Obrovský stadion. Lehká atletika slaví na olympijských hrách svátek. Na tribunách je sto tisíc návštěvníků ze všech států světa. Televizní kamery posílají obraz ze závodů miliónům našich diváků.
Běh žen. U startu se připravují nejlepší z nejlepších, které se probily do finále. Výstřel! Štíhlé postavy vyrazily, pevné nohy je nesou vpřed, rychleji a rychleji.... Každá chce zvítězit. Oválu dráhy ubývá. Je to boj se soupeřkami, s únavou a bolestí, s vysílením, rozhoduje lidská vůle a schopnost překonat sám sebe. Do cílové rovinky vbíhá jako první závodnice s českým znakem na prsou. Soupeřky se nevzdávají a snaží se ji dostihnout. Ještě padesát metrů, dvacet, deset....
Zvítězila. Úsilí vytrvalého tréninku a schopnost nasadit poslední síly přinesly úspěch. První! Prudce dýchá, sklání páteř, vyčerpání se mísí v její tvaři s radostí, z tribun se valí vlny potlesku.
Televizní kamery přenášejí obraz její tváře do desítek zemí.
Blahopřání soupeřek i přátel, objetí, polibky.
Ale to ješti není konec. Pak přijde chvíle, která to potvrdí a k okamžikům úporného boje se přidá i čas slávy.
Na stupeň vítězů vystupují tři nejlepší. Jedna stojí nejvýš. Její zásluhou stoupá na stožár bíločervená vlajka s modrým klínem. Z ampliónů zní hudba. Je to hymna. Celý stadion vstává v úctě a obdivu. Kamera zachytí tvář závodnice. Tiskne k sobě rty, přemáhá dojetí, ale neubrání se. Musí zvednout ruku, aby setřela z tváře slzu. Velebně zní česká hymna „Kde domov muj“. Milióny lidí naslouchají.........
Těžká byla doba českých dějin, když se tato píseň ozvala porvé a kdy ji přijal jen hlouček vlastenecky cítících lidí. Byli to J. K. Tyl a F. Škroup, kteří tak dobře naslouchali a rozuměli srdci lidu. Složili ji jako výraz lásky ke své zemi a jejímu národu. Dali ji zpívat slepému houslistovi, chudákovi Marešovi, jenž jí měl vyslovit, co sami měli v duši.
Tylova „Fidlovačka“ se hrála v zimě 1834/35 jen dvakrát a neměla mnoho úspěchu. Ale prostá píseň, píseň číslo 19, začala žít vlastním životem. Ti dva, skladatel a spisovatel, vyjádřili, co cítily tisíce českých lidí; promluvili za ně. Autory písně usmýkal těžký život, bída, nemoci, závist a neporozumnění vrstevníků, zášť rakouských úřadů. Ale píseň se nedala ubít. A čím větší utrpení doléhalo na národ, tím byl její zvuk silnější. Zůstávala nevyčerpatelným zdrojem naděje.
Měla už své vlastní bohaté dějiny, když dosáhl národ roku 1918 samostatnosti. Žádný zákon to nestanovil, ale lid sám dávno předtím rozhodl, že tato píseň se stane symbolem svobody a nezávislosti. Nebyla v ní dobyvatelská síla a bojovné vzepětí; ale provždy v ní zůstala bolest pronásledovaných a obětavost těch, kdo padli za svobodu země. Duše lidu nedala téhle písni zaniknout. A ona zazněla novými tóny důvěry, sebevědomí, velebnosti.

Hudba národní české hymny vždy byla a je stálá. Slova si ale lid v jejich dějinách mnohokrát přetvářel k právě probíhající situaci, a tak vznikaly úplně nové písně nepřekračující však práh vlastenectví a lásky k českému národu.
Ukázky: Kde vlast je má? Kde domov můj? Kde domov tvůj, kde domov tvůj?
Tam, kde Praha stověžatá Cesta tvoje dokonána,
vlastenců svých těla svatá žití truchlohra dohrána,
chová jako skvostný lem milovaný pěvče náš!
drahá kvítka v lůnu svém, Na vavřínech spočíváš
tam v té zemi je má vlasti, v klidném lůně věrné máti,
tam v tom ráji domov můj! zem posvátná domov tvůj...


Kde domov můj, kde domov můj? Kdy přijde čas, kdy přijde čas?
Nade Prahou bouře divá, Zraky posud zapálené,
tyran jásá, den omdlívá, rány ještě nezhojené,
zvony znějí na poplach, dlouho-li má ještě vrah
na sta reků klesá v prach, prznit otců našich prach,
krví rdí se Bílá hora, aj, to bratři k meči spějte,
hora hrůzy hrob je náš! brzy přijde pomsty čas!

Kde domov můj, kde domov můj? Kde domov můj, kde domov můj?
Tam, kde dělník práci svojí U nás v nejistoty muce
na svých právech lidských stojí, zraje sěmi revoluce
tam, kde práce, velká čest, a čeká se s nadějí,
pro každého z lidu jest, bratři, že nám přispějí,
tam, kde jeden v druhém ctí se, na věky pak bude volná
tam, jen tam je domov můj! země česká, domov můj!


Josef Kajetán Tyl: patří k nejpopulárnějším postavám našeho národního obrození. Narodil se 4. 2 1808 v Kutné Hoře, na studia do Prahy se dostal jako čtrnáctiletý hoch, jenž vnímal celý národní život s horoucím nadšením a zúčastnil se ho jako vášnivý organizátor. Na univerzitních studiích už nevytrval, a ačkoli nebyl herecky nijak zvláště nadaný, dal se angažovat jako herec ke kočující společnosti. Za nějaký čas se stal účetním vojenské kanceláře v Praze, kde počal horlivě psát a zanedlouho přešel opět k herectví. Řídil české divadlo v Růžové ulici a byl dokonce i dramaturgem českých představení v divadle Stavovském. Po revoluci 1848 musel opustit Prahu a se svou kočující společností prošel celými Čechami. Velmi trpěl zlými venkovskými poměry, nedostatkem i nevyrovnanými rodinnými vztahy ( jeho ženou byla sice starší herečka Magdaléna Forchheimová - Skalná, ale Tyl miloval její sestru Annu Forchheimovou - Rajskou ). Tyl dlouho nevydržel tento vyčerpávající život a 11. 7 1856 v Plzni ve věku čtyřicetiosmi let zemřel.
J. K. Tyl byl srdečný nadšenec, společenský duviřivec, optimistický milovník života, věřící v lepší budoucnost národa a bojující za ni vším svým zápalem a celou duší. Povinností každého básníka bylo podle něj myslet jedině na národ, bojovat o jeho lepší budoucnost a i básnickým dílem sloužit národnímu celku. Svému národu se stával básnickým vychovatelem, jenž psal svá díla hlavně proto, aby tříbil národní povahu, uvědomoval svůj lid o národních povinnostech a stavil mu na oči velké vzory obětavosti a hrdinství. Tyl byl človikem společenským, družným, plným laskavé sympatie k lidem, milujícím národní množství. V jeho hrách i prózách se často vyskytují lidové radovánky, poutě či fidlovačky a Tyl je dovedl vykreslit v celé jejich radosti nad kypivou bujarostí národního davu. Tímto charakterem byl předurčen pro divadlo, neboť hraní divadla je možné pouze uprostřed široké národní společnosti vnímající hru a spoluutvářející náladu. I spisovatelem se stal díky tomuto společenskému pudu. Musel se vyjadřovat pro množství, vychovávat je a vést. Byl v něm skutečný základ horoucí lásky k lidu a často odtud pronikl až k sociálnímu problému doby. J. K. Tyl byl v podstatě básníkem idylickým - poklidný život po napoleonských válkách dovedl zachycovat velmi živě, ale např. tragické rozpory v něm nikdy nenacházely svého dramatika. Nejslavnější komediální hrou se stala, dnes již všemi známá, „Fidlovačka“, kde poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“, jež se také později stala českou národní hymnou.



František Škroup: český hudební skladatel, autor první české opery a nápěvu české národní hymny. Narodil se 3. 6. 1801 jako syn venkovského učitele a muzikanta v Osicích u Hradce Králové.
Studoval gymnázium v Hradci Králové a v Praze pak právnickou fakultu. Spolu s přátely uváděl ve 20. letech v pražském Stavovském divale česká ochotnická představení, dokonce i české překlady cizích oper (Weiglovu „ Švýcarskou rodinu“, Cherubiniho „Vodaře“, Weberova „Čarostřelce“ aj. ). Úspěch v kroužku mladých vlastenců vzbudil přáním vytvořit původní českou operu. Škroup ji zkomponoval na libreto básníka J. K. Chmelenského, nazvané „Dráteník“. Úspěšná premiéra se konala v Praze 2. února 1826. Škroup se pčesvědčil, že je schopen přejít od ochotnictví k hudebnímu profesionalismu. Roku 1827 se stal druhým, roku 1837 prvním kapelníkem pražského Stavovského divadla, tehdy ovšem německého. Byl stoupencem nových hudebních směrů a uváděl na jevišti např. Wagnerova díla brzy po vzniku, dříve než většina německých scén, dále i mladého
G. Verdiho, J. F. Halévyho, G. Meyerbeera. Z německého jeviště proniklo k českému obecenstvu
díky Škroupovým snahám mnoho politicky působivých děl, např. Donizettiho „Dcera pluku“, Belliniho „Norma“ nebo Rossiniho „ Vilém Tell“. Přes všestrannou činnost komponisty oper, orchestrálních i duchovních skladeb a operního i koncertního dirigenta došlo mezi ním a ředitelstvím divadla k neshodě. Roku 1857 byl Škroup propuštěn. Obživu pak našel v cizině, v Rotterdamu. Při zakládání samostatného českého divadla již nikdo se Škroupem, ačkoli byl patrně největším zjevem české předsmetanovské hudby, nepočítal. Přednost dostal nevýznamný dirigent J. N. Manýr.
Škroup napsal řadu scénických hudeb k vlasteneckým činohrám, z nichž nejvýznamnější je bezesporu hudba k Tylovi „Fidlovačce“ (1834), kde se porvé ozvala píseň „Kde domov můj“, povýšená později na národní hymnu.
Velmi záslužná byla jeho činnost vydavatelská a redaktorská. Spolu s J. K. Chmelenským vydával
sbírku „Věnec z zpěvů vlasteneckých uvitý.....“, jehož „Příloha“ byla prvním českým hudebním časopisem.
Škroup reprezentoval umění mladé české buržoazie a českého obrození. Ve svých skladbách se přiklánil k domácí melodické tradici a citlivě, s velkou dávkou vkusu v přejímaní všech vlivů, přetvářel i motivy lidové hudby. Po odchodu z Prahy skládal také německé opery na cizí náměty ( „Mořský geuz“,1851; „Kolumbus“, 1855), blížící se tehdy módním typům výpravné a patetické velké francouzské opery. Tehdy však již byl Škroupův styk s vlastí a jejím hudebním životem navždy přerušen. F. Škroup zemřel 7. 2 1862 v Rotterdamu.

Představme si ztichlou pražskou ulici v první polovině devatenáctého století. V domě U Bonů, na nároží tehdejší Pštrosovy a Myslíkovy ulice, svítí do noci osvětlené okno. Muž u piana zapisuje nápěv do linek notové osnovy. Písmo je trochu neuspořádané, sem tam se objevují energické škrty. Označení skladby zcela prosté - píseň číslo devatenáct.
Dnes patří právě tato paritatura k jedněm z nejvzácnějších sbírkových předmětů Muzea české hudby. Jejího autora uhádne i ten nejmenší školák, stačí mu si přečíst první tři slova: „Kde domov můj...“
Poprvé zazněla ve hře „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ dne 21. prosince 1834. Na jevišti Stavovského divadla ji tehdy zpíval známý operní zpěvák Karel Strakatý. Jen málokdo z návštěvníků však tušil, že naslouchal tónům příští české hymny.




Svoji magickou moc však tato píseň prokázala už první slavnostní večer.
J. V. Šmejkal ve své knize „Píseň písní národu českého“ uvádí vzpomínku jednoho z přímých účastníků premiéry - MUDr. Jana Melichara ze Skutče: „Když píseň započala, nastalo v divadle hrobové ticho, všecko zatajilo dech. Pěvec zpíval dojemně, s pohnutím. A když umlkl, ticho potrvalo ještě několik okamžiků, pak nastaly nekonečné projevy radosti a nadšení.
Použijeme - li dnešní terminologie, můžeme směle říct, že se píseň J. K. Tyla a F. Škroupa stala doslova hitem na tehdejším hudebním nebi. Její slova se šířila nejen doma, ale i za hranicemi. Brzy ji zpívali v Záhřebě, stejně jako v Moskvě nebo Varšavě. Na přelomu padesátých a šedesátých let jí už naši posluchači prokazovali takové pocty, které náležejí národní hymně. Jejím slovům naslouchali vstoje a s obnaženou hlavou.
Píseň zněla při mnoha demonstracích a národních slavnostech. Snad proto, že se v ní nejlépe odrážela duše Čechů. Svoji popularitu si udržela nejen v devatenáctém století, ale i ve století následujícím. Zpívali ji i vojáci na frontách první světové války.
Definitivně však rozhodl až 28. říjen roku 1918. Současně s vyhlášením samostatnosti hrála vojenská kapela u pomníku mistra Jana Husa vedle Marseillaisy i tuto tolik oblíbenou píseň. O pouhé dva měsíce později, dne 13. prosince vydalo pak ministerstvo národní obrany první úřední výnos o hymně. Od jejich oficiálních narozenin tedy letos uplyne 82 let. Její tóny jsou však svým způsobem stále slavnostní premiérou. Ať jí při dalších významných historických událostech naslouchali naši předkové a nebo ať rozezvučí dnešní stadióny při velkých mezinárodních kláních sportovců. V podobnou chvíli jako by si historie alespoň symbolicky podávala ruku se současností.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2427