Každý člověk má své zamilované místo kdekoliv na světě. Někdo si ho najde už v útlém dětství a vydrží mu po celý život. Jiný ho objeví v rozpuku svého mládí. A bohužel na jiné čeká až na sklonku života. Já mám to velké štěstí, že jsem svoje místečko objevila při dobrodružných výpravách již v dětství. Moje milované místečko není někde v přírodě, i když ji mám velice ráda, hraje všemi barvami a obrovskou škálou zvuků. Je emotivní a zároveň mě mile uklidňuje. Moje oblíbené místo není ani na vesnici či chatové osadě, přesto jsou malebné a vyzívají k aktivnímu odpočinku. Je to klidné místo uprostřed ruchu velkoměsta, přímo v centru Prahy. Jsou kolem něj davy lidí, ale tam není nikdo. Nanejvýš ptáci, kteří si za letních dnů cvrlikají a poletují z místa na místo. Tito malí čiperové mi dělají milou společnost a je zajímavé pozorovat svět z jejich ptačí perspektivy. Je z něho tak krásný výhled a přesto mě nikdo nevidí, i když jsem všem na očích.

Moje oblíbené místečko je prostinké a pro většinu lidí neobvyklé. Je to krásná, rozlehlá střecha našeho činžovního domu, na níž je spousta zákoutí, věžiček, komínů a lávek pro kominíky. Objevila jsem ho za jednoho krásného horkého letního dne, kdy se otevřeným vikýřem linuly provazy slunečních paprsků do šera starobylé temné zaprášené půdy. Tyto paprsky mě magicky přitahovaly a ani nevím jak a už jsem lezla po žebříku nahoru na prosluněnou střechu. Tím se pro mne otevřel úplně nový svět s mnoha komíny, propletenými, úzkými, houpajícími se lávkami a krásným výhledem. Pokaždé se posadím na jiný komín. Vybírám ho podle toho, jakou mám náladu a jakým pohledem se chci potěšit. Jednou se dívám na starý Židovský hřbitov, který je propletený břečťany a krásnými urostlými listnáči, ve kterých jsou stovky ptačích hnízd. Za hřbitovem se majestátně tyčí panorama Hradčan s vyčnívajícími věžemi gotického Chrámu sv. Víta. Toto panorama je okouzlující hlavně při západu slunce, kdy jsou vykresleny siluety hradu na oranžovočerveném nebi. Na jaře můj pohled upoutá krásně rozkvetlý Petřín, který hraje všemi jarními barvami. Vedle se zlatí střecha Národního divadla, odrážejíc na mě svým zlatým zdobením sluneční prasátka, aby upoutalo mou pozornost. Už jenom zašeptat: „Pohleď jaký jsem skvost!“. Když si sednu na jiný komín, otevře se mi nový pohled na část Staroměstského náměstí, obklopeného na jedné straně věžemi Týnského chrámu, za kterými vystrkuje nos Prašná brána. A na druhé straně náměstí se mě snaží okouzlit věž Stasoměstské radnice se svým ochozem plným turistů. Sklouznu-li pohledem blíž po Pařížské třídě, která je vroubená nově opravenými střechami secesních domů, probleskují na mě skrze parčík zdi Židovské synagogy. Budova synagogy mi připomíná odhozený bonbón s mnoha pilnými včeličkami. Jindy, když není smogový opar nad centrem, vidím na Žižkovském vrchu slavného vojevůdce Jana Žižku z Trocnova, jak už mnoho let vévodí Žižkovu. Z druhé strany střechy se dívám na terasy hotelu Intercontinental, odkud mě mohou objevit pozorné oči hostů. Přes odlesky vlnek na Vltavě, a za strážnými anděly Čechova mostu, se vyhoupne Letenská stráň s žulovým členitým schodištěm. Tento obraz uzavírá obrovský chronometr, který svou mohutnou ocelovou rukou mává Pařížskou třídou na Staroměstské náměstí.

Naše střecha se stala mým oblíbeným místem ve chvílích potřeby úniku od okolního světa. Podává mi pomocnou ruku vždy, když potřebuji být sama ve svých strastech i radostech. Nacházím zde potřebný klid pro oblíbenou knížku a nakonec i pro učení. Našla jsem zde i skrytá zákoutí na opalování. Mojí střechu jsem si tak zamilovala, že si ji chráním a hlídám jako svůj tajný poklad.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3853