Úvod
Národní obrození je velmi obsáhlé téma. Myslím, že je vhodné znát dějiny vlastního národa a zvláště pak tak významné části jako národní obrození. Máme tady možnost se ohlédnout zpět a nejen se poučit z chyb našich předků, ale také se i přiučit a zadumat nad tím, co bylo správné, co šlo udělat jinak, proč tomu tak bylo a co jsme získali. V této době, kdy jsme na prahu Evropské unie, kdy stačí už jen schůdek a budeme plnoprávnou součástí skoro všech evropských národů. Musíme se vzdát části národní identity, kterou jsme si zde tak pracně uvědomovali. Je velice dobré se podívat, kdo a jak náš jazyk dostal na světovou úroveň, proč jsme vlastně byli součástí Rakouska-Uherska a proč se tito pánové (samozřejmě i trochu dámy) snažili vytvořit samostatný český či slovanský stát.
Národní obrození proběhlo ve druhé polovině osmnáctého století a první polovině století devatenáctého a díky kterému se náš jazyk dostal na světovou úroveň. Tento dlouhodobý proces však nelze ohraničit pouhými dvěma letopočty. Počátky můžeme hledat již v 17. stol., kdy si někteří lidé již začínají uvědomovat důsledky nevědomé germanizace a to, že český národ je v úpadku. Lidé však nemají prostředky ani možnosti (o odvaze ani nemluvě) se postavit Rakušanům na odpor a do něčeho takového se pustit. Národní buditelé se pustili do propagandy, aby i obyčejní, prostí občané zjistili, že máme bohatou krásnou historii, že nás početně není zase tak málo jak se zdálo, že náš jazyk (po menších úpravách) je velice krásný. Byla zakládána nová divadla, nové university, školy, nová literární díla. V národním obrození bylo sepsáno dosud nejvíce básní za tak krátkou dobu.
Národní obrození aneb jak to vlastně bylo
Celou Evropou se v osmnáctém století šíří myšlenky osvícenství a z toho pramení zájem o vědu a o vědění obecně. To platí i pro literaturu. V roce 1774 byla založena Soukromá (později Královská) společnost nauk – předchůdkyně dnešní České akademie věd. Profesorem Pražské univerzity byl F. M. Pelcl. Také vyšla téměř po sto letech Balbínova Obrana (těch pak vychází celá řada od různých autorů) a dochází k obnově některých myšlenek reformace a husitství.
Do nového století vstoupila Evropa zmítaná válkami ve znamení převratných společenských změn, které během 19. století proměnily od základu život lidí v politickém, hospodářském, národním i kulturním ohledu. Politické ideály Francouzské revoluce založené na svobodě člověka a jeho přirozených právech ovlivnily hnutí za občanská, národní i sociální práva a svobody. Nástup tovární výroby změnil tvář všednosti. Evropská společnost vstoupila do nové doby.
Stěhování venkovského obyvatelstva za prací a za lepším do měst, která byla už od jejich vzniku převážně německá, měl za následek pronikání češtiny z venkova i do městského prostředí. Rodiče postupem času dávali čím dál tím více děti i na studia a tak se postupem let začíná pomalu vytvářet vrstva české inteligence a buržoazie (např. Dobrovský byl synem strážníka, Tyl a Palacký (myslím) krejčího…). A díky „malému českému komplexu méněcennosti“ začíná soupeření mezi Čechy a Němci. Dosti troufalý pokus – v Německu tvořil Goethe, Schiller, Heine a mnozí další – a co se týče ekonomické moci měli Němci přeci jen náskok. Tehdy se rodí i zárodek „moderního“ pojetí národa – již není Čechem ten, kdo mluví německy a žije v Čechách tak, jako tomu bylo dříve.
První fází národního obrození je tzv. defenzivní fáze, která proběhla na sklonku 18. století. Cílem byly dvě věci: „oživit“ češtinu a dostat ji i do vyšších vrstev české společnosti. Druhá fáze – ofenzivní – proběhla v první polovině devatenáctého století a ve své druhé části se již kryje s nastupujícími uměleckými směry – romantismem a realismem. Na počátku této fáze byl formulován program národního obrození a do „módy“ se dostává i myšlenka slovanské vzájemnosti (panslavismu). Ve dvacátých letech století devatenáctého byl zformován již konkrétní politický program a začíná se projevovat v návratu k historii. Ve čtyřicátých letech se už češtinou normálně mluvilo a také psalo. Vycházelo řada novin a časopisů (Květy …) a od sklonku osmnáctého století se rozvíjelo české divadlo. Během defenzivní fáze šlo zejména o udržení a o oživení českého jazyka. Tu vzbudilo opětovné vydávání zejména předbělohorské literatury a navázat na ni novými díly. Obrozenci chtěli zaujmout vzdělané měšťanstvo kvalitními díly v českém jazyce. To bylo ale provázeno řadou problémů – tím hlavním byl absolutní nedostatek nového názvosloví atd. Třeba když se Josef Šimek pokoušel o napsání učebnice přírodopisu, celý projekt ztroskotal na katastrofální zastaralosti jazyka. Stejné to bylo např. s básněmi třeba Václava Tháma. O to více vyniká umění těchto mužů, kteří dokázali s málem vykouzlit básně. Začalo se hrát divadlo v češtině. Divadlo bylo po kostelu jediné místo, kde se lidé ve větším počtu pravidelně scházeli (jak to bylo s hospodami nevím, ale určitě si i tehdy zašli na pivo). Také bylo možné takto oslovit všechny počínaje těmi nejméně vzdělané až po šlechtu a intelektuální elitu národa. České hry se hrají od roku 1783 občas ve Stavovském divadle a později je postaveno divadlo Bouda (stálo na Václavském náměstí). Hrají se frašky (Prokop Šedivý – Masné krámy …) a vlastenecké hry (Václava Thám – Břetislav a Jitka). Dramatická tvorba (česká) kritizuje maloměšťáctví a nebo je o tom, že dva (Čech a Němec) milují jednu a ta si vybere toho Čecha, protože je lepší. Autoři: Václav Kliment Klicpera (Každý něco pro vlast) a Štěpánek. Divadlo bylo tedy jedinou možností, jak oslovit úplně všechny – i ty méně vzdělané, kteří nebyli schopni strávit náročnější díla. Proto se v dílech objevovaly černobílé náměty tak, aby bylo okamžitě jasné, kdo je ten dobrý a ten špatný. Takže jakkoliv zní témata některých tehdejších her zní dnes komicky, měly v tehdejší době obrovský význam pro uvědomění si národní identity. Důležitost dramatické tvorby dosvědčuje i to, že v druhé polovině devatenáctého století si byl náš národ schopen postavit vlastní, nádherné a veliké divadlo – Zlatou kapličku. Stavba Národního divadla byla důkazem toho, že se v srdci Evropy obnovil národ, který hledá své místo na slunci a co bylo důležité – neváhal tomuto cíli i něco obětovat. Úsilí obrozenců tedy nebylo zbytečné.
Někteří lidé tak truchlili na tím, že nemáme nějaké písemné památky z dob vrcholného středověku. Chtěli raději oklamat celý národ, ale mít jakési hrdinské listiny v češtině a pár století staré, než aby pro pravdu bojovali a raději uvedli současný stav věcí do takové situace, jakou si přáli. Proto se tady najednou, jako by na objednávku objevily Rukopisy zelenohorský a královédvorský. Vymysleli si je pánové podvodníci Václav Hanka a Josef Linda. Samozřejmě, že je nesmysl, aby něco takového existovalo. Jednak by se asi těžko jen tak na zavolanou objevily a jednak český jazyk nemohl být na takové úrovni a obsah také jen stěží vypovídal o něčem logickém z té doby. Jistě, že se objevili někteří kritici, kteří k těmto zvláštním podvrhům zaujímali chladný postoj. Nejvýznamnější byl asi Josef Dobrovský, jenž byl potom označován za vlastizrádce a odrodilce oslavující Němce. Vyvrátit platnost těchto nesmyslných podvrhů se podařilo až Tomáši G. Masarykovi na konci 19. stol.
Významní obrozenci
Karel Havlíček Borovský (1821-1856) po gymnáziu a filozofii začal studovat teologickou fakultu v Praze, byl vyloučen, neboť „velmi málo povolání ke stavu duchovnímu ukazoval“. Již v těchto letech byl Havlíček nadšeným vlastencem. Zhruba dva roky žil jako vychovatel v Rusku a tento pobyt jej přesvědčil o neuskutečnitelnosti všeslovanských ideálů. Poté nastoupil dráhu novináře. Jako jediný nebyl ochoten se po revoluci z let 1848-1849 smířit s nastupujícím absolutismem a vydával nadále kritické politické noviny. Stal se vládě nepohodlným a byl poslán do vyhnanství. Krátce po návratu do Čech zemřel. Havlíček proslul zejména svými satirickými básněmi – Křest svatého Vladimíra, Král Lávra aj.
Josef Dobrovský (1753 – 1829) žil v Horšovském Týně a česky se naučil až na gymnasiu. Studoval bohosloví, avšak knězem se nikdy nestal. Byl vychovatelem u hraběte Nostice. Psal německy a latinsky, ale cítil česky. Nevěřil, že se čeština může stát uměleckým jazykem – nevěřil jí. Podrobná mluvnice česká: vyšla německy, nastínil celý systém jazyka a formuloval jeho zákonitosti. Sepsal Německo-český slovník (2 díly), Základy prozodie přízvučné, Latinskou mluvnici staroslověnštiny. Založil panslavismus, což mělo pro národní obrození velký význam, jelikož poznáváním kultury slovanských národů se posilovalo národní sebevědomí a to bylo ve srovnání s Germány velice malé. Dalším dílem jsou Dějiny českého jazyka a literatury (Geschichte der Bömische Sprachen und Literatur (nebo tak nějak)).
Josef Jungmann (1773 – 1847) se narodil v Hudlicích u Berouna, poté vystudoval filosofii a práva. Poté působil jako profesor na gymnasiu, snažil se učit česky. Byl rektorem university, psal česky a v budoucnost národa českého věřil. Přeložil díla Atila, Ztracený ráj, Heřman a Dorotka. Byl autorem první české romance. Sepsal Oldřicha a Boženu, Slovesnost – 1. česká kniha pojednávající o teorii literatury, její součástí je také čítanka. Dalším jeho spisem je Historie literatury české.
František Palacký (1798 – 1871) se narodil v Hodslavicích, kde můžeme i v této době navštívit jeho rodný domek respektive museum. Původně se chtěl stát básníkem a byl stoupencem austroslavismu (malé státy mají mít svá práva, ale v rámci většího státu). V Praze se díky sňatku velmi dobře finančně zajistil. Jeho asi nejvýznamnějším dílem jsou Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. Původně to bylo napsáno v němčině, později i česky. Nejlépe je hodnocena husitská doba. Byly v tom obsaženy hlavně dějiny od počátku do roku 1526.
Václav Matěj Kramerius (1753 – 1808) byl novinář a vydával týdeník Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. Založil první české nakladatelství – Českou expedici, která vydávala hlavně starší české literární tituly.
Karel Hynek Mácha (1810-1836) byl představitelem českého romantismu. Dožil se velmi nízkého věku. Dodnes se neví, jak vlastně zemřel. Díky jeho nezkrotné a hrdé povaze ho jeho současníci nepochopili a důsledkem bylo, že ho odsuzovali a považovali za velikého podivína. Získal si však obrovskou přízeň dalších generací. Jeho báseň Máj, nejslavnější česká báseň vůbec, pojednává o vztahu jedince a společnosti.
Z dalších můžeme například jmenovat:
Martin Pelcl
Josef Kajetán Tyl
Bohuslav Balbín
Božena Němcová
Pavel Josef Šafařík
A samozřejmě mnoho dalších
Divadlo
v Kotcích (1771) – špatná čeština
Stavovské divadlo (1783): na Karlínském náměstí; hrálo se jen německy, později povoleny české hry
Bouda (1786) – na Koňském trhu, dnešní Václavské náměstí. Bouda měla obrovské finanční problémy. Občas se hrálo česky i v divadle U Hybernů
Václav Thám (1765 – 1816) psal vlastenecké hry (dva muži (Čech a Němec) milují jednu ženu a ta si vybere toho Čecha – o tom jsem se již zmiňoval). Často také čerpal z národních dějin. Lidé si ho nadmíru oblíbili. Také toho hodně přeložil.
Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859) působil ve vlasteneckém duchu jako profesor. Psal rytířské a historické hry, ale i nějaké ze současnosti. Je zakladatelem české veselohry.
Z jeho divadelních her je možné jmenovat třeba:
Rohovin čtverrohý (Tato aktovka pojednává o třech chlapcích, kteří se vsadili, že Rohovína Čtverrohého, tohoto sobeckého a snobského maloměšťana nepustí přes hranice a proto vymysleli tento plán, který jim vyšel. První z nich se na hranici představil jako Jednorohý, další pak jako Dvojrohý, třetí jako Třírohý a pana Čtverrohého nepustili, protože se domnívali, že si z nich tropí žerty.)
Veselohra na mostě
Divotvorný klobouk
Seznam použitých zdrojů
Toulky českou minulostí 6
Příběhy a postavy národního obrození
Bohuš Balajka, Přehledné dějiny literatury
Literatura v kostce
Dějiny novověku I. i II. díl
České země v době ohrození
Internet
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3828