Globalizace
Dánské hospodářství je menší než obrat automobilky General Motors. Velikost české ekonomiky je třetinou obratu této firmy a polovinou obratu velkoprodejen Wallmart. Ze sta největších hospodářských celků na světě tvoří více než polovinu nadnárodní společnosti, a ne vlády. Je tohle globalizace?
Pro radikální demonstranty je globalizace výkladní skříň americké restaurace nebo kavárny, před kterou si stoupnou s dlažební kostkou v ruce. Nelíbí se jim, že kavárna nakupuje levnou kávu v chudých zemích a tím vykořisťuje indiánské sběrače kávových zrn. Jejich cílem je oslabit nebo dokonce zrušit Světovou banku a Mezinárodní měnový fond. Podle nich nadnárodní instituce neplní své původní poslání a i kvůli nim se zvyšuje rozdíl mezi chudými a bohatými státy. Demonstrace těchto odpůrců vždy doprovázejí zasedání Světové banči či Mezinárodního měnového fondu, jako tomu i bylo na posledním zasedání v Praze v září tohoto roku. Naopak prezident Světové banky a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že tato instituce, Mezinárodní měnový fond i Světová obchodní organizace jsou pro lidstvo přínosem. Domnívají se, že bez jejich existence by byly například problémy s chudobou mnohem větší než nyní. Jedno však mají odpůrci i příznivci nadnárodních institucí společného, jejich cílem je výrazně snížit počet lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby, což asi 1,2 miliardy lidí, kteří žijí za méně než jeden dolar na den, liší se však v názoru na to, jakým způsobem.
Je vlastně globalizace něco nového, nebo je to jen zdokonalení a zrychlení toho, co tu už bylo? Svět je dnes propojenější než dřív a problémy v jedné části zeměkoule se rychle promítají do dalších oblastí. V této bitvě proti sobě nestojí dvě supervelmoci, ale několik soupeřů různého významu. Došlo k rychlému rozvoji technologií. Klepnutím myši má dnes občan k dispozici víc informací než celé vlády před dvaceti lety. Levné informační technologie a rostoucí vzdělanost ve vyspělých zemích vytvořili globální mediální trh. Svět je určován virtuálnem, které má na náš život reálný vliv, např.koncem sedmdesátýchu let se Ruholláh Chomejní dostal k moci také kvůli magnetofonovým kazetám a jeho kázáním, které do Íránu pašovali ajatolláhovi stoupenci. Existují domněnky, že by internet mohl definitivně podlomit čínský komunismus. Lidem, kteří se v novém prostředí dovedou pohybovat, se otevírají velké možnosti a podle toho pak globalizaci hodnotí. Zdůrazňují prosperitu, kterou globální trendy přinášejí. Hovoří o milionech nových pracovních míst a o prostředcích, které velké firmy investují v chudých zemích do infrastruktury. V devadesátých letech bylo těchto investic přes jeden bilion dolarů.
Všudypřítomnost médií však zviditelnila také odvrácenou stránku civilizace. Do soukromí obýváků se prostřednictvím televize dostali obrázky chudáků na smetištích obepínající metropole v bývalém třetím světě, lidí bez přístupu k čisté vodě a lékařské péči, dětí umírajících hlady na africkém venkově. Protiglobalizačni aktivisté rychle našli viníka: nadnárodní korporace. Odkud vlastně pochází vlna protiglobalizačních protestů? Těsně před globalizací byla pro levici postrachem amerikanizace a v očích revolucionářů od ní globalizace převzala mnoho rysů. Brojí proti umělé kultuře Spojených států. Ta podle nich ničí autenticitu a rozmanitost místních kultur.
Světová chudoba, ničení životního prostředí, války a sobecký impuls nadnárodních společností nejsou jistě produktem globalizace, bohužel ale existují. Dnes jsou díky médiím zasazeny do globálního kontextu. Před několika desítkami let neměl německý sedlák o strádání jihoamerických indiánů ani ponětí. Dnes se o něm jeho potomci mohou přesvědčit v televizi na vlastní oči. Mohou si o něm dolnit informace na internetu, případně se tam i dozvědět, jak pomoci. Proto je na místě trocha optimismu. Všechny problémy lidstva globalizace určitě nevyřeší, ale podmínky ke zmírnění utrpení postupně vytváří.
Již mnohokrát jsem použila slova jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Co to je vlastně za instituce a k čemu slouží? Jsou to dvě mocné instituce, založené před půlstoletím k zajištění větší hospodářské prosperity světa.
Historie obou organizací sahá do třicátých let tohoto století, kdy vyvstala potřeba čelit světovým hospodářským krizím stanovením jasných pravidel v mezinárodních měnových vztazích. Dva návrhy na řešení se objevily na počátku 40. let. Měli je na svědomí Harry Dexter White ze Spojených států a John Maynard Keynes z Velké Británie. Oba navrhovali, aby byly v pravidelných intervalech pořádány mezinárodní konference a založeny orgány pro mezinárodní spolupráci v této oblasti. Po mnoha jednáních, která proběhla během druhé světové války, bylo konečné schéma obou institucí schváleno na konferenci Spojených národů v červenci 1944 v severoamerické odlehlé vesničce Bretton Woods ve státě New Hampshire. Tak v roce 1944 na půdě Světových národů vznikl Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Zakládajícím členem obou institucí bylo i Československo. Po válce z nich ovšem vystoupilo a vrátilo se zpět až po sametové revoluci.
Posláním fondu bylo a stále je, aby při stále větší obchodní výměně narůstajícím objemu vzájemného obchodu a přesunu peněz mezi státy podporaoval směnitelnost národních měn a dohlížel na stabilitu jejich kursů. Státy se zároveň rozhodly vytvořit společnou rezervu, kam mohou sáhnout, ocitnou-li se ve finanční krizi. Dnes má fond 182 členů, sídlo je ve Washingtonu a ředitelem je Horst Köhler. „Státy si mohou od fondu půjčit peníze, pokud mají potíže dostát svým závazkům vůči dalším členským zemím, ale pouze za podmínky, že provedou takové reformy, aby omezili možnost podobných obtíží. Navzdory všeobecnému přesvědčení fond nemá žádnou moc nad tím, jakou politiku jednotlivé země provádějí. Nemá žádné pravomoci nutit své členy, aby utráceli víc za školy a nemocnice a méně za válečná letadla či honosné prezidentské paláce,“ píše fond sám o sobě na své internetové stránce.
Jasnější je úkol Světové banky (sídlo je ve Washingtonu, ředitelem je James Wolfensohn), která má v první řadě bojovat proti šíření chudoby. Vlády 181 členských zemí si od banky mohou půjčit na projekty, které mají zvýšit životní úroveň obyvatel – například na výstavbu silnic, odsíření elektráren či výstavbu zavlažovacích systémů, a v poslední době má v její činnosti stále větší váhu takzvaná technická pomoc, kdy experti banky radí vládám, jak postupovat při řešení obtížnějších problémů. Pro Českou republiku například banka zpracovala dvě studie – o kapitálovém trhu a o úkolech, které tuzemskou ekonomiku čekají před vstupem do Evropské unie.
Některé z výsledků Světové banky za finanční rok 2000 (dle její vlastní tiskové zprávy): objem úvěrů a půjček se celkově snížil, úvěrování krizí postižených zemí, ke kterým patří Korea, Argentina, Indonésie, Brazílie, Rusko a Thajsko se snížilo až pod hranici 2 miliard USD oproti 13 miliardám USD v předchozím roce, celkový objem nově schválených půjček klientským zemím poklesl na 15,3 miliardy ve srovnání s 29 miliardami USD v roce 1999,
zvýšila se kvalita projektů, u nichž existuje riziko nedosažení jejich rozvojových cílů.
Kde fond a banka berou peníze na to, aby mohly po celém světě provádět svou politiku? V případě měnového fondu vložila každá členská země při svém vstupu určitou sumu peměz, z níž ohrožené země mohou čerpat úvěry. Čím více země vloží, tím více si může později půjčit a tím větší má ve fondu moc. Největším přispěvovatelem jsou Spojené státy, které vložily přes 18 procent celkových zdrojů, zatímco ostatní hospodářské velmoci jako Německo, Japonsko, Francie či Británie mají podíl pod šest procent. Členský příspěvek České republiky je v přepočtu zhruba 38 miliard korun.
Samozřejmě také existuje mnoho institucí Světovou banku kritizuje, mezi nejvýznamnější patří CEE Bankwatch Network, což je mezinárodní síť sedmnácti občanských sdružení z jedenácti zemí střední a východní Evropy. Monitoruje aktivity mezinárodních finančních institucí v regionu. Z České republiky se do této sítě zapojilo Centrum pro dopravu a energetiku a Hnutí Duha.
Zatímco některé rysy globalizace jsou jedněmi vychvalovány a druhými kritizovány, existují i jevy, které globalizaci doprovázejí, ale zároveň nejsou její přímou součástí a jsou obecně považovány za nežádoucí. Mezi ty patří jeden z vůbec nejzávažnějších jevů, kterým lidstvo kdy muselo čelit. Tím je poškozování životního prostředí a nadměrné (navíc často neefektivní) využívání přírodních zdrojů. Hovoří se o globálních problémech životního prostředí.
Mezi velice závažné problémy patří růst početnosti a materiální spotřeby lidské populace, znečišťování složek životního prostředí, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů, změny klimatu a vymírání organismů. Známý je problém s narušováním ozónové vrstvy. Informovanost veřejnosti je v tomto směru naneštěstí nízká. Mimo jiné proto, že všechny komunistické totalitní režimy (včetně ČSSR) se ochranou životního prostředí vůbec nezabývaly. Proto
přetrvává celá řada bludů.
Přelidnění Země je jedním z hlavních problémů, před kterými stojíme. Téměř můžeme říci, že je to jeden z nejzákladnějších problémů, z něhož se odvíjejí další. Růst početnosti lidské populace není zapříčiněn stoupající porodností, jak se asi mnoho lidí domnívá. Naopak, porodnost klesá, mnohem víc ale klesá úmrtnost. Počet lidí na Zami roste a populační exploze se stává pro lidstvo vážnou hrozbou. Odhaduje se, že v ranném neolitu - tedy asi 10 000 let před naším letopočtem - bylo na Zemi jen něco okolo miliónu lidí. Kolem roku 2000 před naším letopočtem jich bylo 5 až 10 miliónů. Kolem roku 0 zde žilo asi 300 miliónů lidí. V roce 1492, když Kolumbus objevil Ameriku, nás bylo asi 500 miliónů. Další nárůst počtu lidí byl následující: na počátku 19.století - 1 miliarda, polovina 20. století - 2 miliardy, v roce 1975 - 4 miliardy, v roce 1997 asi 5 miliard a v prosinci 1999 bylo ohlášeno, že počet lidí zřejmě překročil 6 miliard. Současné prognózy OSN a Světové banky předpovídají, že
okolo roku 2050 dosáhne počet lidí 10 miliard a již se dále nebude zvyšovat. Vychází se ale z předpokladu, že do té doby bude zavedena důsledná demografická politika v nejvíce zalidněných zemích.
Dalším jevem je například globální oteplování. Podnebí na Zemi je velmi závislé na malých příměsích atmosféry, kterým se souhrnně říká skleníkové plyny. Dohromady jich je jen asi tři promile, ale právě jim a v tomto vhodném množství vděčíme za to, že naše planeta je obyvatelná. Skleníkových plynů ale lidskou činností rychle přibývá a podnebí se proto bude
nepochybně měnit - rychleji, než kdykoliv v posledních miliónech let. Podle většiny vědců jde o nejnebezpečnější a nejosudnější experiment, který lidstvo se svou planetou uskutečňuje.
Nebo nadměrné vymírání druhů, o kterém se dnes hovoří, není zcela určitě přirozenou součástí vývoje. V geologické minulosti sice druhy vymíraly, předpokládá se ale, že rychlostí cca. 1-10 druhů za 5 let. V současné době odhady hovoří o ztrátách 1 druh za den až za hodinu. To představuje významné narušení ekosystému planety a ztrátu organismů, které by mohly být pro člověka užitečné, např. jako zdroj léčiv. Je zřejmé, že současná ekologická krize navozuje stav nouze o zdravé životní prostředí, což zvyšuje hodnotu přirozené přírody (jako životního prostředí), a důsledkem toho je růst ekologického uvědomění .
Globální jevy, procesy a problémy tedy mohou, ale nemusí, souviset s globalizací. Existuje celá řada globálních jevů, které s procesem globalizace nemají nic společného. Mnoho fyzickogeografických jevů na planetární úrovni, jako například atmosférické či oceánské proudění, je svojí povahou globálního charakteru. Tyto jevy existují od nepaměti a s
ekonomickou globalizací, která je jevem posledních desetiletí, je nepojí žádná příčinná souvislost. Některé z globálních problémů, jako například narůstání ozonové díry, také nemají s globalizací přímou příčinnou souvislost. Celosvětový charakter, průběh nebo dopad některých jevů, procesů a problémů nás opravňuje nazývat je globálními; globalizačními procesy však z valné většiny nejsou, ani s nimi nemají žádný příčinný vztah. Charakterem ekonomické globalizace je však do určité míry způsobeno mimo jiné narůstání rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa
Globalizace a řada slovních spojení, v nichž pojem ”globální” v posledních letech stále častěji užíváme, patří k těm, u nichž zdánlivě přesně chápeme obsah, ve skutečnosti však nejsme schopni jej definovat nebo se dokonce při jeho výkladu zásadně rozcházíme. K nejobvyklejším omylům v chápání globalizace patří tyto: domněnka, že se nás proces sjednocování světa netýká, že probíhá mimo nás a představa, že globalizace je cosi, co si můžeme vybrat. Omyly v chápání globalizace bývají provázeny nadšením nad možnostmi, které se nabízejí našemu cestování či podnikání, nebo naopak rozhořčením nad dravostí konzumní civilizace, která vybízí ke spotřebě a ničí tradiční hodnoty. Některým stanoviskům však často schází odpovědnost: k následkům, kterými může naše rozpínavost zatížit např.životní prostředí, milionům lidí, kteří prožívají své životy pod hranicí bídy.
Mnoho lidí i vzdělaní členové nevládních ekologických organizací nebo organizátoři masových uličních demonstrací si myslí, že je možné globalizaci odmítnout. Otázka však nezní, zda globalizace ano či ne, ale jak se s ní vyrovnat. Je hrozbou, ale i nadějí; jisté je jen to, že jde o proces, který již dávno započal, o společný osud šesti miliard obyvatel planety.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát