Ciceronovo smíšené zřízení
Dějiny politického myšlení I.
(antika)
Téma :
Charakterizujte Ciceronovo smíšené zřízení (De re publica, I-III) a vysvětlete jeho odmítnutí jednotlivých zřízení ( monarchie, aristokracie a demokracie ).
Cicero je a bude považován za slavného řečníka velkého Říma. V této práci bych se chtěl pokusit vysvětlit jeho nazírání na jednotlivá společenská zřízení, ústavy, proč je odmítl a proč zastával myšlenku společenského zřízení smíšeného jako zřízení nejdokonalejšího. O tomto, ale i o záležitostech jiných, jako je spravedlnost a otázky s ní spojené pojednává ve své práci De re publica, O věcech veřejných. Budu používat jeho myšlenek nacházejících se v prvních třech knihách tohoto díla. Přestože se v této části spisu některé statě nedochovaly, z toho, co je k dispozici, si lze udělat vcelku přesný obrázek Ciceronova myšlení a jeho názorů na věci veřejné své doby. . Podobně jako Platón, Marcus Tullius Cicero napsal své dílo formou dialogu. Hlavní postavou vedoucí dialog je tu Scipio Africanus, kterého můžeme považovat za zástupce Ciceronových názorů. Na začátku dialogu je však věta: ,,Nehodlám však přednést svůj vlastní a nový výklad, nýbrž si vybavit v paměti rozhovor těch nejmoudřejších a nejslavnějších mužů naší obce...“ (I., 8/13/). Zde tedy vyvstává otázka podobná jako při interpretaci Platónových spisů, do jaké míry jsou názory postav,které se účastní dialogu totožné s názorem samotného Cicera.
Na začátku je třeba si uvědomit, že Cicero byl Římským občanem a jako takový samozřejmě zastával podvědomý patriotistický názor, že Římská říše je to nejlepší, co na Zemi kdy vzniklo. Částečně také odtud vyplývá jeho kritika řeckých polis. Kritizuje zejména jejich zranitelnost. Pro Cicerona je nejdůležitějším faktorem společenského zřízení jeho stabilita a věčné trvání. Otázka spravedlnosti v Platónově pojetí ani Aristotelovi názory na nejlepší stát a podobné věci nejsou v jeho myšlení na prvním místě. On chce docílit toho, aby z jeho pera vyšla jako výsledek jeho snažení říše mocná a na věčné časy.
Pro pochopení Cicerových myšlenek je třeba definovat a určit na jakých základech stojí jeho teorie, abychom se vyvarovaly všem zbytečným a možným komplikacím při chápání jeho práce. Musíme proto začít otázkou, co je to dle Cicerona „res publica“, tedy věc veřejná? Mohli bychom ji chápat jako kteroukoliv obec, stát či politické zřízení? Ne, musíme brát v potaz Ciceronův specifický pohled. Výborný řečník Cicero si položil tuto otázku a pokusil se o definici věci veřejné sám Dle jeho názoru hraje ve vymezení věci veřejné hlavní roli pojem lid. Lid je hlavní součástí, která tvoří z věci veřejné to čím je. Tedy, že věc veřejná je především věcí samotného lidu Definice tedy říká, že věc veřejná je věcí lidu, Cicero lid však nedefinuje jako každé ledajaké shromáždění lidí, ale jako “soubor množství, který je sjednocen uznáním práva a společného užitku.“ (I., 25/39/).
S touto krátkou, ale výstižnou definicí se střetáváme při čtení jeho díla několikrát a též ji používá pro odmítnutí jednotlivých společenských zřízení. Jednoduše řečeno můžeme prohlásit, že účast lidu na vládě hraje hlavní roli při určování spravedlnosti a legitimity obce samotné. Při definici věci veřejné se Cicero zabývá fenoménem spojení lidí do celků v čemž můžeme vysledovat paralelu s Aristotelem (i když těžko můžeme určit zda jde o náhodu či záměr). Cicero považuje za příčinu tohoto spojení přirozenou soudržnost lidí a v tom se shoduje s Aristotelem, který člověka označuje za zoon politikon. Příčinou spojení je přirozená soudržnost lidí, sama povaha člověka a tedy i sama lidskost a né strach či nebezpečí. I tato myšlenka ovlivnila Cicera ve výběru toho nejlepšího zřízení. Pokud chceme ukázat jak si Cicero představoval nejlepší zřízení, protože spis De republica je knihou o hledání nejlepšího zřízení, musíme si nejprve vysvětlit proč Cicero odmítal jemu známá státní zřízení, kde viděl jejich nemožnost a slabé stránky.
Řecké polis většinou usazené na břehu moře jsou z jeho hlediska pro své geopolitické umístění příliš zranitelné. Nepřátelské připlouvající lodě jsou často k nerozeznání od přátelských. Po moři se nepřátelské síly mohou přiblížit nepozorovaně a skrytě. Moře bylo svou rozlehlostí a tehdejšími prostředky nekontrolovatelné a zrádné. To na souši se žádné seskupení vojsk nedá dlouho utajit, dá se zmobilizovat a zorganizovat obrana, nebezpečí překvapivého přepadení města je minimální. Soustředění sil nepřítele se prozradí již svým hlukem. Nejmohutnější a tedy i nejnebezpečnější armády se také nejobtížněji skrývají. Tuto nevýhodu moře dokáže eliminovat.
Mezi největší výhody pobřežního města patří obchod a z něj pak vyplývající rozkvět. Ale i v tomto Cicero nachází svá úskalí. Cizí obchodníci a cizinci vůbec s sebou kromě žádaného zboží přivážejí i své mravy. Své kulturní návyky a odlišné společenské normy. Cicero konstatuje, že tyto vlivy na stabilitě společenského zřízení nepřidávají, že se na něm nepodepisují kladně. Stín to vždy zanechá. Proto chvalořečí prvního římského krále Romula a nazývá přímo jeho počin založení města Řím moudrostí a prozřetelností. Město se totiž nenachází na březích moře, ale ve vnitrozemí po obou stranách velké řeky Tibery, jež široce ústí do Tyrhénského moře, části moře Středozemního. Spojuje se zde tak větší bezpečnost a stálost vnitrozemského města s výhodami, jež přináší přístup k moři. Romulus byl zato podle římského lidu vzat mezi bohy.
Je-li založeno město, centrum nastávající říše, je třeba určit, kdo mu bude vládnout. Opět se stejným zřetelem jako vybrání strategicky a takticky výhodné geografické polohy. Cílem je stabilní, mocná a hlavně věčná říše. Vládu lze svěřit buď jednomu člověku, několika, některým způsobem vybraným občanům, nebo na sebe váhu rozhodování musí vzít celé množství, všichni občané. V případě prvním má veškerou moc král a tedy toto ustanovení věcí veřejných nazývejme královstvím. Zřízení druhé, kde moc je soustředěna v rukou vybraných, jmenujme optimátem, neboli aristokracií. Variantu vlády celého lidu pak Cicero nazývá obcí lidu, demokracií.
Všechny tři výše uvedená zřízení mají z Ciceronova pohledu závažné nedostatky. Vezměme si za předpoklad, že král, případně optimáti, by byli moudří a spravedliví a jejich vladaření by bylo celkem dobré. Rovněž kdyby lid měl plnou moc, choval by se vyspěle, rozumně a uměřeně. Problémem je, že ať by byl král sebelepší, stejně by stále vládl sám, zbytek obce by se až příliš nemohl zapojovat, ba vůbec, do společného práva a rozhodování. V případě optimátu na tom nejsme o mnoho lépe, zbytek, který je ovládán, se taktéž dá nazvati téměř celkem. Optimát má přednost v tom, že lidově řečeno víc hlav víc ví. Je zde menší závislost na zdraví a životě jednoho člověka. Rozmary jednoho neohrožují stát v takovém měřítku jako možné vrtochy krále. Jednotliví optimáti jsou snáze nahraditelní, popřípadě zastupitelní, když by toho bylo třeba. Nevýhodou oproti království zde je možná rozhádanost a hašteřivost, ztráta směru cesty, ještě větší partikulární zájmy, tím ale v tomto případě nemyslím zájmy vlastní, prospěšné pro někoho z optimátů, neboť tím bych vyvrátil prvotní předpoklad, že optimáti budou spravedliví a jediným jejich cílem že bude blaho obce, ale i toto samotné blaho lze definovat různě. A pak může dojít k paralýze moci, v nejhorším k dělení státu. V obou těchto zřízeních, v království i ve vládě optimátů, také nelze nevidět, že občané jsou v podstatě otroci moci, doslova občanští otroci.
V posledním společenském ustavení v našem výčtu, tedy vládě lidu, i kdyby byl umírněný a choval se spravedlivě, Ciceronovi vadí ono samotné rovnostářství, shledává ho nespravedlivým, neboť nerozeznává žádné stupně důstojnosti. Podle něj je přece nesprávné, aby se lidem s nestejně velikou ctností, těm se ctností nejvyšší a těm se ctností nejnižší či žádnou, kteří jsou v každém lidu, prokazovala stejná čest a vážnost a měli totožné postavení v obci. ,,když se totiž nejvyšším a nejnižším, kteří musejí být v každém lidu, prokazuje stejná čest, je rovnost sama to nejnespravedlnější;” (I./53/).
A svoboda, jenž vždy doprovází vládu lidu, demokracii, právě toto přináší. Ciceronovi, schází v tomto zřízení jakýsi étos aristokracie, vznešenosti obce. Demokracie se mu zdá přízemní, málo důstojná a méně krásná.
To jsou dle Cicera nedostatky na těchto třech ústavních zřízeních - království, moci optimátů a moci lidu - za jejich ideálního složení a působení v jejich čisté a neposkvrněné podobě. Bez zbarvení či smíchání jejich vzájemného. Nyní se vzdejme předpokladu, že tato zřízení někdy fungují a jsou složena z ideálních lidí, neb tak tomu nebylo nikdy, ani v době Ciceronově. Každé ze zmíněných společenských zřízení, ve své podstatě ne zcela špatných a zavrženíhodných se totiž relativně snadno zvrhává do své druhé, zlé podoby. Tak království má nesmírně blízko k tyranii, optimátu hrozí degradace na vládu kliky, jak onen výsledek nazývá Cicero, Aristotelés by ho pojmenoval ve své terminologii asi zřízením oligarchickým, a konečně vláda lidu, demokracie, velmi často vede opět k tyranii. Buď přímé tyranii lidu, nebo z lidu klasický tyran vzejde. Tyranidou lidu můžeme myslet jeho libovůli, pronásledování bohatých či ctnostných, možnou jeho nespravedlnost a podobně. Nakonec při vládě lidu se často stává, že nevládne nikdo.
Správa věcí veřejných je vždy taková, jaká je vůle a povaha toho, kdo ji spravuje. Cicero se ptá proč nazývat králem, nejlepším, člověka, který prahne po moci a samovládě a vládne potlačením lidu a ne spíše tyranem? Můžeme ho přece také nazvat mírným tyranem stejně jako nehodným či nespravedlivým králem. Co se týče lidu, je pro něj jen rozdíl ve věci, zda slouží vlídnému či krutému pánu; sloužit totiž musí v každém případě. Lidu chybí zejména svoboda a ta přece nespočívá v tom, že lid má spravedlivého krále, nýbrž žádného...
Jak může lid snést vládu optimátů, těch “nejlepších”, když ti si toto jméno přiřkli nikoli z mínění lidu, ale na svých vlastních shromážděních? Jak se má stanovit takové “nejlepší”? Prý podle vzdělání, umění, úmyslu. Kdy se tak má stát? Jestliže výběr proběhne náhodně, tak vše brzy ztroskotá. Cicero soudí, že když bude mít lid svobodnou volbu zvolit si vládce, vybere si ty nejlepší občany obce. Už jen proto, že ti nejlepší mají největší předpoklady pro vedení státu a ochranu zájmů země, tedy koneckonců všech občanů. Podle něj to sama příroda zařídila tak, aby ti nejudatnější a nejschopnější vládli slabším a méně nadaným, ale i tito chtějí prý ty nejvyšší poslouchat. Nesnáze podle Cicerona nastaly tím, že lidé nemají ve stejné míře předpoklady k poznání, kteří občané jsou ti z nejctnostnějších, kteří občané si zaslouží jejich úctu a stát ve vedení země. Ne každý je schopen rozpoznat a posoudit míru ctnosti. Tak se stalo, že scestnými názory lidí se vytvořila představa, že ti nejlepší jsou lidé bohatí a mocní, či občané s urozeným původem. To se ctností nemá už vůbec nic co dočinění. Vláda takovýchto lidí, samozvaných optimátů, nemá s požadovanou vládou ctnosti nic společného. Je to jen obyčejná vláda menšiny proti většině. Pravý optimát má být ušlechtilý, moudrý a chovat v sobě uměřenost. Být příkladem pro ostatní spoluobčany a vzorem hodným k následování. Na jeho urozeném jméně a penězích až zas tak nezáleží, to je věcí druhotnou.. Podle Cicerona není žádná forma ovládání obce ohavnější než ta, v níž jsou ti nejbohatší současně pokládáni za nejlepší.
Nemožnost najít toho jednoho nejlepšího, jenž by se mohl stát králem a ve stejné míře neakceschopnost a malá operativnost rozhodnutí lidu dala za vznik vládě několika. Optimát je tedy kompromisem mezi slabostí a zranitelností jednoho a zpozdilosti a těžkopádnosti mnoha.
Pro Cicerona není nejpodstatnější otázkou a ani otázka tak nestojí, které z výše zmíněných zřízení je nejlepší a nejvhodnější k aplikaci. Ani jedno z nich , i když se může ukázat sebelepším, není stálé. A věčnost obce je prvořadá, na ní je postavena její sláva. Stačí jen málo, například král přestane být spravedlivý, tedy stane se z něj tyran, ten vůbec nejhorší druh vlády, sousedící paradoxně s tím relativně nejlepším. Nebo zas krále přemohou optimáti a strhnou moc na sebe. Nastane druhý typ zřízení obce, pro občana se tím ale moc nemění - jen jednoho otce vystřídá několik otců, opatrovatelů státu a lidu. Třetí forma zřízení nastane, když samotný lid svrhne špatného krále nebo prohnilé optimáty. Nějaký čas je občanstvo šťastné a raduje se ze sesazení tyranie či kliky a chce udržet stav jím ustavený. Avšak lidu svoboda brzy zachutná. A když svoboda tak přece svoboda plná. Vývoj událostí pak dospěje k tomu, že otec se bojí syna, syn si neváží otce, úcta se vypaří. Zmizí rozdíl mezi občanem a cizincem. Učitel má strach ze žáků a ti jím opovrhují, starci ztratí veškerou vážnost. Dojde to nakonec k tomu, že také psi, koně a osli tak svobodně pobíhají, že je jim nutno uhýbat z cesty. Lid se stane změkčilým a zhýčkaným. Morálka klesá k nule. Při jakémkoli pokusu o tlak moci se občanstvo rozzlobí a nemůže ho snésti. Počne se nedbat zákonů a neexistuje žádná moc. Tato přemíra svobody však sama nakonec uvrhne svobodný lid do otroctví. Lid si zvolí vůdce, který jej vede proti již potřeným a svrženým vládcům. Tato osoba, jelikož jí hrozí mnohá nebezpečí ze strany bývalého establishmentu, se brzy obklopí strážci a získá takové pravomoci, že se zakrátko stává tyranem těch, ze kterých vzešla. ,,Není totiž žádny druh správy věci veřejných, který by neměl sráznou a kluzkou cestu k sousednímu zlu.“ (I., 28/44/)
Jaké zřízení je tedy podle Cicerona nejlepší? Království? Optimát? Moc lidu? Podle něj není nejlepší samo o sobě ani jedno. Království má své kouzlo, král se stará o své poddané jako otec o své děti. Je moudrý, starostlivý a spravedlivý. Vždyť i v božím domě řeckém byl Zeus nade všemi, i křesťanský Bůh vládne sám. Snad v každém náboženském systému je někdo, kdo je nad všemi ostatními bohy. Neměl by být pro nás příkladem tento typ hierarchického uspořádání? Optimáti říkají, že jsou také ctnostní a spravedliví jako král, ale že mají ještě výhodu více rozumů. Lid se pak ozývá, že nechce sloužit jednomu ani druhým, že chce svobodu. Ciceronovi pak z toho vyplývá závěr, že nejlepší zřízení by bylo smíšené z těchto tří dobrých. Měl by tam být král jako otec, o záležitostech jiných by měli moudře rozhodovat optimáti a v něčem by měl mít hlavní slovo lid. Jen smíšené zřízení podle něj může přinést stabilitu a věčnost, neboť žádná z těchto sil nevydrží dlouho bez podílu na moci. Jen kompromis zajistí všem účast na věcech veřejných a uspokojení z moci. Toto zřízení v sobě pojí řád a svobodu. Je nejméně náchylné k převratům, neb všichni se budou podílet na moci. Ostří nenávisti k mocným bude otupeno. Všichni budou mít možnost hlídat a kontrolovat. Nad vším pak bude stát šlechetný král, který se jako otec bude starat o blaho občanů. Ano, nejlepší zřízení je zřízení smíšené, soudí Cicero.
Podle Cicerona by dobrá obec měla být věčná. Pro jednotlivce může být smrt někdy i osvobozením, pro obec je však vždy porážkou. Je to jakoby se zhroutil celý svět. Království, vláda optimátů ani vláda lidu samotná stálost věcí veřejných, věcí lidu, zabezpečit nemůže. Tyranie, klika ani tyranie lidu už vůbec ne. Navíc se zde už v Ciceronově chápání nejedná o věc lidu. V tyranii totiž nic nenáleží lidu, jednomu náleží lid sám. I při vládě optimátů je lid jen utlačovaným objektem. Rovněž zhroucení moci lidu v jeho tyranidu, kdy dav loupí, nespravedlivě odsuzuje a trestá i ctnostné smrtí, není již věc veřejná věcí lidu. V těchto zhrouceninách solidních systémů už věc lidu vůbec neexistuje. Jen snad zřízení smíšené pojí výhody všech tří pozitivních stran systému vlády jednoho, několika a mnohých, nejlépe hájí stabilitu a zabraňuje konci věcí veřejných. Jen zřízení smíšené je možné podle Cicerona uchovat na věčné časy. A to je pro něj měřítko nejpodstatnější.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát