés pokusil zachránit rychlou protiakcí. Válku na Sicílii svěřil svému bratrovi Antandrovi a sám se s vybraným mužstvem přeplavil do Afriky, aby zasadil rozhodný úder přímo Kartágu (310-307). Zprvu se jeho akce rozvíjela úspěšně neboť Kartágiňané řecký útok na africkém kontinentě neočekávali a jejich síly oslabovaly vnitřní mocenské spory. Po složitých událostech v Africe i na Sicílii byl uzavřen mír, který jen potvrdil rozdělení sfér na Sicílii, jak existovalo před vznikem konfliktu.
Výsledky střetnutí mezi sicilskými Řeky a Kartágiňany vyjadřovaly rovnováhu mezi oběma mocnostmi, kterou nedokázal změnit ani épeirský král Pyrrhos svým vyloděním na ostrově. Pyrrhova aktivita v Itálii a na Sicílii zapůsobila na Kartágo a Řím v tom směru, že urychleně uzavřeli další spojeneckou smlouvu. Jejich společný postup patřil nepochybně k momentům, které vedly k Pyrrhovu odchodu ze Sicílie i Itálie. Sjednocení Apeninského poloostrova pod římským vedením, jež bylo dovršeno po Pyrrhově porážce, vytvořilo v západním středomoří situaci, která se zanedlouho dotkla svými důsledky stejně sicilských Řeků a prostřednictvím sicilské državy i samotného Kartága.
Kartáginská civilizace a kultura
Bohatství a moc Kartáginců byly založeny na zámořském obchodu. Hlavní zisk měli z obchodu s kovy. Zlato získávali na africkém pobřeží Atlantiku od černochů výměnou za různé drobné předměty, patrně menší význam měl karavanní obchod přes Saharu. Hlavním zdrojem stříbra byly doly v jižní části Španělska. Cín dováželi ze severního Španělska a také až z Británie. Jen malou část těchto kovů a jiných nerostů spotřebovávali Kartáginci na hotové výrobky, většinu prodávali jako surovinu Řekům a do východního Středomoří.
Kartáginské výrobky nevynikaly ani kvalitou, ani uměleckým ztvárněním, jejich zboží bylo spíš určeno k masovému odbytu pro nenáročné zákazníky. Nejzřetelněji je to patrné na kartáginské keramice. Náročnějším zákazníkům ovšem Kartáginci ochotně dováželi umělecké vázy, řecké či etruské. O množství a kvalitě textilního zboží vyráběného Kartáginci je těžko získat přesnější představu, jako Féničané v staré vlasti používali i severoafričtí Punové k barvení drahých vlněných látek purpuru z mořských mlžů.
V tvarech a v technice řemeslné výroby i ve vlastních stavbách Kartaginci ochotně přejímali a napodobovali cizí vzory, zpočátku orientální, egyptské a fénické, později stále ve větší míře řecké. I když se přechodně projevoval zásadní odpor proti všemu řeckému, ovládla helénistická civilizace Kartágo v posledních dobách jeho trvání velmi silně.
Vedle zámořského obchodu a rozsáhlé řemeslné výroby v městě měla nemalý význam i zemědělská výroba. Díky intenzivnímu způsobu obdělávání půdy, který si přinesli z úzkých úrodných pobřežních rovin své vlasti, získávali Punové z africké půdy značné výnosy. Nejbližší okolí Kartága využívali pro pěstování ovoce, zeleniny, vína a oliv. Na rozsáhlejších rovinách pěstovali obilí a chovali dobytek. Se vzrůstem kartáginské državy ve vnitrozemí rostla i zemědělská produkce, takže Kartáginci byli s to značné množství zemědělských produktů vyvážet. Toto intenzivní hospodaření vzbuzovalo obdiv Řeků a Římanů.
Obchod, řemeslná výroba i zemědělství získávaly sice Kartágu a zvláště jeho vládnoucím třídám značné bohatství, avšak přece jen představy u okolních národů o něm byly dosti přehnané. Archeologické nálezy dosvědčují spíš skromný způsob života většiny obyvatel slavného města, ani veřejné a soukromé stavby až na nepatrné výjimky neukazují nádheru, jež by odpovídala zámožnosti města a jeho obyvatel. V správě státu zůstali Kartáginci po celou dobu existence svého města věrni dědictví přinesenému z Fénicie. V čele státu byli dva sufetové "soudci", voleni patrně na jeden rok. Jejich úkolem bylo nejen soudit, ale spravovat stát. Rozhodný vliv však měla stočlenná rada, složená z příslušníků nejbohatších rodin. Shromáždění lidu se teprve postupně domáhalo účasti na řízení státu. Pro souhru prvků monarchických, aristokratických a demokratických považoval řecký filosof Aristotelés kartáginské státní zřízení za velmi příhodné.
Avšak v praxi zneužívali příslušníci zámožné aristokracie své politické moci k obohacování na úkor státu a lidu. Přitom však dovedli poskytovat lidu různé drobnější hmotné výhody, aby si zajistili jejich přízeň. V Kartágu samém nedocházelo ke krvavým třídním rozporům, neboť všichni občané, bohatí i chudí, měli nějaký podíl na ziscích jak ze zámořského obchodu, tak ze zemědělství na územích Kartágu poddaných. Ani vzpoury otroků nejsou v pramenech doloženy. V posledních dnech Kartága - tedy za situace zcela výjimečné - byla všem otrokům dána svoboda, aby se mohli účastnit boje. Avšak právě tato solidarita v městě samém vystupňovala jeho nadřazenost proti venkovu, jehož zemědělské obyvatelstvo tvořili otroci a Afričané podrobeni násilím. Ti využívali každého vnějšího či vnitřního zmatku k revoltám.
Kartáginské aristokracii záleželo především na udržení obchodu, proto zásadně řešila mezinárodní rozpory mírovou cestou. Do válek se Kartáginci pouštěli jen tehdy, když poskytovaly naději na zisk. Poměrně malý počet bojeschopných občanů je nutil k zřízení námezdního vojska, vlastní občané sloužili většinou jen jako velitelé. Posádky válečných lodí se však skládaly z občanů.
Vrchní velitelé kartáginských vojsk nesměli zastávat žádné politické funkce. Kartáginská aristokracie se uměla zbavovat vojevůdců neúspěšných i úspěšných, kteří by mohli získat sympatie občanů a moc ve státě. Přesto se však díky vojenským úspěchům svých členů domohla magónovská rodina v 5. století př. Kr. značného vlivu na řízení státu a podobně v 3. století př. Kr. rodina barkovská, z níž pocházel Hannibal.
Féničané si v Africe udrželi svůj západosemitský jazyk. Jejich tzv. punština se jen málo liší od asijské féničtiny. Teprve jazyková fáze z doby po zkáze Kartága, tzv. novopunština, jeví další vývoj, zřejmě též pod vlivem jiných jazyků. Tvary písmen souhláskové abecedy se organicky vyvíjely z fénického písma, mladší punské nápisy jsou charakteristické protáhlými svislicemi písmen. Zachovaly se tisíce nápisů, většinou však obsahují jednotvárné formule pohřební a věnovací. Nejdelší z nich je obětní tarif z Kartága, uložený nyní v Marseille.
Podle starověkých zpráv měli Féničané v Asii i v Africe rozsáhlou literaturu. Po dobytí Kartága byly ukořistěné knihy, psané na svitcích papyru, odevzdány numidským králům. Zabývali se jimi zvláště Hiempsal a Juba II., avšak do dnešní doby se nezachovalo nic. Lze si tedy o fénické literatuře v Africe získat jen velmi nedokonalou a nepřímou představou podle nápisů uchovaných v původním jazyce či podle překladů. Do řečtiny byl přeložen, zřejmě však s podstatnými úpravami, text Hannónova nápisu líčící jeho výzkumnou plavbu podél afrického pobřeží Atlantiku, v latinském překladu se zachovaly výňatky Magónova spisu o zemědělství, který si Římané pořídili pro svoji potřebu.
V kartáginském náboženství byly pro cizince nejnápadnější oběti lidí a dětí, které se konaly při ohrožení státu. Z bohů byli nejvíce ctěni bohyně Tinít, nazývaná "Tvář Baalova", a Baal Chammón, patrně přizpůsobený egyptskému a severoafrickému Amónovi. Na povahu Kartáginců působilo náboženství svou přísností. Okolní národy je vůbec považovaly za lidi nevlídné a přísné. Vytýkala se jim též lstivost a krutost ve válce i v míru, avšak mnohá z těchto tvrzení je nutno posuzovat spíše jako politickou propagandu. Římané v těchto ohledech nebyli rozhodně lepší. I nepřátelé však uznávali obchodní schopnosti Kartáginců a jejich odvahu při dalekých námořních cestách i v boji. Tragický konec jejich města dokládá jejich obětavou lásku k vlasti.
Féničané přišli do Afriky jako kolonisté a po staletí si udržovali své izolované a nadřazené postavení vůči africkým obyvatelům. Teprve když byli sami přemoženi Římany a postaveni tak Afričanům naroveň, šířila se fénická kultura i jazyk volněji. Numidští králové na svých nápisech i na mincích užívali místo své berberské mateřštiny raději punštinu, sami ochotně přijímali punskou kulturu a její pomocí zvyšovali úroveň svých poddaných. Zřizování a samospráva měst, rozvoj řemesel a obchodu, pokročilejší způsob pěstování oliv, vína, ovocných stromů i zeleniny, znalost hláskového písma i úcta k fénickým bohům zůstaly po staletí přínosem fénických kolonistů v Africe.
Římská okupace
Africká království po zániku Kartága
Zkázou Kartága se alespoň pro počátek postavení ostatních států v severní Africe nezměnilo. Římané vytvořili z nevelkého kartáginského území provincii, kterou nazvali Afrika, a ostatní ponechali v moci numidských králů.
Již numidský král Massinissa přes své velké schopnosti, s nimiž sjednotil a vnitřně zkonsolidoval svou říší, byl spíš klientem než spojencem Římanů. Když roku 148 př. Kr. umíral vložil rozhodnutí o nástupnictví do rukou římského vojevůdce Scipiona. Numidské království bylo pak spíše římským protektorátem než svrchovaným státem.
Ze tří Massinissových synů, mezi něž byla rozdělena královská moc, dva brzy zemřeli. Zbylý Mikipsa zůstával stále věrným spojencem Římanů. Po jeho smrti roku 118 př. Kr. stali se jeho dědici kromě synů Adherbala a Hiempsala i synovec Jugurtha, který se sice narodil z nelegitimní ženy, avšak pro své schopnosti nemohl být opominut. Jugurtha dal Hiempsala zavraždit a Numidie byla pak usnesením římského senátu rozdělena mezi Adherbala a Jugurthu. Jugurtha oblehl Adherbala v jeho hlavním městě Kirtě (dnešní Constantine ve východním Alžírsku) a dal jej zabít spolu s italskými kupci obývajícími město.
Tak začala válka Římanů s Jugurthou, jež trvala od roku 111 př. Kr. do roku 105 př. Kr. Svého znamenitého historika nalezla v římském politiku Gaiu Sallustiu Crispovi, jenž však chtěl spíš události dramaticky vylíčit a vyvodit z nich politické poučení než podat jejich přesný popis. Jugurtha dlouho přemáhal Římany korupcí i bojem. I když byl několikrát poražen, jeho rychlí jezdci a odolní pěšáci se rozptýlili po známém kraji a opět drobnými přepady znepokojovali římské vojsko. Římané pak volili taktiku "spálené země", aby znemožnili obyvatelstvu podporovat a zásobovat domácí vojsko. Ani aristokrat Metellus, ani demokrat Marius se však již nedali podplatit ani porazit. S pomocí pozdějšího diktátora Sully získali Římané na svou stranu mauretánského krále Bokcha, ačkoli byl Jugurthovým tchánem. Bokchus Jugurthu úkladně zajal a vydal Římanům. Jugurtha byl veden v triumfálním průvodu Římem a pak usmrcen.
Jugurtha dovedl pro boj proti Římu své krajany nadchnout a využít jejich vojenských schopností, rychlosti, pohotovosti a odvahy. Avšak jeho nestálost a lehkomyslnost i neukázněnost jeho vojáků způsobily těžké porážky a nakonec i ztrátu numidské samostatnosti.
Římané neměli v úmyslu Numidii obsadit ani po Jugurthově porážce. Valný hospodářský význam neměla a k ochraně římské provincie před formálně podrobenými a plně svobodnými kočovnými kmeny lépe posloužil domorodý nárazníkový stát než římská okupační armáda, v níž by bylo proti těžko porazitelnému nepříteli, unikajícímu do nepřístupných končin a odolnému vůči horkému podnebí, vázáno množství vojska jinde tak potřebného.
V Numidii vládl po Jugurthově smrti jeho bratranec Gauda. Po něm nastoupil jeho syn Hiempsal, jenž napsal punským jazykem spis o afrických dějinách. Hiempsalův syn a nástupce Juba I. Navazoval opět na Massinissovu bojovnou tradici. Numidské království zahrnovalo tehdy přibližně dnešní západní Alžírsko a přes jižní Tunisko zasahovalo až do Tripolska a obklopovalo tak ze západu i z jihu nerozlehlou římskou provincii Afriku. Na západ od Hiempsalova království v dnešním středním Alžírsku bylo ještě jiné numidské království, menší a méně významné.
Západní hranici Mauretánie odpovídala původně asi dnešní hranice mezi Alžírskem a Marokem, avšak král Bokchus byl odměněn za vydání Jugurthy velkou částí jeho území v dnešním západním Alžírsku. V polovici 1. století př. Kr. však tvořilo toto nově získané území zvláštní stát, v němž vládl Bokchus, kdežto v západním království na území dnešního severního Maroka panoval král Bogud.
Velké změny v severní Africe způsobila občanská válka mezi římskými politiky Pompeiem a Caesarem. Numidský král Juba I. Se z odporu proti Caesarovi a z touhy obnovit vojenskou slávu svého státu přidal na stranu Pompeiovu. Na začátku války sice potřel římské vojsko vedené Caesarovým legátem Kurionem a i nadále působil zvláště svou jízdou velké obtíže i samotnému Caesarovi, avšak po porážce v bitvě u Thapsu na východním pobřeží Tuniska roku 47 př. Kr. se zachraňoval útěkem. Město Zama však před svým králem zavřelo brány a Juba skončil život sebevražedným soubojem.
Caesar se pak rozhodl numidskou říši zlikvidovat. Západní část, přibližně dnešní východní Alžírsko, dostal odměnou za své spojenectví mauretánský král Bokchus. Město Kirtu s rozsáhlým okolím obdržel kampánský válečník Sittius, který vydatně pomohl Caesarovi v nejkritičtější situaci. Avšak krátce po smrti Caesarově, roku 44 př. Kr., byl Sittius zabit. Největší část numidského království byla proměněna v římskou provincii a na rozdíl od o sto let starší "Staré Afriky" byla nazvána "Nová Afrika".
Ze samostatných států v severozápadní Africe zbyla jen obě mauretánská království, jejichž králové Bokchus i Bogud bojovali na straně Caesarově. Po jeho smrti však vypukla nová válka, za níž se princ Arabión zmocnil západní Numidie, kde předtím vládl jeho otec, avšak v boji proti Římanům ztratil brzy území i život. Král západní Mauretánie Bogud se zúčastnil války na straně triumvira marka Antonia. Po vítězství Oktaviánových vojsk bylo jeho království odevzdáno roku 38 př. Kr. Oktaviánovu spojenci Bokchovi. Tak byla celá Mauretánie opět spojena v jediné království, jež zahrnovalo přibližně dnešní severní Alžírsko a Maroko.
Když Bokchus roku 33 př. Kr. zemřel, ujal se správy území Oktavián sám, avšak neproměnil je v římskou provincii, nýbrž roku 25 př. Kr. svěřil vládu synovi Římany poraženého numidského krále Juby, jenž nesl jméno svého otce. Avšak jinak byl Juba II. jeho pravým opakem, byl to mírumilovný vladař, jenž povznesl zemi hospodářsky a kulturně. Vybudoval si nádherné rezidence Caesareu (dnešní Šeršel v Alžírsku) a Volubilis (poblíž Fezu v Maroku). Víc než svou vládou si získal slávu spisovatelskou činností. Vzdělán v kultuře řecké, římské i punské napsal s pomocí bohaté knihovny řecky řadu rozsáhlých kulturně historických a přírodovědeckých spisů, z nichž se však naneštěstí zachovaly jen citáty u pozdějších spisovatelů.
Po smrti Jubově asi roku 23 n.l. nastoupil na mauretánský trůn jeho syn Ptolemaios, jenž byl po matce vnukem proslulé egyptské královny Kleopatry a Marka Antonia. Tento vznešený původ mu sice získával úctu v řeckém a římském světě, avšak nestačil vyrovnat jeho vladařskou neschopnost. Stejně jako jeho otec byl oddán Římanům a zúčastnil se posledních bojů proti Gaetulům a jiným kmenům na jižní a jihovýchodním okraji své říše , jejichž povstání vedl Takfarinas. Římský císař Gaius zvaný Kaligula dal do roku 40 n.l. Ptolemaia z malicherné záminky popravit, ačkoli byl jeho příbuzný, a jeho mauretánské království připojil k římské říši. Maurové se sice bránili pod vedením propuštěnce Aedemona, avšak po třech letech římskému vojsku podlehli. Římané porazili i dotud svobodné maurské kmeny, jež vedl náčelník Salabus, a rozšířil svou moc i za hranice bývalého království Ptolemaiova.
Římské provincie na počátku doby císařské
Ještě během války provedl Oktavián v provinciích některé úpravy. Roku 36 př. Kr. byly obě Afriky, Stará i Nová, spojeny v jednu, jejíž správou byli pověřováni bývalí konsulové, proto se jmenovala Africa proconsularis. Sídlo správy bylo přeneseno do Kartága, jež bylo obnoveno jako římská kolonie z podnětu Julia Caesara krátce po jeho smrti. Na rozdíl od jiných senátních provincií muselo být v Africe stále udržováno silné vojsko na obranu před nájezdy kočovných kmenů. Prokonsul však soustřeďoval ve svých rukou civilní správu i vojenské velení. Protože taková moc v provincii nepříliš vzdálené od Říma mohla svádět svého držitele, aby se zmocnil hlavního města říše a vlády nad impériem, zřídil císař Kaligula místo zvláštního velitele nad legiemi v Africe.
Provincie Numidia náleželo nikoli senátu, nýbrž císaři, a byla tedy spravována prokurátorem jím jmenovaným. Z mauretánského království byly po smrti posledního krále Ptolemaia roku 40 n.l. vytvořeny dvě císařské provincie. Východní zahrnovala přibližně dnešní střední a západní Alžírsko a jejím hlavním městem byla Caesarea, proto se nazývala Mauretania Caesariensis. Střediskem provincie na území dnešního Maroka byl nejprve Volubilis, později Tingi (dnešní Tanger), podle něhož měla jméno Mauretania Tingitana.
Za Augusta se římský živel v severní Africe podstatně rozmnožoval jednak zřizováním dalších městských kolonií, jednak přílivem římských rolníků i statkářů na venkov. Na nápisech té doby je patrno, jak punština byla již zatlačena latinou. Budování měst i silniční sítě přispívalo obchodu a mělo i význam strategický.
Římské vojsko pronikalo na hornatý jih, zřizovalo tam stálé tábory a postupně budovalo opevněnou hraniční čáru (limes). Kočovné kmeny, které po dobrém i násilně pronikaly do zemědělských oblastí, byly stále více zatlačovány do hor a k saharským oázám. Roku 20 př. Kr. podřídil Cornelius Balbus římské vládě kmen Garamantů v oázách na jihu Tripolska a otevřel tak Římanům přístup ke karavanním cestám vedoucím přes Saharu do povodí Nigeru a k Čadskému jezeru. Řetěz římských pevnůstek zasahoval až do hor Ahaggaru.
Na začátku vlády císaře Tiberia podnítil Afričan Takfarinas, jenž nabyl vojenské zkušenosti službou v římské armádě, k povstání kmen Musulami na jihu Tuniska a získal pro boj proti Římanům i další kmeny na východě a na západě. Válka trvající osm let se podobala svým průběhem bojům Římanů s Jugurthou. Skončila roku 24 n.l., když Římané rychlým útokem překvapili Takfarinatovo vojsko v nepřístupných horách. Takfarinas raději volil smrt než římské zajetí. Tento lidový vůdce povstání nenalezl historika, jenž by mu věnoval celou knihu, avšak o průběhu jeho povstání jsou zachovány spolehlivé údaje v díle římského dějepisce Tacita.
Koncem 1. století n.l. odmítli Nasamónové na jihu Tripolska platit Římanům poplatek, avšak po těžkých bojích byla jejich závislost na římské říši ještě více utužena. V polovině 2. století n.l. bojovali úspěšně s Římany Maurové na západě dnešního Maroka a zmenšili jejich území. Za císaře Marka Aurelia Maurové napadli i jižní část římské Hispánie. Avšak na východě římské Afriky se Římané stále posunovali k jihu podporováni sítí silnic a zajišťovali své výboje řetězem opěrných bodů, z některých pak vznikla města. Kočovné kmeny, které k svému pasteveckému způsobu života potřebovaly poměrně velké plochy půdy, byly zatlačovány na okraj Sahary a na území jim odňatém se pak mohlo uživit větší množství zemědělského obyvatelstva.
Blahobyt římské severní Afriky byl založen na zemědělství. Z oblasti dnešního Tuniska se vyváželo víno a olej, avšak daleko významnější byla produkce obilí. Severní Afrika byla vedle Egypta hlavní obilnicí Říma. I když značné množství produkce odcházelo ze země na úhradu daňových povinností, přece jen přebytky stačily zajišťovat stálý vzrůst životní úrovně statkářů i rolníků.
Za Nerona patřila polovina půda africké provincii šesti velkým majitelům latifundií. Nero je dal popravit a jejich majetek zabavil ve prospěch státu. Státní pozemky byly jednak propůjčovány římským kolonistům za nízký poplatek, jednak pronajímali dále velkopachtýřům (conductores), kteří je zčásti obdělávali ve vlastní režii, zčásti pronajímali dále drobným africkým zemědělcům. Tento systém umožňoval hospodářský i sociální vzestup i drobnějších zemědělcům.
Hospodářský rozkvět se projevoval i nákladnou výstavbou měst, v nichž bohatí občané i obce sami stavěli veřejné budovy, divadla, lázně i chrámy. V samosprávě měst se stále více občanů římského i afrického původu zapojovalo do politického života.
Obratnou politikou se dostávali Afričané v poměrně velkém počtu do římského senátu i na rozhodující místa v římské státní správě, dovedli pak své postavení uplatňovat k získání různých výhod pro své krajany. Řečníci a právníci, vojevůdci, senátoři i správci provincií se ve stále větší míře rekrutovali z nadaných, vzdělaných a ctižádostivých obyvatel římské Afriky. Z Afriky pocházel i vynikající římský vojevůdce z počátku 2. století Lusius Quietus.
V osobě Septimia Severa se dostal roku 197 n.l. Afričan i k hodnosti římského císaře. Pocházel z punské rodiny usedlé v městě Leptius v Tripolsku. Svůj africký původ nezapřel ani jako císař, ať už šlo o způsob života nebo o výslovnost. Severus i jeho syn a nástupce Karakalla ještě stupňovali výhody, jichž se v Africe od římského senátu dostávalo, propůjčovali městům pocty, stavěli jim veřejné budovy a silnice, svěřovali Afričanům důležité funkce. Soupeř a nástupce Karakallův císař Macrinus byl rovněž afrického původu.
Blahobyt římské Afriky trval, ba ještě stoupal začátkem 3. století, kdy se již v evropských a některých asijských oblastech římského impéria začínaly projevovat různé známky úpadku. Za vrchol této vzestupné linie římské Afriky je právem považován rok 238 n.l
Severní Afrika na sklonku římského císařství
Poměrný blahobyt římské Afriky vedl její vyšší vrstvy k snaze po stále větší účasti na řízení celé římské říše. Proto roku 238 prohlásili Afričané svého prokonsula Gordiana v Kartágu římským císařem. Avšak po několika týdnech byl Gordianus spolu se svým stejnojmenným synem římskou posádkou v Africe poražen a zabit, Kartágo zaplatilo tento pokus velkými ztrátami na životech i na majetku.
Od té doby se začal i v římské Africe projevovat stále výrazněji úpadek hospodářský a sociální. Byrokratizace a nepořádky v státní správě, stále větší diferenciace pozemkového vlastnictví, pokles řemeslné výroby i nejistota obchodních cest způsobovaly stálý pokles životní úrovně. Nespokojenosti a neklidu využívaly kočovné kmeny na jižní hranici, podnikaly kořistnické nájezdy do hustě zalidněných zemědělských oblastí a zasahovaly do vnitřních sporů podmíněných různostmi sociálními, národnostními a později náboženskými. Horské kmeny v Mauretánii donutily Římany vyklidit některé pohraniční oblasti.
Při reorganizaci říše za císaře Diokleciána byla zřízena tripolská provincie s hlavním městem Leptis a jiné provincie byly rozděleny, avšak reformy tohoto císaře nezasáhly do dalšího vývoje tak pronikavě jako v jiných oblastech impéria. Afrika poměrně mnoho trpěla za bojů mezi různými uchazeči o moc, jež pak skončily vítězstvím Konstantinovým. Konstantin roku 313 uznal křesťanskou církev, jež se již od počátku 2. století zřizovala v africké provincii stále početněji a pevněji, zatímco ostatní náboženství, která přišla z východu, nenabyla ani zdaleka takového významu. Poměrně rychlý rozvoj křesťanství v severní Africe lze mimo jiné vysvětlit stálým zatlačováním zbytků starých punských kultů ve prospěch oficiálního římského náboženství. Punsky mluvící či alespoň punskou kulturu ještě proniknuté obyvatelstvo měst i venkova nacházelo v křesťanství, založeném též na hebrejském Starém zákoně, víru alespoň některými rysy přibližnou tradicím své fénické vlasti, vždyť Izraelci přes odmítavý postoj k mnohým rysům kananejského, t.j. fénického náboženství přece jen měli s ním společnou základnu. Proto křesťanství v severní Africe nepoměrně více než řecky mluvící a myslící sbory ve východním Středomoří a v městě Římě zdůrazňovalo starozákonní prvky. Přes pronásledování, jež od konce 2. do začátku 4. století několikrát postihlo křesťanské sbory, získala křesťanskou církev velkou část zvláště chudých obyvatel měst a venkova, hlavně v africké provincii, a rozšířila se i do Numidie. Filosoficky vzdělaný rétor Tertullianus (zemř. asi r. 218) a kartáginský biskup Cyprianus, jenž byl popraven roku 258, se stali zakladateli křesťanské literatury v latinském jazyce.
Důsledky diokleciánského pronásledování na začátku 4. století způsobily v církvi vážný rozklad. Některým biskupům bylo vytýkáno, že se v době pronásledování různým způsobem kompromitovali. Radikální kritici byli podle jednoho ze svých představitelů Donata nazýváni donatisty. Patřili k nim většinou chudší obyvatelé v městech i na venkově se drželi pravověrné katolické církve. Boj byl veden nejen ústními a písemnými diskusemi, nýbrž i administrativním nátlakem a ozbrojenou silou. Biskup v městě Hipponu Aurelius Augustinus (354-430), nejvlivnější latinský církevní spisovatel, věnoval mnoho úsilí polemice s donatisty. Zásahy státní moci byli donatisté potlačováni, avšak spojovali se s ostatními opozičními silami.
Rozšiřování zemědělských latifundií a celkové zchudnutí římské Afriky podporovalo vzrůst zemědělského proletariátu. Zemědělci, kteří přišli o svá vlastní hospodářství, tvořili skupiny bez stálého sídla, jež se dávaly najímat do práce u statkářů. Tito tzv. circumcellioni začali v dobách neklidu tvořit ozbrojené oddíly, jež se zmocňovaly násilím velkostatkářské půdy a napadaly venkovská sídla velkostatkářů i menší osady. Postupně se circumcellioni sblížili s donatisty, a tak sociální rozpory byly spojovány s církevními diferencemi. Při vpádu kočovných kmenů či při vnitřních rozporech se tyto skupiny pokoušeli ovládnout města i širší oblasti.
Tyto rozpory i špatná správa urychlovaly vnitřní úpadek římské Afriky. Když roku 363 Austuriáni plenili města a úrodný venkov Tripolitánie, neschopní a nepoctivý římští správcové nepodporovali občany v jejich sebeobraně. Koncem 4. století zmocnil se Firmus, král jednoho z numidských kmenů, s pomocí svých jezdců a s podporou donatistů velké části římské Afriky. Římané jej roku 373 porazili jen díky tomu, že jim pomáhal jeho vlastní bratr Gildo, kterého pak jmenovali správcem a vojenským velitelem Afriky. Jako podobní hodnostáři v jiných částech římské říše snažil se i Gildo využít velké pravomoci k osamostatnění své oblasti. Zastavil dodávky afrického obilí do Říma, jenž byl na ně téměř výhradně odkázán, avšak právě tím donutil Římany k ráznému zásahu. Roku 398 porazilo Gildona nepočetné římské vojsko vedené jeho bratrem Mascezelem, který tak pomstil smrt svých synů.
Správce Afriky Heraclianus, který se obával sesazení za své přečiny, chtěl tomu předejít a roku 412 napadl Řím. Jeho armáda byla však po vylodění v Itálii poražena a on sám po návratu do Afriky zabit.
V té době již Římané vyklidili velkou část území, jež kdysi na okraji Sahary a v podhůří Atlasu ovládali ze svých opěrných bodů. Africké kočovné kmeny využívaly nyní velbloudů, zavedených Římany, s jejich pomocí napadaly římské území a unikaly pak do nepřístupných saharských oáz. Římané ztratily spojení se západní Mauretánií po souši, a proto ji administrativně připojili k protilehlé Hispánii
Panství Vandalů
Nejbohatší a nejhustěji zalidněné části římské Afriky v dnešním Tunisku se zmocnili germánští Vandalové. Ze svých sídel v Poodří prošli střední Evropou a usadili se na jihu Španělska, kde dodnes nese jejich jméno - Andalusie. Odtamtud je roku 429 přivolal římský správce Afriky Bonifacius na pomoc proti římským odpůrcům, jejichž vojsko tvořilo většinou rovněž germánští Gótové. Vandalský vpád způsobil v severní Africe značné škody, a ne neprávem se jejich jméno stalo označeném bezohledné útočníka, jenž za sebou zanechává mrtvoly a poušť. Jejich špatnou pověst však ještě zhoršilo nepřátelství katolických zpravodajů, kteří se snažili vylíčit heretické Vandaly, jejichž křesťanství bylo směru ariánského, ve světle co nejhorším.
Vandalové se do Afriky přeplavili i se ženami a dětmi a usídlili se v okolí Kartága. Kartágo obsadil jejich král Genserich teprve roku 439, ačkoli ve smlouvě římskému císaři Valentinianovi III. slíbil, že mu město ponechá. Po císařově smrti Genserich patrně v dohodě s vůdcem Hunů Attilou dobyl roku 455 Řím a zmocnil se i dalších římských území v Africe. Mauretánie spojená správně s Hispánií však zůstala pod římskou vládou. Když východořímský císař Leo roku 468 vypravil proti Vandalům početné loďstvo a vojsko, Genserich se ubránil zčásti podplácením velitelů, zčásti lstivým přepadem loďstva. Po Genserichově smrti roku 477 nestačili jeho nástupci vandalskou moc udržet.
Vandalové, kteří přišli do Afriky se svými rodinami, žili svým vlastním způsobem života a nemísili se s domácím obyvatelstvem. Velkostatkářům i městským boháčům zabavovali majetek, avšak pro široké vrstvy zemědělského obyvatelstva znamenala jejich vláda podstatné ulehčení daňových povinností, pro donatisty uvolnění náboženského útlaku. Představitelé katolické církve a její stoupenci v zámožných městských i statkářských vrstvách se však s panství ariánských Vandalů nesmířili. Africké kmeny ve vnitrozemí obnovily po úpadku vandalské moci své útoky a napadaly i tyto nové pány Afriky.
Byzantská vláda
Byzantský císař Justinián vypravil roku 533 do Afriky svého vojevůdce Belisara. Po porážce vandalského vojska otevřeli obyvatelé Kartága Byzantincům brány města. Následujícího roku donutil Belistar posledního vandalského vládce Gelimera ke kapitulaci.
Africké kmeny na jihu využily zmatků a napadaly zemědělská území. Nalézaly podporu drobných zemědělců, kteří nebyli spokojeni s obnovou tuhého římského daňového systému. Byzantinci se nemohli spolehnout ani na své vojsko, jehož příslušníci se příznili s Vandaly. Byzanští vojáci se vzbouřili proti svému veliteli Šalamounovi, avšak narazili na odpor kartáginských obyvatel. Když se Šalamoun opět ujal správy Afriky, byl poražen svobodnými Africkými kmeny, jež i nadále využívaly neschopnosti a úplatnosti byzantských velitelů. Pohotovost velitele arménských oddílů Artabana však uchovala Kartágo Byzantincům. Nový byzantský velitel Jan Troglita pak porazil několikrát berberské kmeny na jihu, básník Corippus jej za to oslavil rozsáhlou epopejí. Když roku 569 zahájil mauretánský král Garmul boj proti Byzantincům, kteří v té době museli bránit druhý konec své říše proti Slovanům a Avarům, zachránil byzantský velitel Gennadios situaci obratným mírovým jednáním.
Byzantský správce Afriky Héraklios byl pozván senátory do hlavního města Konstantinopole na pomoc proti krutému césaři Fokovi a roku 610 se sám ujal vlády. Po deseti letech uvažoval, že by z mnoha stran ohrožené říši pomohl, kdyby svou rezidenci přenesl z Konstantinopole do vzdáleného Kartága, avšak neodhodlal se k tomu.
Vnitřní úpadek v Africe postupoval za byzantské vlády dále. Daňový tlak, hospodářské vykořisťování i útlak neschopné byrokracie rozvracely města i venkov. Stálé vpády kočovných kmenů do zemědělských oblastí zhoršovaly postavení byzantských poddaných, avšak byzantské panství vyvrátit nestačily.
Nebezpečnější nepřítel však přicházel od východu. Již roku 642 se islámští Arabové při svém mohutním výboji zmocnili Tripoliska. Další postup jim usnadnila vzpoura správce Afriky Grégoria, jenž se prohlásil císařem. Mohli pak náhlým vpádem proniknout až na břeh Atlantského oceánu. Avšak Konstantius II. přece jen udržel ještě vládu nad severní Afrikou pro Byzanc. K opevněnému Kartágu se Arabové dostali teprve roku 695 a rychle ho dobyli. Po necelých dvou letech vyslal byzantský císař Leontios do Afriky vojenskou expedici pod velením patricia Jana, jenž náhlým útokem dobyl Kartágo zpět. Příštího roku však se mu jen stěží podařilo uniknout do Byzance před velikou arabskou pozemní a námořní převahou. Jako poslední byzantská bašta se do roku 709 udrželo město Septem (Ceuta) u Gibraltarské úžiny.
Kartágo a severní Afrika vůbec byly v té době zpustošeny stálými boji i následky špatné správy Vandalů i některých hrabivých a krutých byzantských místodržitelů. Proto se arabský vpád nesetkal s velkým odporem, ba někde obyvatelstvo Araby vítalo. Hlavní město Kartágo sice Arabové nezničili, jak to činili Římané o osm staletí dříve, avšak ztratilo svůj význam ve prospěch nového arabského správního střediska Kajruwánu a postupně pustlo.
Římská vláda nad územím severní Afriky trvala téměř sedm let, její byzantské pokračování další století. V té době prožila města i zemědělský venkov dlouhé údobí míru a rozkvětu. Domácí africké obyvatelstvo , jemuž Římané ponechávali rozsáhlou obecní i kmenovou samosprávu, se podstatně podílelo na rozvoji kvetoucích krajů i kulturním vzestupu, mnozí Afričané se domohli majetku i vysokých postavení v politickém i kulturním životě. Avšak převážná většina usedlého zemědělského obyvatelstva trpěla stále více daňovým zatížením a později byla omezována i jeho osobní svoboda.
Kmeny, které si chtěly zachovat svůj kočovný pastýřský způsob života, byly zatlačovány na hornatý a vyprahlý jih, území na kterém dosud žily, bylo zemědělsky kolonizováno. Jejich odvetné výpady na římské území, spojené s pleněním a pílením, postihovaly více jejich africké krajany žijící na venkově než Římany v městech a opevněných sídlech. Rozdílnost potřeb zemědělského a pasteveckého hospodářství rozdělovala Afričany i v jejich postoji k římské vládě. Avšak ke konci římského a byzantského panství vedla stoupající nespokojenost s útiskem a správními nepořádky k odporu i Afričany v zemědělských územích.
Latinský jazyk se zachoval v Africe pod islámským panstvím v městech i na venkově ještě po řadu generací, avšak později podlehl arabštině, podobně jako křesťanství na území římské Afriky bylo během několika staletí zcela zatlačeno islámem. Různé vymoženosti materiální kultury i různé zvyky z římských dob však zůstaly až dodnes.
Kultura starověké severní Afriky
Berberské kmeny obývající severní Afriku si nezachovaly ze starověku ani písemnou, ani ústní slovesnou tradici. Avšak z těchto dob se i přes jazykové změny udrželo mnoho různých zvyků. Řecké a římské zprávy o numidských, gaetulských a maurských bojovnících , kteří hájili svůj volný způsob života proti kartáginským, římským, vandalským, byzantským a nakonec arabským dobyvatelům, jsou podnes příklad statečnosti v boji za svobodu, jejich hrdinství uznávali i protivníci, kteří tyto zprávy sepsali.
Berberské výtvarné umění podrželo ve svých lidových projevech mnohé staré africké prvky, avšak zachovalo i některé rysy starověkého umění punského, řeckého a římského. Vzory pro své monumentální náhrobky převzali starověcí Berberové rovněž zčásti od těchto svých sousedů (Massinissovo mauzoleum a tzv. Hrob křesťanky i Medracen jsou dodnes svědky těchto pozoruhodných snah o syntézu).
Z fénické literatury, která byla dosti rozsáhlá, se do našich dob nic nezachovalo. Tisíce punských nápisů a úryvky v překladech nemohou podat obraz jejich slohu. Nápis, kterým byla v chrámu bohyně Tinít v Kartágu připomínána slavná Hannónova výprava na západoafrické pobřeží, se zachoval jenom v pozdním a velmi volném řeckém zpracování. Překlady punského Magónova spisu o zemědělství svědčí spíš o vysoké úrovni zemědělství v Kartágu než o literárních hodnotách.
Veliký boj Kartága s Římany dovedl inspirovat řecké a římské spisovatele, příslušné Polybiovy a Liviovy partie patří k vrcholům starověkého dějepisectví. Ještě v 19. století nadchly Polybiovy zprávy v Micheletově romantickém zpracování Gustava Flauberta k napsání románu Salammbo. Tragédie Sofonisby, odmítnuté Massinissou, byla námětem četných dramat (i dvou českých od Bernarda Guldenera a Otakara Mokrého).
Skrovné pozůstatky kartáginské materiální kultury nesvědčí o umělecké výši. Monumentální stavby byly prováděny v slohu mísícím nepříliš organicky tradiční prvky fénické a egyptské s řeckými motivy. Drobné umělecké předměty byly vyráběny nepříliš pečlivě. Umělecky silnější jsou reliéfy navazující na staré fénické vzory a originální masky z kartáginských hrobek.
Literární i výtvarné schopnosti afrických Berberů i v Africe zdomácnělých Féničanů se projevily svérázným způsobem jako jedna ze složek umělecké syntézy pozdního římského období. Sochařské památky z těch dob, vhodně charakterizované jako africký barok, se někdy pozoruhodně odchylují od řeckého a římského kánonu. Svérázné jsou i mozaiky, jež realisticky líčí život na venkovských statcích. Monumentální stavby zachované na severoafrické půdě dobře reprezentují umění římského impéria. Brány a basiliky, cirky a divadla, chrámy a lázně i menší stavby jsou často díky suchému podnebí dobře zachovány. Vykopávky odkryly celá města, starobylou Leptis a Římany postavená města Thamugadi (Timgad) a Lambaesis, v Maroku Jubovu rezidenci Volubilis. Zajímavé jsou i některé pozůstatky křesťanských chrámů a byzantských opevnění.
To, co je ze severoafrické literatury starověku cenné, zachovalo se až na nepatrné výjimky v latinském jazyce. Koncem 1. a začátkem 2. století n.l. dostali se Afričané na přední místa římské literatury a řečnictví. S úspěchem rozvíjeli archaizující sloh v próze i v poezii. Literární praxe římských Afričanů vyrůstala z dobré důkladné teoretické základny gramatických studií, jež byla úspěšně pěstovány na četných školách v Kartágu i v menších severoafrických městech. Sulpicius Apollinaris byl považován za jednoho z nejlepších římských gramatiků císařské doby.
Rozvoji řečnictví prospívalo kromě živého temperamentu pořímštělých Afričanů i důkladné právnické vzdělání. Salvius Julianus byl jedním z řady proslulých představitelů kartáginské právnické školy. Publius Cornelius Fronto se stal v 2. století n.l. vzorem, ba rozhodčím řečnictví v Římě.
Z rozsáhlé latinské literatury navazující v severní Africe na staré římské a řecké tradice se sice zachoval značný počet spisů, ale jen málokteré z nich si mohou činit nárok na pozornost mimo okruh odborníků. Avšak římská severní Afrika vydala i z jedna mála dosud plně živých děl starověké latinské literatury, román Proměny aneb Zlatý osel. Jeho autor Lucius Apuleius, rodák z Madauru, v něm sice užil hodně řeckých předloh, avšak osoby i děj popsal tak živě, že jeho dílo je dodnes zajímavou četbou. Rétorické spisy a oslavné básně Apuleiovy však této obliby nedostihly. Ani ve své době směrodatné výtvory Annia Flora si nepodržely více než dobovou hodnotu. Z dnešního hlediska jsou svým obsahem zajímavější literárně nepříliš cenné výtvory místních básníků z poslední doby římského panství a z období vandalského a byzantského. Drobné básně latinské antologie dovolují poznat kulturní život Kartága této doby, epopeje Klaudianovy a Korippovy o tehdejších úspěšných vojevůdcích patří k nejdůležitějším historickým pramenům této již kulturně úpadkové doby.
Avšak daleko většího významu dosáhli ti severoafričtí latinsky píšící autoři, kteří postavili své nadání a vzdělání do služeb křesťanství. Založili latinskou křesťanskou literaturu, jež mocně působila na evropský středověk a jejíž ohlasy lze sledovat i dále. V Africe vzniklé biblické překlady i původní spisy daly svou jazykovou i obsahovou pečeť veškeré křesťanské literatuře v latinském jazyce.
Filosoficky a řečnicky vzdělaný Tertullianus na začátku 3. století najprve hájil křesťanskou církev proti pronásledování vládních činitelů i proti ideovým odpůrcům. Později se však přimkl k apokalyptickému směru montanistů a se stejnou živelností polemizoval s představiteli pravověrné církve. Jeho spisy vynikají pointovanou rétoričností a paradoxním způsobem podání.
Kartáginský biskup Caecilius Cyprianus, jenž byl popraven roku 258, zanechal řadu spisů, obsahově i literárně nejcennější jsou jeho dopisy. Jeho vyrovnaný a uměřený sloh je rovněž vytříben rétorikou.
Tyto zakladatele latinské křesťanské literatury rozsahem i významem svého díla daleko překonal Aurelius Augustinus (354-430). V mládí pěstoval s úspěchem rétoriku a filosofii, křesťanem se stal teprve v mužném věku, když byl nějakou dobu předtím i přívržencem synkretického manicheismu. Působil jako biskup v městě Hipponu (dnešní Bô ne v Alžírsku). Většina Augustinových spisů rozvíjí církevní učení i směrnice pro praxi. Augustinova Vyznání o jeho pohnuté mladosti nenalezla v své upřímnosti a hloubce obdoby až do doby Rousseauovy. Rozsáhlý spis O obci boží se stal základem filosofie dějin, jež ovládala celý středověk a působila hluboko do novověku. Augustina se dovolávali středověcí obhájci papežské moci i reformátoři, zvláště Jan Hus a Jan Kalvín. Základní myšlenka Descartovy filosofie, jež otevírá cestu novodobému světovému názoru, navazuje na Augustinovy úvahy. Augustinus originálně zpracoval kulturní dědictví řeckého a římského starověku pro potřebu nadcházejícího údobí duchovně ovládaného křesťanstvím. Ve svém rozsáhlém a mnohotvárném díle zanechal tolik podnětů pro budoucnost, že je právem řazen mezi největší myslitele všech dob.
V díle latinsky píšících Severoafričanů, ať byli původu berberského, punského, či římského, ať sympatizovali s pohanstvím, či bojovali za křesťanství, ať chtěli čtenáře pro své názory získat, či jen pobavit, se projevuje odkaz staré severní Afriky, země jež si dovedla vždy zachovat svobodu, alespoň vnitřní. Pohnuté věty těchto latinských spisovatelů z Afriky zaujmou dnešního čtenáře často víc než klasická literatura vlastního Říma se svou mnohdy strojenou uměřeností.
Punské války
V roce 264 př. Kr. se zapletli Římané a jejich italští spojenci do války s Kartágem, jejímž počátkem byl malicherný incident na severovýchodní Sicílii. Situace se brzy vystupňovala do první z velkých válek, jejichž výsledkem byla dramatická změna v mocenské politice středomořského světa. V období kratším než 100 let Římané nejen srazili Kartágo na kolena, ale pokořili také všechny hlavní velmoci řeckého východu a od roku 167 př. Kr. byli skutečnými vládci Středomoří. Krize roku 264 př. Kr. musela vyhlížet na první pohled jako nepatrná záležitost a nebyla vědomě naplánována a z historického hlediska vznikla jako důsledek mocenských zájmů obou velmocí.
Závěr
Po celou dobu své samostatnosti představovalo Kartágo městský stát s oligarchickým zřízením. Aristoteles chválil kartáginskou ústavu, protože podle jeho názoru byla stabilizovaná a bránila svou podstatou vzniku občanských válek i pokusům o samovládu. Konstatoval její podobnost s ústavou krétskou a spartskou. Kartágiňanům však vytýkal, že připustili, aby jednotlivec zastával zároveň několik úřadů. Rozhodující vliv v hospodářském a politickém životě města měli velcí obchodní podnikatelé a pozemkoví magnáti, kteří mezi sebou vedli konkurenční boj a snažili se prosadit protichůdnou orientaci v rozvoji kartáginského státu. Proti úsilí obchodních podnikatelů posilovat loďstvo a získávat nové námořní opěrné body v západním Středomoří byli vedeni velcí pozemkoví vlastníci snahou rozšiřovat a upevňovat hlavně kartáginské zemědělské zázemí. Bylo přirozené, že v městě, zaměřeném jednoznačně na moře, převládlo hledisko obchodních kruhů. Jejich čelným představitelem byli příslušníci rodu Magonidů, kteří mezi polovinou 6. a polovinou 5. století př. Kr. řídili kartáginskou vnitřní i zahraniční politiku.
Nutno podoknout, že Kartágo bylo ve své době opravdu velice mocným městským státem s rozvinutou ekonomikou, postavenou (jak už jsem několikrát zmínil) na námořní moci a nebýt toho, že ho zničili Římané, kdo ví, jak by Kartágo dopadlo ...
Obsah
Úvod
Stručná historie města
Dějiny Kartága
Počátky dějin v Severní Africe
Geografické předpoklady
Založení města
Kartáginská námořní říše a její postavení v západním středomoří
Kartáginská civilizace a kultura
Římská okupace
Africká království po zániku Kartága
Římské provincie na počátku doby císařské
Severní Afrika na sklonku římského císařství
Panství Vandalů
Byzantská vláda
Kultura starověké severní Afriky
Punské války
Závěr
Hannibal
Jako vrchní velitel kartáginských vojsk
Od roku 221 do 202 př. n. l.
Hannibal zaútočil na Řím neuvěřitelným způsobem.
Jeho vojska prošla tisíce kilometrů – ze Španělska
přes jižní Francii do Itálie. Byl to obdivuhodný výkon.
Vojáci překonávali alpské průsmyky se slony,
Kteří drtili vše co jim stálo v cestě.
Po řadě vítězství byl Hannibal odvolán zpět
do Afriky do boje proti Římanům a zde byl poražen.
V roce 183 př. n. l., kdzž měl být vydán Římanům,
spáchal sebevraždu požitím jedu.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát