OBSAH
- základní pojmy z literatury
- starověké písemnictví
- bible
- antika
- attická komedie
- rétorika
- filozofie
- dějepisectví
- římská literatura
- mimoevropská literatura
- středověká literatura
- staroslověnské a latinské písemnictví
- rozvoj česky psané literatury
- vrchol středověké literatury
- Husovi předchůdci
- lit. doby husitské
- doznívání husitství
- doba polipanská


Z Á K L A D N Í P O J M Y Z L I T E R A T U R Y

L I T E R A T U R A (z lat. littera = písmeno, česky písemnictví)

Je to soubor veškerých písmen zaznamenaných a v knižní podobě uchovaných projevů lidstva. Ale do literatury řadíme také ústní lidovou slovesnost, kulturu, která je šířena ústně nikoliv písmem.
Podle příslušnosti rozlišujeme literaturu - národní
- světovou
Dále se literatura dělí podle funkce na - věcnou (vědecká, populárně vědecká, dokumentární)
- uměleckou (převládá v ní estetické
zaměření nad praktickým a odborným)
Uměleckou literaturu rozdělujeme na - poezii, prózu, drama (poiésis = tvorba; z řečtiny)
Poezie - označuje se též jako básnictví na rozdíl od prózy je psána veršem – to je řečí rytmicky organizovanou. V počátcích vývoje byla poezie spojena s hudebním doprovodem, ale také souvisela s náboženskými a magickými obřady, s tancem, se zpěvy a hudbou. Vzniká nový literární útvar – píseň. Poezii rozlišujeme na - epiku
- lyriku
E P I K A (z řeč.; epikos = výtvarný)

D R A M A (z řeč. drama, k drao = konán, činím, jednám)
Jeden ze základních literárních druhů. Dílo určené k předvádění na jevišti. Děj dramatu se utváří přímými promluvami osob (monolog, dialog). Drama se hraje nejčastěji 2-3 hodiny, ale předvádění děje většinou zahrnuje delší časový úsek (týden a jednání.
Drama za více než 2000 let své existence prošlo složitým vývojem, nejvíce ve 20. stol.
Dramatické útvary se podle projevu dělí na – tragédii
- komedii

P R Ó Z A (z latinského = prosa = řeč stále postupující nedělená na verše) jeden ze tří výrazných systémů umělecké literatury. Rozdíl mezi prózou a poezií je v grafickém zápisu.
Próza tíhne k vyprávění, které je věcné a většinou střízlivé (tj. bez metafor). Hlavní prozaické žánry jsou: povídka, novela, román, esej.
Z ústního vyprávění pochází: pohádka, pověst, anekdota, historka ze života. Próza plnila dříve funkci naučnou (kroniky), ale i zábavnou, také výchovnou (legendy) a náboženskou (kázání, traktáty).
Próza s převahou estetického zaměření se označuje také krásná próza (též beletrie).





S T A R O V Ě K É P Í S E M N I C T V Í


EPOS O GILGAMEŠOVI
(doslovný překlad zní: jenž vše zřel)
Nejstarší dílo světové literatury, pochází ze sumerské literatury, v ústním podání (vznikl asi na konci 3. tisíciletí př. n. l., k zápisu došlo asi v 2000 př. n. l.
Epos se dělí na krátký prolog a 4 části, zapsané na 12 tabulkách.
Král Gilgameš je ze dvou třetin bůh a z jedné člověk, tvrdě vládne obyvatelům města Uruku, nutí je k těžké práci na městských hradbách. Obyvatelé požádají bohy o pomoc a ti vytvoří polodivokého člověka Enkidua, který je nadán neobyčejnou silou, žije ve stepi se zvířaty a chrání je před lovci. Lovci mu přivádějí nevěstku Šachmatu, aby dokonala přeměnu Enkidua v člověka. Enkidu přichází do Uruku, vítězně zápasí s Gilgamešem a nakonec se s ním spřátelí. Společně se vypráví do libanonských hor, aby zničil krutého obra Churavu. Za pomoci boha slunce Churavu přemohou. Po návratu do Uruku se do Gilgameše zamiluje bohyně Ištar. Gilgameš ji odmítne. Za trest přichází na zemi nebeský býk. Gilgameš s přítelem Enkiduem jej zabijí, Enkidu urazí bohyni, ta jej proklíná a Enkidu umírá. Gilgameš po smrti přítele hledá tajemství věčného života. Vydá se na poušť za jediným předkem – Uršanabi, kterého bohové obdařili nesmrtelností (přežil potopu světa na vlastnoručně vyrobené lodi. Gilgameš nezíská nesmrtelnost, protože nevydrží bdít 6 dní a 7 nocí, a když pak vyloví ze dna oceánu rostlinu nesmrtelnosti, pozře mu ji had.



ČLOVĚK SE ČINÍ NESMRTELNÝM SVÝMI ČINY

Úryvek: „Když bozi stvořili lidstvo, smrt lidstvu dali v úděl, život však do svých rukou vzali si.“

E P O S (z řeč. Epos = slovo, pověst)
- rovnoměrná, monumentální epika veršovaná skladby, která má množství postav, děj plyne pomalu a má řadu epizod. Vypravuje o válkách a hrdinských skutkách celonárodního významu, zároveň však shrnuje filozofické a náboženské představy své doby.





B I B L E

Nejrozšířenější světové literární dílo:
- významný náboženský obsah
- učení o jednom bohu
- víra v posmrtný život
- význam kulturní, literární a jazykový
- suma starověkého myšlení o světě a místě člověka v něm

Je tvořena Starým zákonem a Novým zákonem. Biblické náměty byly základem evropské středověké duchovní kultury a staly se trvalou inspirací pro všechny druhy umění dodnes. Překlady bible do jednotlivých národních jazyků daly základ některým spisovným jazykům v raném středověku (př. gótština = jazyky germánské, staroslověnština = jazyky slovanské)

STARÝ ZÁKON
- je psán hebrejsky a aramejsky, z části také směsicí obou těchto jazyků.
Jednotlivé části vznikaly od 12. stol. do 2. stol. př. n. l. Je tvořen knihami historickými, prorockými a básnickými. Jádrem historických knih je PĚT KNIH MOJŽÍŠOVÝCH, které podávají historii a zákony židů:
Genesis (první kniha) obsahuje nejstarší báje o stvoření světa, o Adamovi a Evě, o potopě, o Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi.
Exodus (druhá kniha) popisuje život proroka Mojžíše, vyvedení Izraelců z Egypta do země zaslíbené…(Desatero)
Kniha 3. až 5. (Leviacus, Numeris, Deuteronomium, obsahují další zákony a sledují tažení Izraelců.

Knihy prorocké obsahují politická a morální hlediska představitelů Židů z dob válek, útlaku a vyhnanství, vyjadřují jejich vize o budoucnosti Izraele a předvídají příchod Mesiáše. Jsou dílem 16 proroků. Pocházejí z rozličných historických období a vynikají hlubokou citovostí a básnictví.
Knihy básnické obsahují řadu lyrických a epických skladeb s vysokou úrovní. Žalmy, připisované králi Davidovi obsahují 150 chvalozpěvů o pocitech trpících lidí o jejich důvěře v boha a naději na vysvobození. Přísloví přisuzovaná králi Šalamounovy jsou výkladem židovské morálky a víry.
Knihy KAZATEL je úvahou o marnosti v životě člověka i společnosti. Kniha Jób rozvíjí příběh těžce zkoušeného trpícího Jóba, který však urputně hledá smysl lidské existence a postupně si uvědomuje důležitost člověka.
Píseň písní (také PÍSEŇ ŠALAMOUNOVA) je soubor erotických básní – patří k nejkrásnějším milostným textům milostné literatury všech dob.


N O V Ý Z Á K O N
Je psán lidovou řečtinou. Kanonické dílo křesťanského náboženství vyrůstající z židovské literární tradice, které tvoří 27 knih, jež vznikali v letech 50-130 n. l. a byli sestaveny v průběhu 2. a 4. století. Jádro tvoří 4 evangelia (podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana), která líčí život Kristův, jeho učení a obsahují četná poučná podobenství.

Skutkové sv. apoštolů
21 epištol (např. List Římanů, První a druhý list Korintským…)
Zjevení Janovo (tzv. Apokalypsa) – obrazné líčení zkázy světa a příchodu Krista

E P I Š T O L A = 1. název pro novozákonní apoštolský list
2. žánrové ozn. básnického listu

V U L G Á T A = úplný překlad bible z řečtiny a hebrejštiny do latiny
k prvnímu úplnému překladu bible do češtiny došlo v 16. století



A N T I K A
Antická literatura

I. období (12. stol. – 8. stol. př. n. l.)
ARCHAICKÉ (někdy ozn. též hrdinské, temné nebo homérské)

HOMÉR
- legendární řecký básník jemuž je připisováno autorství eposů ILIAS A ODYSSEA a dalších epických básní. Byl pravděpodobně řeckého původu, 7 řeckých měst si činí nárok být jeho rodištěm. Je zobrazován jako slepý pěvec.
- teoretické výzkumy potvrzují, že tzv. homérské zpěvy vznikly spojením kratších epických básní o trojské válce, které byly tradovány ústní lidovou slovesností. Písemné zaznamenání eposu je pravděpodobně dílem jednoho možná dvou autorů.

ÍLIAS (ÍLION = TRÓJA) – válečný epos tvořený z 24 zpěvů obsahuje asi 16000 veršů. Vypráví o posledních 51 dnech, posledního 10. roku trojské války. Hlavním hrdinou děje je řecký hrdina Achileus. Odmítá již válčit, protože je mu odňata ukořistěná otrokyně. Svoji válečnou zbroj půjčí svému příteli. Ten je však v boji zabit trójským hrdinou Hektorem. Vyvrcholením eposu je vylíčení souboje Achilea, který mstí smrt přítele, s Hektorem. Achileus vítězí.
Skladba idealizuje postavy lidí i bohů a zdůrazňuje úlohu osudovosti.

ODYSSEIA (ODYSEA) – epos je volným pokračováním Iliady. Má také 24 zpěvů a více jak 12000 veršů. Námětem eposu je pohádkový děj bludných cest ithackého krále Odysea. Děj se odehrává v posledních 41 dnech desetiletého putování z trojské války domů. Odyseův syn Télemachos se vydává otce hledat. Odyseus byl 7 let v zajatí nymfy Kalipsó a se svými druhy prožil řadu dobrodružství – střetnutí s Kikony, pobyt v zemi kdo hostí cizince ovocem zapomnění, vypráví o setkání k Kyklopy, oslepil jednoho obra, setkal se s lidožrouty, kteří pobyli část jeho druhů a zničili většinu lodí, zmocňuje se Kirké, která proměnila jeho družinu ve vepře, zmiňuje se o svůdných Sirénách. Odyseus se dostává na rodnou ithaku a převlečen za žebráka se zúčastní střelecké soutěže jejíž vítěz získá ruku jeho ženy Penelopy. Odyseus jediným šípem prostřelí ucha 12 seker. Pobije ostatní nápadníky a vítá se s věrnou Penelopé.
- epos vyjadřuje vyšší mravní názor o osobní odpovědnosti, líčí boj člověka s osudem i odpovědnost za vykonané činy. Složitost příběhu a vysoká umělecká úroveň eposu vedou k názoru, že autor není stejný jako autor Iliady.

AISÓPOS (EZOP) (asi v 6. stol. př.n.l.)
- tento slavný autor starověkých řeckých bajek, byl to otrok, který hodně cestoval po Řecku, Babylónii a Egyptě. Své bajky přednášel ústně, prózou. Písemně byly zaznamenány až ve 3. stol př.n.l. Staly se součástí knihy ŽIVOT AISOPŮV. Zpracování Ezopových bajek v různých knihách se stalo zákl. evropské bajkářské tradice.

BAJKY – epicko-didaktický útvar, který vznikl již v 18. stol. př.n.l. v literatuře starých Sumerů. Zapsaná nejstarší bajka je pravděpodobně ze 7. stol. př.n.l. v eposu nazvaném PRÁCE A DNI od starořeckého autora HESIODA.

V bajkách vystupuje ustálený repertoár personifikovaných bytostí – zvířata, hmyz, rostliny. Tyto bytosti mají charakteristické vlastnosti (vychytralá straka…). Děj je vyprávěn prózou. V Ezopových bajkách vystupují také lidé a bohové. Děj je jednoduchý, pointa obsahuje mravní ponaučení. Ponaučení vyplívá z životních zkušeností antického člověka.
Ezop dal základ novověké evropské bajkářské tradice. Mezi novověké bajkáře patří JEAN DELA FONTAINE




SAPFÓ (přelom 7.-6. stol. př.n.l.)
- starověká básnířka, narodila se na ostrově Lesbos. Její dům byl zasvěcen uctívání Múz (Museion). Stal se kultovním místem a uměleckým střediskem družiny dívek, které se věnovaly zpěvu a tanci pod vedením Sapfó. Tvořila milostnou a svatební lyriku. Její tvorby byla uznávána už za jejího života. Sapfó byla nazývána desátou múzou
- tajemná osobnost a způsob života dali vzniknout různým výkladům jejího života. Nic však neubralo na kráse její poezie

PÍSNĚ LÁSKY – dochovalo se pouze torzo. Řada básní je neplná. Mnohé obsahují pouze jeden verš. Lyrické básně vyjadřují něžné city i jemnou erotiku. Oslavují půvaby dívčího těla, ale i krásu a kouzlo přírody. Básně byly uznávané již ve starověku, ale předmětem obdivu jsou i dnes.

Dalším autorem tohoto období byl ANAKREÓN. Jeho básně oslavují lásku, víno a životní radosti. V pozdější době našel řadu pokračovatelů.



II. období (6.-4. stol. př.n.l.)
ATTICKÉ (klasické)

V attickém období se duchovní život Řecka přesouvá do Athén. Athény vynikají jako příklad městského státu ozn. jako POLIS. Nositelem veřejné moci a zároveň tvůrcem duchovní kultury byla vrstva svobodných občanů, která umožňovala značný rozvoj řecké kultury. Největšího politického i kulturního rozkvětu dosáhly Athény v době PERIKLOVĚ (500-429 př.n.l.). za jeho vlády vznikají nejkrásnější stavby, rozvíjí se sochařství a také drama. (sochař FEIDIAS)
Klasické attické drama se dělí na dva zákl. žánry: tragédie, komedie
Tragédie se vyvinula ze sborových zpěvů k poctě boha Dionýsa. Účastníci těchto obřadů byli převlečeni za satyry – přírodní démony v podobě kozlů, kteří doprovázeli Dionýsa = tragoidia = zpěv kozlů.
Dramatický charakter získaly tyto obřady až tehdy, když se ze sboru účinkujících vydělil herec, který se sborem vedl dialog.
Z původně náboženských her vznikal složitý literární útvar.

T R A G É D I E čerpaly témata z mytologie a částečně i z historie. Posláním bylo vyvolat estetický zážitek, ale zároveň prožít tento zážitek jako katarzi (očista). Diváci si při sledování díla měli uvědomit vlastní osobnost a uvolnit tak v sobě kladné psychické síly.
Základem každé tragédie je konflikt (lidí s bohem, s osudem, svědomí se státní mocí…)
Většina tragédií nabízí jednoznačné střetnutí dobra se zlem, ale nabízí situaci v níž mají obě strany „svou pravdu“. Tragédie oslavovaly snahu člověka překonat osud a tím naplnit život zodpovědností, smyslem.
Mezi nejvýznamnější řecké dramatiky patří:
AISCHYLOS
SOFOKLES
EURIPIDÉS

AISCHYLOS (asi 525 – asi 456 př.n.l.)
- tvůrce tragédií, účastnil se řecko-perských válek, působila v Athénách, kde byl za své dílo o významně oceňován a slaven. Zemřel na Sicílii. Zavedl postavu druhého herce. Napsal asi 90 tragédií z nichž se dochovalo pouze 7. Skládal trilogie a děj rozčleňoval podle schématu:
vina-trest-smír
SEDM PROTI THÉBÁM
PERŠANÉ
PROSEBNICE
UPOUTANÝ PROMÉTHEUS
ORESTEIA – král Agamemnon je po návratu z trojské války zavražděn svojí manželkou Klytaimestrou. Klytaimestra tak mstí smrt jejich dcery Ifigenie, kterou Agamemnon obětoval, aby jeho tažení proti Tróji bylo úspěšné. Orestes, jejich syn, s pomocí své sestry Elektry pomstí spáchaný zločin a zabije svou matku i jejího milence. Za tento zločin je sužován výčitkami svědomí. Nenalézá klid, teprve po mnoha strádáních rozhodne lidové shromáždění o jeho nevinně. Je osvobozen (nerozhodné hlasování) a konečně jeho duše nachází očistu a klid.


SOFOKLÉS (asi 496-406 př.n.l.)
- dramatik, tvůrce tragédií, působil také jako herec. Za svého života byl již uznáván a vysoce ceněn. Mnohokrát zvítězil v dramatických soutěžích. Působil v mnoha společenských i politických funkcích. Ve svých hrách omezil úlohu sboru a zavedl třetího herce. Psal jednodílné tragédie. Plně respektoval tehdejší platná pravidla pro dramata – jednota děje, času a místa.
- je autorem asi 123 her z nichž se dochovalo pouze 7. Hrdinové her mají ideální vlastnosti.
- Sofokles je považován za absolutní vzor tvůrce tragédií

ÉLEKTRA
AIÁS
FILOKLÉTÉS
TRACHYŇANKY

KRÁL OIDIPUS (OIDIPUS VLADAŘ) = oteklá noha
- thébskému králi se narodí syn, který dostane do vínku špatnou věštbu. Má zavraždit svého otce a za ženu si má vzít svoji matku. Z těchto důvodů jsou mu propíchnuty nohy a v košíku je odnesen do hor. Zde jej nalezl pastýř. Adoptuje ho korintský král. Oidipus se dozvídá o své hrůzné věštbě a opouští své domnělé rodiče. Putuje do Théb a v horách zabije muže, který mu stál v cestě. Přijde do Théb. Které osvobodí od Sfingi. Ožení se s královnou vdovou a stane se vládcem Théb. Má čtyři děti. Po čase město Théby postihne mor. Ve věštírně se dozvídají, že je to proto, že ve městě žije vrah. Při pátrání po tomto muži Oidipus zjistí, že hledanou osobou je on sám. Pátrá po svém osudu a zjistí, že naplnil krutou věštbu (zabil svého otce a jeho žena byla jeho matkou). Jeho matka spáchá sebevraždu, Oidipus svěří vládu Kreónovi, oslepí se a odchází do vyhnanství.
Smyslem tohoto dramatu je víra v člověka. V jeho rozumové i mravní hodnoty. Oidipus stále hledá příčinu věcí a je ochoten nést zodpovědnost i za nevědomky spáchané činy a přijmout trest.

ANTIGONA - Antigoniny bratři zápolili o vládu nad Thébami. Bratr Polyneikos odešel z vlasti, aby shromáždil vojsko, které mu pomůže k vládě, v boji však padne on i jeho bratr Eteoklés. Vládce Théb, Kreon, zakáže Polyneika pohřbít, neboť bojoval proti vlasti. Antigona však bratra pohřbila. Za to je zaživa zazděna ve skalách. Kaimon prosí svého otce o milost pro Antigonu. Ta se však mezi tím oběsila. Kaimon prokleje otce a spáchá sebevraždu. Také Kreonova manželka spáchá sebevraždu. Teprve nyní si Kreon uvědomuje svoji vinu.
V této hře se vlastně řeší generační konflikt. Mládí je schopno diskuse, kdežto Kreon, představitel starší generace, uznává pouze autoritu a poslušnost.




EURIPIDES (asi 480-406 př.n.l.)
- autor tragédií
- narodil se na ostrově Salamína. Žil a pracoval v Athénách. Napsal asi 90 her, dochovalo se jich pouze 17. Náměty čerpal z mytologie. Jeho díla mají filozofickou hloubku a obsahují také prvky kritiky bohů. Snaží se o zrovnoprávnění žen a ženské postavy jsou detailně propracovány.

TRÓJANKY
HIPPOLYTOS
HELENY
IFIGENIE NA TAURIDĚ
ELEKTRA
ŠÍLENÝ HERAKLES

MÉDEIA – tragédie čerpá z pověsti o Argonautech a zlatém rounu. Médeia je královská dcera, která se zamilovala do vůdce Argonautů Iásona. Kvůli němu zradí svého otce, zabije ho i svého bratra a vydá Iásonovi zlaté rouno. S Iásonem má dvě děti. Uprchnou spolu do Korintu, kde se Iáson zamiluje do královské dcery Glauky. Médeia nesmírně žárlí, proto připraví pomstu. Pošle Glauce svatební šaty na znamení usmíření, ale ty se na ni vznítí. Glauka uhoří i se svým otcem. Médeia ještě zabije své dva syny a veškerou vinu svádí na Iásona. Médeiu zachrání její dědeček bůh slunce (Helios).



A T T I C K Á K O M E D I E


K O M E D I E (z řeč. kómos = bujarý hudební a taneční průvod)
Vznikla také z původně náboženských rituálů na počest boha Dionýsa. Komedie je divadelní hra, která má vyvolat komický účinek. Děj má zpravidla smírný konec. Komedie zesměšňuje společenské nesváry a někdy i jejich nositele. Nejvýznamnějším tvůrcem komedií byl

ARISTOFANÉS (asi 446-380 př.n.l.)
- athénský dramatik, tvůrce komedií. Ze 44 her, které napsal, se jich dochovalo 11. Jeho díla většinou vycházejí z lidových anekdot, kritizuje v nich společenské nedostatky, snaží se o sociální spravedlnost, o zrovnoprávnění žen s muži a propagoval život v míru.

ACHARŇANÉ
JEZDCI
OBLAKY
VOSY
PTÁCI
ŽÁBY
ŽENSKÝ SNĚM
PLŮTOS
LYSISTRÁTÉ (žena, která rozpouští vojsko)
- Athéňanka Lysistráté přemluví ostatní ženy, aby odmítaly muže dokud budou válčit. Ženy se zmocní státní pokladny a usadí se na Akropoly. Lysistráté vynaloží veškeré úsilí, aby ženy smlouvu dodržely. Když muži zjistí, že ženy nepřemluví k návratu, uzavřou mír. Ženy se vrací ke svým mužům a komedie končí radostným zpěvem.





R É T O R I K A = Ř E Č N I C T V Í

Mimořádnou úlohu antické společnosti hrálo řečnictví neboť bylo základní formou společenské komunikace v oblasti politiky, soudnictví, státní správy. Z athénských řečníků vynikal zejména

ISOKRATES (436-338 př.n.l.)
- byl zastáncem sjednocení Řecka pod Makedonii

DEMOSTENES (382-322 př.n.l.)
- byl názorovým odpůrcem Isokrata. Byl to muž silné vůle, neboť bojoval proti nepřízni osudu. Byl tělesně postižený. Svojí vůlí odstranil také postižení řečové. Byl odpůrcem sjednocení Řecka a ve svých útočných formálně dokonalých a vytříbených řečech útočil proti Filipu Makedonskému. Od těch dob se všechny útočné řeči nazývají FILIPIKY.


F I L O Z O F I E

- politická svoboda Athén podněcovala rozvoj filozofie. Mezi nejvýznamnější řecké filozofy patřili

SOKRATES (469-399př.n.l.)
- originální filozof, který byl odpůrcem athénské demokracie
- pro své netradiční názory byl odsouzen k smrti. Nenapsal žádný spis, ale svými myšlenkami výrazně ovlivnil své žáky, např.

PLATON (427-347 př.n.l.)
- vynikající spisovatel a myslitel
- svojí tvorbu psal ve formě dialogu (učitele a jeho žáků) a listu
- všechny problémy, které se snaží Platon řešit jsou rozebírány formou dialogu několika postav

FEIDRAS

SYMPOSION – v tomto díle se zamýšlí nad podstatou lásky, pravdy a životního štěstí.


ARISTOTELES (384-322 př.n.l.)
- tento Platonův žák je označován za největšího myslitele starověku. Byl vychovatelem Alexandra Makedonského
- založil vlastní filozofickou školu. Snažil se shromáždit veškeré vědění starověku. Zabýval se politikou, etikou, ale také přírodními vědami

UMĚNÍ ŘEČNICKÉ

POÉTIKA – dílo, ve kterém se zabývá básnictvím a dramatem, především tragédií. Ve druhém díle, který se nedochoval se zabýval komedií.





D Ě J E P I S E C T V Í

- nejstarší nauková díla napsána prózou již v 6. a 5. stol. př.n.l. byla vedle lékařství věnována hlavně dějinám – Řecká dějepisná díla zůstala vždy součástí krásné literatury.

HÉRODOTOS
- otec dějepisu napsal dějiny válek řecko-perských. Vysvětloval události vůlí bohů a přijímal nekriticky cizí zprávy.

THÚKYDIDÉS
- otec vědeckého dějepisu. Jeho dílo je vrcholem nejen řeckého, ale starověkého dějepisectví vůbec, napsal dějiny peloponéských, snažil se zjistit přímou zkušenost a napsal už o zázracích nadpřirozených sil.


III. období (4.-1. stol. př.n.l.)
HELÉNISTICKÉ

- toto období se přesněji vymezuje lety 323 př.n.l. (smrt Alexandra Makedonského) a r. 30 př.n.l. (dobytí Egypta Římany, poslední nezávislí stát helénistické kultury).
- s výboji Alexandra Makedonského se řecká kultura rozšířila do celého východního Středomoří na blízký východ a sama je ovlivňována východními civilizacemi. Řekové již nebyli vázáni na omezený prostor vlastní obce, ale označovali se jako K O S M O P O L I T É (řecké slovo kosmopolités = světoobčan). Důležitými centry kultury se stala velká města Pergamon v Malé Asii, Antiochie v Sýrii a Alexandrie v Egyptě. Význačné místo mezi těmito městy zaujímala Alexandrie. Její rozsáhlá knihovna nazývána Museion byla zároveň centrem vědeckého bádání.
- z literárních druhů zaznamenali největší rozvoj poezie a drama. V Athénách se zrodila tzv. nová komedie. Na rozdíl od dřívější komedie se nevěnovala politickým tématům, ale zaměřila svou pozornost na motivy ze souhrnného života (rodinné problémy, manželský trojúhelník). Jako nejznámější tvůrce proslul MENANDROS (asi 349-290 př.n.l.), který napsal asi stovku komedií, ale v úplnosti se nám dochovala jediná, ŠKAROHLÍD.
- helenistická poezie obohatila básnickou tradici o nový žánr, kterým byla tzv. idyla. Je to krátká báseň s náměty z převážně pastýřského prostředí. Uplatnila se zejména v tzv. bukolické poezii, oslavující venkovský život. Za zakladatele této poezie je považován sicilský básník THEOKRITOS (3. stol. př.n.l.).





Ř Í M S K Á L I T E R A T U R A
(3. stol. př.n.l.- 5. stol. n.l.)

- ve srovnání s Řeky byli Římané národem více zaměřeným na vojenskou expanzi a mocenskou politiku. Setkáním s vyspělejšími kulturami Etrusků a Řeků se vzdávali venkovského života a přiblížili se městské civilizaci. V literatuře se řecká kultura uplatnila v přejímání literárních vzorů, které Římané doplnili domácí tématikou.
- římská kultura byla psána latinsky a to latinkou. Název jazyka se odvozuje od jména kmene Latinů, žijícího v těsné blízkosti Říma. Vrcholnou podobu dosahuje tento jazyk v klasickém období (1. stol. př.n.l. – 1. stol. n.l.). Znamená gramatickou i stylistickou normu.
- po celou dobu vývoje latiny existovala i tzv. latina vulgární (lidová). Z ní se vyvinuly románské jazyky (italština, francouzština). Tento jazyk se v literatuře neuplatnil. Římská lit. se člení na tři etapy.


I. staré období
- nejstarší římská literatura se rozvíjela v rámci lidové slovesnosti. Významným mezníkem v jejím vývoji byl r. 240 př.n.l., kdy vzdělaný otrok a pozdější propuštěnec LIVIUS ANDRONICUS přeložil pro římské jeviště jednu (dnes už neznámou) řeckou komedii a tragédii. Přeložil také Homérovu Odysseu. Římané se s řeckou literaturou seznamovali také prostřednictvím nové komedie.
- mezi nejvýznamnější tvůrce římské komedie patří dramatik TITUS MACCIUS PLAUTUS (asi 254-184 př.n.l.). Pocházel z neurozeného rodu, pracoval jako nádeník, zabýval se i obchodem, ale většinu života strávil v Římě u divadla. Nevíme, kde zemřel. Je autorem asi 130 her, ale dochovalo se jich pouze 19. Náměty přebíral z řeckých předloh, ale obohatil je důmyslnými zápletkami. K oblíbenosti jeho her přispíval i hovorový jazyk, kterým hovořili postavy her (vulgární latina).
- postavy Plautových komedií jsou ustálené lidské typy (např. pán je lakomý a hloupý, otrok je chytrý, chlubivý mluvka…). Jeho komedie se staly inspirací pro pozdější dramatiky: Shakespeara či Moliéra.
- komedie O HRNCI – hlavní postavou je hladový pán.
- PSEUDOLUS – děj této komedie se odehrává v Athénách. Kalidorus, syn měšťana Simona miluje krásnou dívku Foenicii. Nemá dost peněz, aby ji vykoupil z otroctví. Otrok jeho otce Pseudolus svojí výmluvností získá svému pánovi milovanou dívku a k tomu ještě peníze, protože vyhrál sázku. Postava mazaného, výmluvného, břichatého otroka je jedna z nejoblíbenějších postav světové komediální tvorby.
- CHLUBNÝ VOJÁK – hlavní postavou je chlubný voják.


- dalším autorem komedií byl TERENTIUS (asi 195-159 př.n.l.)
- autor se pohyboval v prostředí vyšších vrstev, což ovlivnilo jeho komedie – uhlazený jazyk, důkladně prokreslená psychologie postav, intelektuální charakter her…
- typické pro něj jsou milostné zápletky, intriky a směšné lidské tipy. Nejznámější dílo je DÍVKA Z ANDRU.

MARCÍUS PORCIUS CATO starší (234-149 př.n.l.)
- je pokládán za zakladatele římské literární prózy. Byl konzervativním politikem, psal naučná díla a jeho historický spis se nedochoval

S A T I R A – je to jediný původní římský žánr. Toto slovo pochází z latiny a znamená všehochuť, pestro směs. Původně se tak všechny texty, které zesměšňovaly se záměrem kritizovat nezdárné rysy života jednotlivců i společnosti. Za zakladatele je považován básník LUCIUS.



II. klasické období (1. stol. – 14. stol. př.n.l.)

- toto období bývá někdy ještě členěno na období – CICEROVO (do r. 30. př.n.l. – dobytí Egypta Římany)
- ZLATÉ (vláda císaře Octaviána)
- toto období tvoří zlatý fond římského písemnictví k němuž se s úctou obrací středověk, renesance i nová doba. Vůdčí osobností tohoto období byl MARCUS TULLIUS CICERO (106-48 př.n.l.). Vynikající řečník, politik, filozof a autor literárních dopisů = epistolograf. Proslavil se především jako řečník svými politickými a soudními projevy. Jeho listy se staly vzorem dokonalé vrcholné latiny.

ŘEČI PROTI CATILINOVI – nejslavnější politická řeč proti Catilinovi, který byl politický odpůrce a pokusil se zorganizovat spiknutí a násilím se chopit moci. Cicero spiknutí odhalil a žádal ve svých řečech před senátem Catilinovo odsouzení.
ŘEČNÍK – spis, který shrnuje teorii řečnictví.


GAIUS IULIUS CAESAR (100-44 př.n.l.)
- politik a slavný vojevůdce, který předznamenal proměnu Římské republiky v autokraticky spravovaný stát. Je autorem díla ZÁPISKY O VÁLCE GALSKÉ. Velmi cenné dílo, ve kterém jsou císařovy osobní vzpomínky.


PUBLIUS VERGILIUS MARO (70-19 př.n.l.)
- tento autor je označován za nejvýznamnějšího římského básníka. Vzdělával se na rétorských a filozofických školách v Itálii a v Řecku, byl chráněncem císaře Augusta, hodně cestoval, při cestě z Malé Asie zemřel v Jadranském přístavu Brindisi.
- jeho dílo je orientované na vzdělaného římského čtenáře. Svými eposy navazoval na dílo Homéra.

ZPĚVY ROLNICKÉ – epos, který zdůrazňuje význam práce a života na venkově. Vyjadřuje zde svůj vztah k venkovu, kam utíkal před ruchem města. Tento epos je ozn. jako didaktický neboť jsou v něm rady z hlavních oblastí zemědělství – o pěstování obilí, vinohradnictví, chovu dobytka a včelařství.

ZPĚVY PASTÝŘSKÉ – epos, který opět oslavuje život pastýřů na venkově. Toto dílo je významné a uznávané neboť je v něm předpověď narození chlapce, který přinese zlatý věk, což, bylo ve středověku křesťany vyloženo jako příchod Ježíše Krista.

AENEIS – je to o muži, který žije v Tróji. Dostane znamení, aby odešel spolu s rodinou město. Bloudí 7 let. Dostává se ke břehům Kartága, zamiluje se do královny. Od bohů dostane znamení, aby cestoval dál. Královna se z nešťastné lásky zabije. Aeneis se dostává do podsvětí, kde uvidí budoucnost. Cestuje dál, dostává se ke břehům Apeninského poloostrova, kde ho vítá král a ten mu dá za ženu svou dceru a založí město, které je předchůdcem Říma.


PUBLIUS OVIDIUS NASO (43 př.n.l. – 18 n.l.)
- jeden z nejnadanějších římských básníků
- již jako dítě hovořil ve verších, což ho předurčovalo k výraznému společenskému a literárnímu úspěchu. Vedl bohémský život, což se pravděpodobně stalo záminkou pro jeho vyhnanství (dnešní Constanta v Rumunsku). Ve vyhnanství strávil 10 let, trápil se touhou po domově a rodině. Ve vyhnanství zemřel.

LISTY HEROIN – sbírka básnických dopisů, ve kterých ženy známe z mytologie píší svým vzdáleným milencům nebo manželům (např. píše Penelopa Odysseovi, Medeia Iásonovi). Ovidius vytvořil nový žánr tzv. heroidy = fiktivní milostné dopisy. Sbírka obsahuje 36 listů.

UMĚNÍ MILOVAT – opět zde vystupují mytologické postavy. Je to sbírka milostné poezie (příběh o Andromedě, která měla být obětována kvůli pýše své matky Krakenovi, ale zachrání ji Perseus.

PROMĚNY (METAMORFÓZY) – vrcholné Ovidiovo dílo je tvořeno 15 knihami, které obsahují 250 mytologických bájí, jsou psány veršem. Hlavním námětem jsou proměny (člověka v strom, kámen, pavouka…, ale i naopak). (Proměna přírodních skutečností v člověka) (dračích zubů, kamenů). První proměnou je stvoření světa, další stvoření člověka, o potopě, o vzniku nového lidského rodu. Dalšími cykly jsou příběhy o zakladatelích měst a poslední proměnou je proměna duše G.J. Caesara v kometu.

ŽALOZPĚVY – sbírka básní napsaných v exilu formou elegií. Je zde žalozpěv nad vlastním osudem, listy určené manželce, rodině, přátelům i nepřátelům a také císaři Augustovi. Dílo je zakončeno Ovidiovým životopisem.




GAIUS VALERIUS CATTULUS (asi 84-54 př.n.l.)
- římský básník, žil v době Ciceronově. Narodil se ve Veroně
- psal milostnou a přírodní lyriku

BÁSNĚ – 116 milostných básní, ve kterých mimořádně živě a citlivě vyjadřuje svoji rozporuplnou lásku ke své milence Lesbii.

Je znám svým veršem „NENÁVIDÍM A MILUJI.“ (ODI ET AMO)

Na přání císaře Octaviána pro povznesení morálky napsal římský historik TITUS LIVIUS DĚJINY OD ZALOŽENÍ MĚSTA, ve kterém idealizuje mravy prvních Římanů a srovnává je s neradostným dneškem.


QUINSTUS HORATIUS FALCCUS (65-8 př.n.l.)
- pocházel z rodiny propuštěného otroka. V Římě a Athénách získal filozofické vzdělání. Působil jako písař
- patřil k přívržencům a přátelům císaře Augusta. Ve své tvorbě se soustředil na soukromý život, jeho radosti i strasti. Psal také přírodní lyriku a filozofické texty

ÓDY (česky vyšlo pod názvem VAVŘÍN A RÉVA) – soubor formálně vybroušených lyrických básní, které mimo jiné oslavují postavy božské i hrdinské. Vzdává hold přírodě, lásce, přátelství a zdůrazňuje vlastenectví a občanské ctnosti.
Ó D A = literární žánr, který vznikl v řecké poezii. Je to poetická báseň, která opěvuje vznešené hodnoty – bohy, vlast, přátelství a lásku.

SATIRI
EPÓDY
LISTY – 23 dopisů adresovaných konkrétním osobám obsahující filozofická a morální témata.
LIST PISONŮM O UMĚNÍ.



III. postklasické období (r. 14 n.l.-5 stol. n.l.)

- toto období se označuje také jako stříbrný věk římského písemnictví. Literatura musela čelit již nesvobodným poměrům císařského despotizmu. Tvorba podléhala cenzuře, knihy se dokonce pálili. Autoři byli posíláni do vyhnanství, někteří byli i popraveni. Mezi významné osobnosti tohoto období patřili:


LUCIUS ANNAEUS SENECA (4 př.n.l.-65 n.l.)
- filozof a spisovatel, vychovatel císaře Nerona, kterým byl nakonec přinucen k sebevraždě
- byl přijat do okruhu křesťanských autorů, jeho dílo se dochovalo pouze v několika rukopisech. Výrazně ovlivnil francouzský klasicismus. Jeho filozofie vycházela ze stoicismu
- měl laskavý přístup k otrokům a hlásal rovnost všech lidí.

O DUŠEVNÍM KLIDU – dílo které je psáno formou dialogu, které vede autor se svým přítelem.


PUBLIUS CORNELIUS TACITUS (55-120 n.l.)
- historik, který vyslovil nesouhlas s císařskou samovládou a terorem. Jeho vynikající historické práce jsou psány dramaticky a nedodržují zásadu nestrannosti.
DĚJINY
LETOPISY
GERMÁNIA


GAIUS PETRONIUS (zemřel r. 66 n.l.)
- římský prozaik o němž neexistují přesné zprávy. Podle historiků vedl rozmařilí život, byl pravděpodobně konzulem, žil na dvoře císaře Nerona, kde působil jako rozhodčí ve věcech vkusu = ARBITER ELEGANTIARUM. Údajně r. 66 n.l. spáchal vynucenou sebevraždu. Pravděpodobně se účastnil spiknutí proti Neronovi.

SATIRIKON – rozsáhlé románové dílo, které původně obsahovalo asi 16 knih z nichž se nám dochovali pouze zlomky ze 14 a 16 knihy. Děj vypráví o dvou mužích, propuštěných otrocích, kteří cestují po jižní Itálii. Doprovází je Giton, který je zároveň jejich milencem. Oba na svých cestách se setkávají s chlípným staříkem Eumolpem, ten jim vypráví o svých milostných dobrodružstvích s chlapci a přednáší básně.
- dílo je směsicí realistického vyprávění o atmosféře úpadkové doby.


- ke konci postklasického období je římská společnost v značném rozkladu na což reagují svými satirickými skladbami básníci
- MARCUS VALERIUS MARTIALIS
- DECIMUS IUNIS IUVENALIS
- toto období je také nazýváno jako úpadkové neboť lidé ztrácejí své ideály a propadali konzumnímu způsobu života bez perspektiv. Řecko-římské náboženství je konfrontováno s příchodem nových orientálních náboženství což se odrážíi i v literární tvorbě. Příkladem může být román nazvaný PROMĚNY (ZLATÝ OSEL), který napsal vzdělaný římský rétor a advokát LUCIUS APELEIUS.
- od 3. stol. n.l. nabývá stále vyššího významu patristika (z lat. patres = otcové)
- to je tvorba, která formuluje křesťanské učení. K nejvýznamnějším představitelům patristiky – tzv. církevním otcům patřil AURELIUS AUGUSTINUS (4-5. stol n.l.). Z jeho učení vycházela scholastika (nejdůležitější směr středověké křesťanské filozofie).
- r. 476 n.l. zanikla západořímská říše



Dodatek k antické literatuře:
V Řecku patřilo za základ veškerého vzdělání znalost textů národních autorů. Vznikaly literární soutěže. Přednes textů byl jednou z olympijských disciplín.
V Římě pro změnu vznikaly literární družiny. Bohatí Římané si pokládali za čest pokud mohli podporovat umělce. Jméno jednoho z nich je GAIA CILNIA MAECENATA = se stalo synonymem štědrosti = mecenáš.
Někteří z římských císařů projevovali vědecké a literární ambice, např. MARCUS AURELIUS, který je autorem filozofického textu HOVORY K SOBĚ. Text byl částečně napsán v době jeho válečného tažení na území dnešního Slovenska.




M I M O E V R O P S K Á L I T E R A T U R A
I N D I C K Á L I T E R A T U R A

- má nepřetržitý vývoj již 3 a půl tisíce let. Nejznámější jsou indické eposy – celé cykly zpěvů. Vznikla zde také nejrozsáhlejší báseň na světě = epos MAHÁBHÁRATHA. Obsahuje 100 000 dvojveršů, vznikala postupně od 4. stol. př.n.l. do 4 stol. n.l. jsou zde mýty, básně, legendy, souhrn tehdejšího vědění a filozofie.
Nejznámější indický básník starověké Indie se jmenuje KALIDÁSA. Žil na přelomu 4-5. stol.n.l. psal dramata, lytické básně a eposy.

ZTRACENÝ PRSTEN – divadelní hra; hlavním námětem je pohádkový příběh o peripetiích lásky krále Dušjanty a krásné Šakuntaly, která je dcerou pozemšťana a nebeské víly.

OBLAK POSLEM LÁSKY – hrdinou lyrické básně je služebník boha pokladu, který byl za prohřešek poslán do vyhnanství. Žije sám, bez své mladé manželky daleko od domova. Požádá jeden z oblaků, aby předal jeho manželce poselství lásky. V díle je barvitý popis krajů nad nimiž se oblak ubírá.



Č Í N S K Á L I T E R A T U R A

- má dlouhou tradici a světové písemnictví obohatila o dokonalou poezii. Mezi nejvýznamnější čínské básníky patří LI-PO a TU-FU. Oba žili v 8. stol. n.l.

LI-PO (701-762)
Pocházel ze starobylého rodu, byl údajně spřízněn s čínským císařem. Většinu života prožil na cestách okouzlen krásami přírody. Vedl život volného člověka, nespoutaného rodinou ani společností. Byl oblíbeným a veselým kumpánem a pijákem vína. Díky své tvorbě se těšil pozornosti nejvyšších kruhů. Účastnil se spiknutí proti císaři, byl odsouzen k trestu smrti, ale na přímluvu přátel byl amnestován. Jeho život je opředen řadou legend. Utonul opilí, když chtěl uchopit v řece odraz měsíce.
BÁSNĚ – jeho tvorba se dochovala ve 20 svazcích, kde je 900 básní. Jde především o přírodní lyriku. Náměty jsou velmi osobní. Byl mistrem pijácké poezie. V básních vyjadřuje celou škálu pocitů z pití vína. Od euforie až po nostalgii. Básně také věnuje svým přátelům a láskám.


TU-FU (8. stol. n.l.)
- v jeho díle se projevili vlivy budhismu ale i jiných myšlenkových proudů z Indie a západu. Jeho tvorby se stala celonárodním vlastnictvím, ale uznání získal až po smrti. Ještě dnes je překládán do řady jiných jazyků.

BÁSNĚ – dochovalo se asi 1400 básní, které lze rozdělit do dvou různých celků:
a) básně sociální, ve kterých líčí hladomory a válečné útrapy
b) básně čistě osobních prožitků, ve kterých vyjadřuje vztah ke své rodině ale i k přírodě. Jsou zde také básně věnované příteli LI-POVI.





S T Ř E D O V Ě K Á L I T E R A T U R A

- označení středověk zahrnuje epochu od 5. stol. (476 – pád západořímské říše) do konce 15. stol. (1492 – objevení Ameriky). Středověké myšlení významně ovlivnila patristika, která obhajovala křesťanství proti pohanství a vysvětlovala novou víru.
P A T R I S T I K A = je to tvorba, která formuluje křesťanské učení

S přijetím křesťanství do značné míry souvisí se vznikem a rozvojem středověkých evropských literatur. Jejich základním pramenem se stala Bible. Středověký autor nevytvářel tvorbu v dnešním slova smyslu. Psal známé předlohy v tehdy platném duchu, podle platných pravidel. Proto se v různých národních lit. objevují shodné náměty.
Častým prostředkem literárního vyjádření se stala alegorie – sloužila k zdůraznění obecných principů především náboženských hodnot.



CHARAKTERISTIKA A ZNAKY STŘEDOVĚKÉ LITERATURY

1. základem se stalo křesťanské myšlení – Bible, vůdčí duchovní silou je katolická církev. Hodnota všech věcí je určována vztahem k bohu.
2. především o neměnnosti světa vedlo k přebírání hotových naukových systémů z antiky (hl. ARISTETOLOVO učení)
3. v lit. byly potlačovány individuální prvky a zdůrazňovala se obecnost (alegorie). Náměty se opakují a objevují se v různých lit. při čemž osobnost autora je považována za vedlejší.
4. lit. byla určena k přednesu (většina obyvatel byla negramotná). Využívaly se ustálené slovní obraty a spojení. Text se rýmoval (převažuje poezie nad prózou).
5. lit. byla psána dvojjazyčně
a) latina – psali se jí náboženské texty tzv. duchovní epika – (diplomatický jazyk) – psali se legendy, duchovní písně, kázání, církevní hry…
b) národní jazyky – psala se jimi tzv. dvorní epika i lyrika – kroniky, hrdinské, rytířské eposy, milostná lyriky, satiry, žákovská poezie, bajky.

Východní Evropa (Byzanc, Rusko, Bulharsko, Srbsko…) byla pod vlivem řeckého katolicizmu. Později myšlenkově i umělecky ustrnula.



D V O R S K Á ( K U R T O A Z N Í ) L Y R I K A

(z franc. courtois = zdvořilý, dvorný)
- druh tvorby, ve kterém se láska chápala jako služka milovaní (v prostředí šlechtických dvorů vznikala totiž původně na objednávku feudálních pánů). S takovou stylizací souvisely motivy neopětovaného milostného citu, nevyslyšené touhy a smutku muže.


S V Ě T S K Á E P I K A

- je zastoupena především hrdinskými písněmi a rytířskými eposy. Důležité události se zapisovaly v análech (tj. letopisy), kronikách a historických. Anály a kroniky události řadí chronologicky. Historie byly vyšším stylem a události řadí volněji.
- základním tématem hrdinských rytířských eposů byla válka, hrdinství, čest, smrt.


BEOWULF – staroanglická skladba jejíž text se vyvíjel v průběhu dvou století. Rukopis vznikl kolem r. 1000. Děj nás zavádí do Dánska a Švédska. Každou noc se z bažin vynořuje démon, který požírá lidi. Beowulf ho ve velkém zápase přemohl a zabil i matku nestvůry. Stal se panovníkem vládl 50 let. O život přišel při dalším hrdinském činu, když se v kraji objevila saň chrlící oheň. Starý král ji zabil, ale byl smrtelně zraněn a zemřel. Jeho poslední myšlenky jsou věnovány blahu a prospěchu národa.
- v dobové literatuře neexistuje hrdina, který by Beowulfa předčil ve statečnosti, nezištnosti a velkorysosti.
C H A N S O N D E G E S T E – píseň o činu, o hrdinských činech, epická skladba v národním jazyce, která se vztahovala zpravidla k jedné postavě nebo rodu. Hlavním tématem je převážně boj ctného rytíře za křesťanství. Nejstarší chanson de geste vznikly v 8. – 9. stol., rozsáhlé cykly jsou z přelomu 11. a 12. stol. byly psány veršovou formou a přednášky za doprovodu jednoduché melodie.
- nejznámější z těchto eposů je

PÍSEŇ O ROLANDOVI – obsahuje asi 4000 veršů a je součástí tzv. Karolínského cyklu. Ústřední postavou tohoto cyklu je Karel Veliký a základem je skutečná historická událost. Při návratu ze španělského tažení proti nevěřícím Saracénům (Arabové) bylo zadní vojsko Karla Velikého za pochodu přes Pyreneje přepadeno a zničeno. Velitelem byl rytíř Roland, kterého jeho „nepřátelé“ zradili. Roland prokázal před svou smrtí v boji udatnost, statečnost a naprostou oddanost svému králi.



Krásné je slunce, den je jasně modrý, Vždy se ctí musí vazal pánu sloužit,
pohanské zbroje skvělým leskem hoří. snést žár i chlad a nedbat nepohodlí,
Jak ke slavnosti troubí tisíc polni. a je-li třeba, nechat život v poli.
Veliký lomoz slyší francké sbory. Budem je bít a tepat bez milosti,
Olivier praví: „Příteli můj dobrý, ať o nás žákéř dobrou píseň složí.
to pohané se k velké bitvě strojí.“ Křesťan je v právu: dokažme to v boji.
odvětí Roland: „Staň se vůle boží. Zlým příkladem své jméno nezhanobím.“
Zde vytrváme, věrni císařovi.

(přeložil Jiří Pelán)


- ženským postavám je v národních hrdinských eposech přeřazena pouze role přihližitelek. Ženy se zajímaly pouze o své povinnosti, o svoji čest a věrnost svému pánu. Hrdinové měli svůj svět předem stanovený. Jejich chování je dáno pevným neměnným řádem, který neporušují svými myšlenkami ani činy. Rozvinuté myšlení hrdinů ještě neexistuje. Děj se rozvíjí trhaně – tzn. Jednotlivé obrazy jsou řazeny za sebe bez logické návaznosti. Věty jsou spojovány nejjednodušším způsobem, souřadně.

PÍSEŇ O CIDOVI (POEMA DEL CID) – el cid = pán – hrdinský epos pocházející ze španělské národní lit. vypráví o statečných činech národního hrdiny Cida, který udatně bojoval za křesťanství pro Maurům (Saracénům = Arabům). Byl věrným poddaným krále, starostlivým manželem a otcem. Děj vychází u osudů skutečné historické osobnosti 11. stol. (Rodrigo Diaz de Vivar). Tento muž bojoval při znovudobývání Pyrenejského poloostrova z Arabského područí mezi 8. – 15. stoletím. Děj pochází z 12. stol. a obsahuje asi 377 veršů. V porovnání s písní o Rolandovi je historicky věrnější. Námět o Cidovi byl v dalších stoletích ještě několikrát zpracován.

PÍSEŇ O NIEBELUNZÍCH (niebelungenlied) – německý hrdinský epos, pocházel z 12. stol., přes 9000 veršů. Udatný Siegfried zabil draka, zmocnil se kouzelné čapky, která ho činí neviditelným, přemůže valkýra, germánského boha Odina/ Wotanu odvádějící podlé bojovníky do germánského nebe – Valhala, jsou zde obsaženy prvky pozemských mýtů (krevní msta) i prvky křesťanské morálky (odmítání pomsty).

SÁG – jsou typické pro severskou středověkou literaturu. Jde většinou o prozaizované vyprávění o králích = tzv. královské ságy nebo rodech tzv. rodové ságy. Vyprávění mají historický základ. Nejznámější jsou díla staré islandské literatury = tzv. STARŠÍ EDDA

MLADŠÍ EDDA
Pocházejí ze 7. – 13. stol. hlavní hrdina Sigurd má podobné vlastnosti jako Siegfried v Písni o niebelunzích. U Mladší Eddy je znám autor.
B Y L I N Y (z ruš. byl = událost) – jsou to ruské literární pomátky, které vyprávějí s velkou nadsázkou o hrdinských činech ruských národních hrdinů - Ilja Muromec
- Sadko atd.

Bojovali nejen s nepřáteli, ale i s nadpřirozenými bytostmi. Nejznámější je epos nazvaný SLOVO O PLUKU IGOROVĚ – kníže Igor v boji proti Polovcům. Padl do zajetí. Pláče nejen kněžna Jaroslavna, ale pláče celá ruská příroda. Ruská knížata se sjednotí, aby Igora zachránili. Igorovi se však podaří ze zajetí uprchnout. Tím vrátil ruské zemi radost i naději na konečné vítězství.
Text byl datován do 12. stol. ale jeho pravost byla několikrát zpochybněna. Většina vědců jej pokládá za podvrh až z konce 18. stol. (poprvé byl vydán r. 1800). Originál díla údajně shořel při požáru Moskvy v r. 1812 a proto nemohl být prozkoumán moderními metodami.


A R A B S K Á L I T E R A T U R A

- ze zábavné arabské lit. je nejznámější soubor různých textů jehož první rukopisy pocházejí ze 14. stol., je nazvaný 1000 a 1 noc. Jsou to vyprávění (jednotlivá) spojená postavou krále a moudré Šahrazád.
- evropskou lit. ovlivnil zejména Korán, který má v arabském světě podobné postavení jako v evropském Bible. Text koránu pochází ze 7. stol. a obsahuje texty mytologické, věroučné a právní. Je zákl. knihou islámu. Islám byl založen Muhammadem v 7. stol. a rychle se rozšířil v arabském světě – blízký východ, střední Asie, severní Afrika, Španělsko a Balkán. Inspiroval významným způsobem také architekturu a výtvarné umění.




S T A R O S L O V Ě N S K É A L A T I N S K É P Í S E M N I C T V Í


Tato období od 60. let 9. stol. do poslední čtvrtiny 13. stol. je z historického hlediska označováno jako raný středověk. Raně středověký stát se na našem území vytvářel nejprve na Velké Moravě a později v Čechách. Ve vnější politice musel usilovat o svou samostatnost a ve vnitřní potlačovat pohanství – tento proces byl ukončen asi v 11. stol.
Literatura tohoto období se obvykle dělí do tří etap:
I. etapa 9. stol. staroslověnská tvorba
II. etapa 10. – 11. stol. existuje vedle sebe staroslověnská a latinská tvorba
III. etapa do poslední čtvrtiny 13. stol. převládá latinsky psaná tvorba, počátky česky psané literatury.
Díla jsou většinou anonymní a názvy jsou až novodobé, byly vytvořeny podle
a) 1. veršů textu
b) hlavní myšlenky díla
c) podle místa nálezu nebo podle uložení rukopisu


1) S T A R O S L O V Ě N S K É O B D O B Í
Počátky naší literární vzdělanosti jsou spojeny s příchodem Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu roku 863. Roku 862 kníže Rastislav (846-886) se svým synovcem Svatoplukem požádal byzantského císaře Michaela III. O misionáře, kteří by byli znalí slovanského jazyka a šířili víru v jazyce srozumitelném všem lidem Velké Moravy. Učinil tak z politických důvodů. Chtěl zabránit rozpínavosti Východofrancké říše. Zásluhou Konstantina, Metoděje a jejich žáků zaniklo na Velké Moravě poměrně rozmanité staroslověnské písemnictví.

S T A R O S L O V Ě N Š T I N A = byl jazykem, kterým mluvili v 9. stol. jižní Slované a v okolí řecké Soluně. Odtud pocházeli Konstantin a Metoděj.

H L A H O L I C E = písmo sestaveno Konstantinem na základě malé řecké abecedy.
C Y R I L I C E = slovanské písmo, které vytvořili asi o 100 let později žáci obou učenců. Toto písmo vzniklo z velké řecké abecedy. Později z tohoto vznikla azbuka.



K O N S T A N T I N A M E T O D Ě J

Patřili k významným vzdělancům své doby. Původem byli Řekové, ale slovanský jazyk ovládali jako svůj druhý jazyk.

KONSTANTIN (826/827-869)
- měl přezdívku filozof, neboť filozofii krátce vyučoval a také proto, že dokázal porazit v diskusích všechny soupeře. Zároveň byl považován za geniálního filologa. Byl také nadaný spisovatel. Spolu s bratrem působil na Velké Moravě 40 měsíců. Poté odešli do Benátek a Říma, kde prosadili u papeže používání staroslověnštiny jako liturgického jazyka. V Římě Konstantin nastoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril. Zde také zemřel.


METODĚJ (813-885)
- obratný organizátor a diplomat. Z Říma se vrátil na Velkou Moravu jako arcibiskup moravský, ale byl zajat bavorskými kněžími, až po dvou letech byl na papežův zásah propuštěn. Vrátil se na Velkou Moravu a působil zde až do své smrti.




P Í S E M N É P A M Á T K Y V E L K É M O R A V Y

PROGLAS – nejstarší slovanská báseň pocházející asi z pol. 9. stol. Autorství je připisováno Konstantinovi. Jedná se o veršovanou předmluvu k překladu evangelia. Obsahuje 110 veršů, které jsou obhajobou bohoslužby ve slovanském jazyce.

NOMOKÁNON – sborník církevně právních předpisů i občanských zákonů.

ZÁKON SJUDNYJ LJUDEM – soudní zákoník s výkladem pro laiky.

LITURGICKÝ PŘEKLAD NOVÉHO ZÁKONA
LITURGICKÝ PŘEKLAD ČÁSTI STARÉHO ZÁKONA

KYJEVSKÉ LISTY – jediné dílo, které se dochovalo v originále (v hlaholici). Pochází asi z 10. stol. jedná se o modlitby určené ke mši.

ŽIVOT KONSTANTINA – vznikl v 2. pol. 9. stol, ale dochovaný originál – rukopis pochází až z 15. stol. Je zde popsán jeho život a o misi na Velké Moravě pojednává pouze 1. kapitola.

ŽIVOT METODĚJŮV – pochází také r. 9. stol., ale je o něco mladší. Dochovaný rukopis pochází z 12. stol. a vyprávění se vztahuje převážně k moravskému působení. Umělecky výraznější je však život Konstantinův, protože je zde využito větši míry fikce a číselné symboliky.

PATERIK – vypravování o mniších a poustevnících.


2) V Z T A H Y S T A R O S L O V Ě N S K É A L A T I N S K É L I T E R A T U R Y
V 10. stol. se kulturní život přesouvá z Velké Moravy do přemyslovských Čech, kde se postupně utvářel silný, rané středověký stát. Staroslověnská literatura sem patrně pronikala už za knížete Bořivoje v 80 letech 9. stol., který byl patrně na Velké Moravě pohřben. Pravděpodobně v Čechách působili také někteří Metodějovi žáci.
V přemyslovských Čechách zpočátku vedle sebe svobodně existovala literatura staroslověnská i latinská. Po založení pražského biskupství roku 973 převládá latinská bohoslužba a staroslověnština je potlačována. V 11. stol. rozhodnutím papeže dokonce zakázána. Staroslověnská lit. ztrácí svůj vliv a zručným Sázavského kláštera v roce 1097 dokonce zaniká – staroslověnští mniši jsou z kláštera vyhnáni (zakladatel kláštera byl opat Prokop).
Naše nejstarší dochovaná duchovní píseň je staroslověnského původu – HOSPODINE, POMILUJ NY (Hospodine, smiluj se nad námi)


Hospodine, pomiluj ny!
Jezu Kriste, pomiluj ny!
Ty, Spase všeho míra,
spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy naše!
Daj nám všem, Hospodine,
žizň a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!



Píseň vyslovuje prosbu za základní životní potřeby – spasení, úrodu a mír. Zpívala se při slavnostních příležitostech a sloužila jako 1. hymna.

Z dalších lit. žánrů se rozvíjí legenda. Obsahuje motivy zobrazující výjimečného člověka, který zpravidla zemřel jako mučedník pro víru a po jehož smrti (někdy i za jeho života) se děly zázraky. Patří do základních žánrů středověké a barokní literatury. Je součástí duchovní epiky psané veršem i prózou. Využívala číselné symboliky.
Námětem jsou převážně osudy českých historických osobností:
- kněžny Ludmily (zemřela 921)
- knížete Václava (zemřel 935)
- zakladatele Sázavského kláštera opata Prokopa (zemřel 1053)
- druhého pražského biskupa Vojtěcha (zahynul při křesťanské misi do Prus)
K nejpočetnějším památkám patří legendy o sv. Václavu, které jeho postavu líčí jako světce a ideálního panovníka. Příkladem historického vypravování je tzv. PRVNÍ STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU. Známá je pod názvem ŽIVOT SV. VÁCLAVA.
Pochází z pol. 10. stol., ale dochovaný rukopis je až ze století 14. nebo 15. Z legend o sv. Ludmile je známí např. latinský text Fuit in provincia Bohemorum… (=Byl v zemi české). Tato první věta se týká Ludmilina manžela Bořivoje. Legenda vznikla pravděpodobně na konci 10. stol. a obsahuje mnohá klišé (např. ustálené slovní obraty).
Z dalších latinských textů je známá Grumpoldova legenda vytvořená asi roku 975 na německém území. Stala se podkladem tzv. Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu. Vznikla na počátku 11. stol. a jsou v ní zdůrazněny motivy zázraků.
Za nejsložitější ze všech legend je pokládán latinsky psaná tzv. Kristianova legenda (Křišťanova legenda). Tato legenda bývá také uváděna pod názvem Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily. Text pochází z konce 10. stol., ale rukopis se dochoval až okolo roku 1340. Legenda je psaná vytříbeným jazykem, ale opět jsou zde legendistická klišé. Václav je zde pojat kladně, Boleslav záporně. Jejich matka Drahomíra je líčena negativně, autor chápe přemyslovský stát jako pokračovatele Velké Moravy. Text obsahuje také zárodek dvou později zapsaných pověstí o Libuši.
V tomto období nevznikaly jen legendy, převažovala tzv. receptivní tvorba (= nepůvodní a společná pro různé středověko literatura). Patří sem různé duchovní a liturgické texty – modlitby, kázání, části bible. Rukopisy vznikaly v centrech tehdejší vzdělanosti – v klášterech.
Texty byly bohatě iluminovány, tj. – obsahovaly miniatury (knižní malba), nejvýznamnější památkou tohoto druhu je korunovační evangeliář krále Vratislava (vznikl v 11. stol.) nazývaného též Vyšehradský kodex.


3) V Í T Ě Z S T V Í L A T I N Y A P R V N Í L I T E R Á T N Í U Ž I T Í Č E Š T I N Y
(poč. 12. – poslední čtvrtina 13. stol.)
V tomto období stále vzniká a rozvíjí se literatura pro potřeby duchovenstva a rozvíjí se také latinsky psaná tvorba. Novým žánrem je dějepisectví (= historiografie) a liturgické drama.
V latinských textech se objevují první české vpisky nebo i překlady jednotlivých slov = G L O S Y. První česká věta je vepsaná do právního textu = zakládací listiny Litoměřické kapituly (1057). Věta byla vepsána až ve století 13. Má podobu přípisku.

„PAVEL DAL JEST PLOSOVICÍCH ZEMLJU, VLACH DAL JEST DOLAS ZEMLJU BOGU I SVATÉMU ŠČEPÁNU SE DVĚMA DUŠNÍKOMA.“

Ve 12. stol. pomalu končí feudální rozdrobenost státu a zároveň definitivně zaniká pohanství. V oblibě jsou stále legendy, ale vznikají i právnické a liturgické texty (jsou psány latinsky, ale káže se podle nich česky). Nejvyspělejší však bylo dějepisectví.
V tomto století vzniklo dílo, které má evropskou úroveň. Jejím autorem je vysoký církevní hodnostář – kanovník a později děkan svatovítské kapituly = Kosmas.


KOSMAS (asi 1045 – 1125)
- je jedním z mála středověkých autorů jehož jméno známe a dokonce něco víme i o jeho životě
- studoval na vyšší škole v Lutychu (dnešní Belgii). Poté působil v diplomatických službách ačkoliv se oženil byl ve svých 54 letech vysvěcen na kněze. Stal se kanovníkem a později děkanem svatovítské kapituly. Církevní úřad mu umožnil proniknout do středu dění a pracovat s historickými materiály. Svou kroniku sepsal až v posledních 6 letech života.

KRONIKA ČESKÁ (CHRONICA BOHEMORUM) – vznikla počátkem 12. stol. Je psána kultivovanou středověkou latinou = závěry vět jsou rytmicky uspořádané. Často je užívána přímá řeč. hojné jsou citace antických a církevních autorů. Kronika není pouze dílem historickým, ale má i vysokou kvalitu uměleckou.
- kronika se skládá ze 3 knih:
I. české dějiny od počátku (biblický motiv, rozchod lidí po zmatení jazyků) až po smrt knížete Jaromíra roku 1038 = tzv. bájné vyprávění starců.
II. události od smrti knížete Jaromíra po smrt knížete Konráda r. 1092 = tzv. vyprávění starců
III. události od smrti knížete Konráda až po 23. Května 1125 = tzv. to co sám zažil.
- při hodnocení panovníků vyzdvihuje silné osobnosti, které se zasloužili o upevnění státu (Břetislav I., Břetislav II.). Téměř se nezmiňuje o staroslověnské vzdělanosti. Text rozvádí do mnoha historek uvádí i různá pořekadla, nechybí zde humor a ironie.

Druhý nový žánr – L A T I N S K É L I T U R G I C K É D R A M A – byl spojen s vánočními a náboženskými velikonočními obřady. V kostelích se oslavovalo narození a z mrtvých vstání Krista. Dialogy se z části zpívaly a byly rozdělené do hlasů (hráli mniši a jeptišky). Nechyběla ani dramatizace pohybem. Nejznámější jsou texty zapsané pod názvem Návštěva božího hrobu.

L I T U R G I C K É D R A M A – vzniklo z církevních slavností – oficií. Velikonoční officia vycházela z Nového zákona a to v prvním stádiu z evangelia Markova (tři Marie se u Kristova hrobu a třetím stádiu z evangelia Janova (apoštolové Petr a Jan se jdou přesvědčit o Kristově z mrtvých vstání. Kristus se zjevuje Máří Magdaleně v podobě zahradníka).




R O Z V O J Č E S K Y P S A N É L I T E R A T U R Y
(poslední třetina 13.stol. – počátek 15. stol.)

Za nejstarší česky psanou literární památku se pokládá píseň SVATÝ VÁCLAVE – vznikla koncem 12. stol., ale zápis pochází až z druhé pol. 14. stol. Patřila ke slavnostním obřadním textům je již umělecky vyspělejší, je členěna do slok, obsahuje A S O N A N C I = souhlásková shoda na konci veršů
E P I T E T A = básnické přívlastky

Svatý Václave,
vévodo České země,
kněže náš,
pro za ny Boha,
svatého Ducha!
Kyrie leison!


Období od konce 13. stol. do počátku 15. stol. je charakteristické dobudováním Českého středověkého státu. Literaturu lze rozdělit do dvou etap. Mezník je v pol. 14. stol., kdy na český trůn nastoupil král Karel IV. (1346). Za jeho vlády česky psaná tvorba dosahuje vrcholu.
V architektuře a výtvarném umění se uplatňuje gotický styl (chrám sv. Víta, Karlův most, Karlštejn).
a) počátky rozvoje česky psané literatury
od pol. 13. stol. dochází v našich zemích k rychlejšímu hospodářskému rozvoji. Poslední Přemyslovci vedli úspěšné zahraniční výboje, zakládali královská města, osidlují se volná území. Společnost se začíná dělit na vyšší šlechtu, nižší šlechtu a městský patriciát. Všechny spojuje národní myšlenka, neboť královský dvůr byl vlivem dynastických států poněmčován. Domácí obyvatelstvo si poněmčování uvědomuje, a proto vytváří lit. v českém jazyce.
Literaturu tvoří převážně duchovenstvo, ale začíná psát také šlechta a měšťané.
S příchodem Jana Lucemburského na český trůn (1310) se objevuje v českém prostředí i francouzská kultura. Král Jan se dostal do rozporů s vysokou šlechtou a také církev se snažila posílit své postavení. Střediskem kulturního života jsou i nadále kláštery. Nejdůležitějším centrem světského písemnictví je panovnický dvůr.
1) latinsky psaná literatura
- tímto jazykem vznikají legendy a dějepisectví. Nejvýznamnější kronikou tohoto období je ZBRASLAVSKÁ KRONIKA (podle Zbraslavského kláštera u Prahy. Nejzajímavější jsou pasáže Petra Želivského, který píše hlavně o vládě Jana Lucemburského. Z legend je to převzatý soubor LEGENDA ZLATÁ (LEGENDA AUREA), která pochází z konce 13. stol. a napsal ji italský autor JAKUB DE VORAGINE známí po celé Evropě.
- za umělecky vyzrálé se pokládá duchovní podobenství nazvané O STATEČNÉM RYTÍŘI. Napsal je KOLDA Z KOLDIC. Kristus je v díle zobrazen jako rytíř, který vysvobozuje svou milenku (= duši) z vězení svého nepřítele (= ďábel).
2) německá literatura
- přinášela do našeho prostředí světskou lyriku a rytířskou epiku. Přímo vliv románského písemnictví byl podstatně slabší, omezil se pouze na milostnou poezii.
3) česká literatura
- nejstarší dochované české texty patří do oblasti duchovní lyriky. Patří sem OSTROVSKÁ PÍSEŇ, která pochází z pol. 13. stol. Dále sem patří KUNHUTINA MODLITBA napsaná kolem r. 1300. Je to již složitější veršovaný text napsaný pro dceru Přemysla Otakara II., abatyši (představenou kláštera) svatojiřského kláštera. Báseň dokazuje, že tehdejší čeština již byla schopna zvládnout i náročné filozofické téma odpovídajícími uměleckými prostředky. Pro vyšší styl je typická eufonie = Z V U K O M A L E B N O S T (tj. opakování týž hlásek v rámci verše) a také A L I T E R A C E = opakování stejných hlásek nebo jejich skupiny na začátku dvou nebo více sousedních slov.
- umělecky zajímavé je také dílo nazvané SPOR DUŠE S TĚLEM, které vzniklo asi ve 20. letech 14. stol. a snaží se pojednat o tématu ve středověké literatuře častém – kdo nese odpovědnost za hříchy, zda tělo nebo duše. Z první poloviny 14. stol. pocházejí i dvě písně:
BUOH VŠEMOHOUCÍ
JEZU KRISTE, ŠČEDRÝ KNĚŽE
- více textů vzniklo v oblasti duchovní epiky. Psaly se legendy, které se nám však dochovali pouze ve zlomcích. Hlavními tématy byl život Ježíše Krista, ale jsou zde vyjádřeny nové motivy, např. smutek bezdětných rodičů, či Neronova zvrhlost, užívá se již v dialogu. K nejstarším legendám psaných ve verších patří tzv. LEGENDA O JIDÁŠOVI (poč. 14. stol.).


S V Ě T S K Á E P I K A

Ve výše uvedeném období vznikly také první dvě česky psané památky, které jsou považovány za nejvýznamnější díla tohoto období. Jsou to: ALEXANDREIDA

KRONIKA TAK ŘEČENÉHO DALIMILA
Alexandreida (vznikla před rokem 1300). Podle odhadu to byla skladba velmi rozsáhlá, měla asi 8500 veršů. Dílo se nám však dochovalo pouze v devíti zlomcích, které obsahují asi 2/5 veršů. Jedná se o příběh starověkého panovníka ze 4. stol. př.n.l. – Alexandr Makedonský. Vypráví o Alexandrově původu a dětství, jsou zde zdůrazněny rady jeho učitele Aristotela o tom, jak se má vládnout, aby byl úspěšný. Dále se popisují Alexandrova válečná tažení, ve kterých porazil perského krále Darea. Získává jeho říši a dostává se až do Indie. Alexandr zpychl, je opojen mocí. Poddává se rozkoším a přestává dodržovat Aristotelovy rady. Chystá se ovládnout celý svět. V Babylóně náhle umírá, protože se napil z otrávené číše.
Česká Alexandreida obsahuje několik aktualizací podle nichž příběh lze vztáhnout na osudy Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava II. Dílo obsahuje řadu alegorií a také mravních ponaučení = gnóm. Alexandrovy vojáci mají česká jména a dílo obsahuje i pohrůžku Němcům. Je psaná pravidelným osmislabičným veršem a výrazně ovlivnila rozvoj staročeské veršované epiky.

Kronika tak řečeného Dalimila – vznikla pravděpodobně kolem roku 1310 – 1314. Ve své době byla nesmírně oblíbená. Jejího autora neznáme. V období baroka (17. stol.) byla tato kronika omylem přisouzena boleslavskému kanovníkovy Dalimilu Mezeříckému. Je to první kronika psaná česky. Líčí vybrané události našich dějin do nástupu Jana Lucemburského. Hlavní myšlenku kroniky je obrana národního společenství a českého jazyka proti cizozemcům. Objevují se zde pověsti o Libuši, o Oldřichu a Boženě. Ze závěrečné kapitoly je patrné, že autor měl blízko k nižší šlechtě. Kronika je psaná bezrozměrným veršem (má proměnlivý počet slabik). Kronika se dochovala v úplnosti.





V R C H O L S T Ř E D O V Ě K É L I T E R A T U R Y
(poč. 14.stol. – 15. stol.)

V době vlády Karla IV. (1346 – 1378) dochází k urychlení společenského vývoje. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) což znamenalo vymanění se ze závislosti na německé církevní správě = posílení české samostatnosti. Karel IV. byl korunován na císaře římské říše a Praha se stala důležitým centrem – uskutečňují se velkolepé stavební práce, např. Karlův most, Nové Město pražské, chrám sv. Víta, založil univerzitu (1348) první ve střední Evropě.
Za Karlovy vlády vzrostla hospodářská moc církve a začaly se projevovat krizové společenské jevy = vzniká reformní hnutí usilující o nápravu. Jeho syn Václav IV. (1378 – 1419) se již dostává do konfliktu s církevní hierarchií. V politice se snažil opřít o nižší šlechtu čímž vyvolal odpor vysoké šlechty. Celospolečenská krize tak vyústila do husitského revolučního hnutí.
Na vytváření kultury se začalo podílet vedle církve také univerzitní vzdělanci z řad měšťanstva. Vzniká řada nových žánrů a sílí česky psaná tvorba.
Do latinsky psané lit. se významně začlenil sám Karel IV., který je autorem vlastního životopisu VITA CAROLI (= ŽIVOT KARLŮV). Zaznamenal v něm události do roku 1340 (pokračování do r. 1346 napsal někdo jiný). Text byl napsán kolem roku 1371.
Karel IV. vytvořil také jednu z verzí legendy o sv. Václavu. Zasloužil se také o vznik několika kronik a sám na nich spolupracoval.
Se vznikem univerzity souvisí rozvoj naukové literatury. Vznikly díla pro potřeby výuky, různé komentáře k dílům a také terminologie různých vědních oborů. Tvůrcem prvních slovníků u nás byl mistr BARTOLOMĚJ Z CHLUMCE.
Univerzitní studenti (žáci) vytvářeli převážně světskou lyrickou poezii (milostnou a satirickou). V žákovském prostředí pravděpodobně vznikla i česky psaná hra nazvaná podle hl. postavy MASTIČKÁŘ. Vznikla asi ve 40. letech 14. století. Tato fraška je obdobou jiných parodií. Na liturgická velikonoční dramata. Je zde využit motiv tří Marií, které chtěly balzamovat Kristovo tělo. Tento motiv je zde rozvíjen bez ohledu na bibli. Děj se soustřeďuje na nabízení mastí a přitom se zesměšňují praktiky prodavačů – šarlatánů, kteří se vydávají za lékaře. Děj se odehrává v lidovém prostředí čemuž odpovídá i hovorový jazyk s použitím vulgarismu.
Od pol. 14. stol. dochází k rozvoji světské zábavné lit. Patří sem hlavně rytířská veršovaná epika a próza. K nejznámějším staročeským dílům rytířské veršované epiky patří TRISTRAM A IZALDA – vypráví o osudové moci lásky, která byla probuzena vypitím kouzelného nápoje, ale přetrvala až za hrob (původ je v keltské historii, ale námět byl zpracován ve středověké francouzské lit.).


R Y T Í Ř S K Ý E P O S – rozsáhlé epické dílo s pomalým tokem vyprávění, které často užívá ustálených epitet. Charakteristický je dále napínavý děj s pohádkovými motivy a milostnými zápletkami. Líčením hrdinských činů a opěvováním rytířských ctností má blízko k chansonu de geste, ve kterém však převládá tématika vážná – etická (věrnost panovníkovi). Rytířský epos zobrazuje idealizovaný svět dvorské křesťanské kultury, kde v období raného feudalismu vznikal.

Do prózy s rytířskou tématikou patří středověké povídky ŠTILFRÍD a BRUNCVÍK. Obě povídky se vztahují ke vzniku českého královského erbu. Vypravování o Štilfrídovi se týká orlice a text o Bruncvíkovi je spojen se lvem.
Nejznámější prózou staročeské zábavné literatury je tzv. TROJÁNSKÁ KRONIKA. Jedná se o zpracování antické látky, ale Trója je zde popisována jako středověké město. Vznikla v 2. pol. 14. stol.
Do 2. pol. 14. stol. Patří také vznik dvou česky psaných děl duchovní veršované epiky. LEGENDA O SV. PROKOPU vznikla v 60. letech 14. stol. a na rozdíl od latinských předloh se více zabývá Prokopovým slovanstvím a fiktivním vyhnáním Němců ze Sázavského kláštera.




ŽIVOT SV. KATEŘINY vznikla zhruba ve stejné době a bývá pokládána za umělecky nejnáročnější text české středověké lit. vypráví o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamilovala do Krista a proto přijímá křest. Stává se jeho nevěstou a v určené diskusi přesvědčuje pohanské mistry o významu křesťanství. Král dal Kateřinu umučit, protože se nechtěla vzdát víry.
Od 60. let 14. stol. dochází k rozvoji S V Ě T S K É L Y R I K Y. Patří sem hlavně milostná poezie, ale vyjádření citu milované dívce je možné také chápat jako opěvování světice. K milostné poezii tehdejší doby patřila tzv. dvorské pojetí lásky. Milostná poezie k nám pronikla prostřednictvím německé literatury a rozvíjet se začala až se vznikem univerzity. V české lit. jsou hlavními tématy smutek z neopětovaného citu, oslava ženské krásy, často se objevuje motiv soka, který může lásce uškodit.
Častý je žánr tzv. A L B Y = téma loučení milenců za ranního úsvitu. Patří sem např. báseň PŘEČEKAJE VŠIE ZLÉ STRÁŽE; ZTRATILAŤ JSEM MILÉHO; DŘEVO SĚ LISTEM ODIEVA.
Za umělecky nejsložitější se považuje tzv. ZÁVIŠOVA PÍSEŇ z konce 14. stol. Rámec milostné poezie přesahuje PÍSEŇ O ŠTEMBERKOVI. Vypráví o měšťanech, kteří zabili šlechtice Štemberka, protože chodil za jejich děvčaty.
Mezi písně se satirickým nádechem se řadí PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY. Vypráví o žácích, kteří si museli žebrotou vydělávat na živobytí.
K nejznámějším památkám středověké staročeské satiry patří DESATERO KÁZÁNIE BOŽIE je zde formulace jednotlivých přikázání, která se zde uvádějí pomocí 3 skupin hříšníků – nedodržují přitakání. Pomocí satiry je zde společenská kritika.
SATIRY O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH - mluví se zde o ševcích, městských radních, kovářích, sladovnících, na to, jak se obohacují. V textu o ševcích je kritizován hazard a poukazuje se na jeho důsledky. Všechny satiry jsou psány osmislabičným veršem. Jsou zařazeny v tzv. Hradeckém rukopisu. Je zde také zařazena bajka O LIŠCE A DŽBÁNU.
K mladším veršovaným satirám patří nejznámější PODKONÍ A ŽÁK. Je to vlastně parodie univerzálního sporu, v krčmě probíhá hádka panského sluhy a studenta a to, který z nich je na tom lépe. Vzájemně se napadají a vychvalují svou životní perspektivu. Podkoní se například studentu vysmívá, že ho čeká jenom dřina a přitom nebude mít ani pohodlnou postel. Nakonec zjišťuje, že je na tom ještě hůř, neboť je bit a dokonce musí krást, aby netrpěl hladem. Autor se nepřiklání na žádnou stranu a snaží se upozornit na bezvýchodnost situace.

S A T I R A – využívá zejména humoru, ironie a hyperboly (nadsázky) ke kritice negativních jevů. V satirách starší lit. byla převážně také vyslovena určitá didaxe (mravní ponaučení) nebo hrozba hříšníků.





H U S O V I P Ř E D C H Ů D C I

Na počátku 15. stol. vznikl česky psaný alegorický spor TKADLEČEK. Hlavní postava je představena pomocí kryptogramu (hádanky). Tkadleček obžalovává svého odpůrce – neštěstí, že zavinilo nevěru jeho milé Adličky. Neštěstí se hájí a tvrdí, že je ho na světě potřeba. Spor rozsuzuje Bůh a neštěstí vychází jako vítěz. Téma daleko převyšuje dobu vzniku neboť řeší myšlenku zda člověk může ovlivňovat svůj osud. V díle je použita složitá symbolika.
2. pol. 14. stol. byl pořízen první úplný český překlad Bible (rozvoj slovní zásoby).
V 70-80 letech 14. stol. došlo i k počátkům reformního hnutí. Již Karel IV. povolal do Prahy německého mnicha Konráda Waldhausera, aby přispěl k nápravě církve (rozpor teorie a praxe). Waldhauser tak zahájil řadu myslitelů, kteří uvažovali o reformě a zastávali podobné názory jako později Hus. Tito vzdělanci jsou ozn. jako předchůdci Husovi.

JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE (zemřel 1374)
- kázal česky, zabýval se charitativní činností, dostal se do rozporů s církví i světskou mocí a na papežském dvoře se musel obhájit z kacířství.


MATĚJ Z JANOVA zemřel 1393)
- studoval v Paříži na Sorboně. Ovlivnil i francouzské myslitele, svá díla psal latinsky, proto nepronikla k širším vrstvám obyvatel. Byl donucen odvolat své názory jako kacířské.

TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO (kolem r. 1333 – zemřel 1401-1409)
- pocházel z jižních Čech. Studoval na pražském učení, ale nedosáhl univerzitní hodnosti. Odešel na rodný statek, oženil se a měl několik děti. Později odešel do Prahy, kde také zemřel. Ovlivnil ho Jan Milíč.
- psal traktáty = poučení o závažných společenských otázkách. Především filozoficko-teologických. Byly psané uměleckou formou. Využívalo se alegorie.

KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÝCH VĚCECH KŘESŤANSKÝCH – rukopisný sborník, který zpracovává náboženské otázky se zřetelem k běžnému dennímu životu. Zabývá se také správnými vztahy mezi lidmi.

ŘEČI BESEDNÍ – poučení ve věcech víry zpracovává formou otázek a odpovědí, původně určené dětem.
ŘEČI NEDĚLNÍ A SVÁTEČNÍ – úvahy na motivy z evangelia.

KNÍŽKY O ŠAŠIECH (KNÍŽKY O HŘE ŠACHOVÉ) – alegorický traktát, kde se zabývá otázkou lidských vztahů. Využívá zde pravidel šachové hry, aby dokázal ideální chování všech společenských vrstev a vyslovil také podobenství o lidském osudu. Viděl nápravu společ., když jednotlivci budou náležitě plnit své povinnosti. Psal česky a srozumitelným jazykem pro široké vrstvy čtenářů.

A L E G O R I E – jinotaj – vyjádření obecných představ prostřednictvím konkrétních obrazů. Ve starší lit. velmi častý způsob zobrazení skutečnosti, kterou autor nemůže nebo nechce (i z důvodu vyššího stylu a umělecké prestiže) vyjádření přímo. Alegorie obsahuje dvě hlavní významové roviny:
1. konkrétní plán (zdrojem bylo jiné lit. dílo, někdy aktualizované narážkami na dobovou realitu); 2. symbolický plán (teologický filozofický a mravní, které se vzájemně prolínají). Alegorie využívá mnohdy personifikace (zosobnění abstraktních pojmů, mimo jiné postava neštěstí). Typickým alegorickým žánrem je např. bajka.





L I T E R A T U R A D O B Y H U S I T S K É

Od poč. 15. stol. se myšlenky o rozporu mezi křesťanskou teorií a církevní praxí také o nutnosti společenské reformami dostávají k nejširšímu okruhu posluchačů. Zároveň docházelo ke vzniku výpravných snah požadujících návrat k původním křesťanským ideálům. Církev pronásledovala stoupence lidových sekt, kteří hlásali obrodné názory. Mnozí z nich skončili na hranici jako kacíři. Nápravné snahy vycházely i zevnitř církve (založen Františkánský řád). Obrodné myšlenky nalezly zázemí i na některých univerzitách, např. v Čechách byly velmi příznivě přijímány. Čeští myslitelé byli ovlivněni učením anglického reformátora Johna Viklefa (Whickliff) měla církev na poč. 15. stol. velkou moc. Vlastnila téměř polovinu veškeré půdy = nespokojenost šlechty i chudého lidu.

MISTR JAN HUS (asi 1371 – 6.7.1415)
- narodil se v Husinci u Prachatic. Vystudoval nejprve artistickou fakultu, kde získal titul mistra svobodných umění a později vystudoval bohoslovectví a stal se knězem. Působil jako univerzitní profesor a roku 1409 po přijetí Dekretu Kutnohorského se stal rektorem univerzity. Od r. 1402 kázal v Betlémské kapli. Kázal česky a proto byly jeho myšlenky přístupné většině posluchačů. Kritizoval církevní hodnostáře a rozmary šlechty. Jeho kázání přilákala i představitele vyšších společenských vrstev. Den ze dne byl kritičtější což mělo revoltující účinek. Zesílily proti němu útoky církve a r. 1410 dal pražský arcibiskup spálit Viklefovi knihy jako kacířské (Hus z něho čerpal). R. 1412 došlo k vyostření konfliktu, neboť Hus vystoupil proti kramaření s odpustky.
- papež na Husa uvalil klatbu. Hus odmítl poslušnost, odvolával se na Krista. Opustil Prahu, žil na Kozím hrádku a později odešel na hrad Krakovec. Psal česká díla a kázal venkovskému lidu. Poč. r. 1414 byl vyzván císařem Zikmundem, aby své učení obhájil v Kostnici. Hus si byl vědom rizika cesty, ale chtěl obhájit své názory před nejvyššími představiteli církve. Koncil označil Husa jako kacíře a odsoudil jeho spisy. 6.7.1415 byl Hus upálen.
- Hus prohlásil: „Pravda vítězí“ (dnes na prezidentské standartě)
- mistr Jan Hus významným způsobem zasáhl do vývoje českého jazyka. Snažil se ve svých pracích přiblížit spisovný jazyk hovorové češtině. Všímá si čistoty jazyka, odmítá cizí slova a kárá Pražany, že nerozlišují výslovnost y a i.
- mistr Jan Hus také zjednodušil grafické stránky jazyka. Nahradil spřežkový pravopis pravopisem diakritickým.
Př. mieczs = miec (nabodeníčko dlůhé – čárka)

O CÍRKVI – nejvýznamnější Husův spis psaný latinsky, jako souhrn kritických pohledů na poslání církve. Vyjadřuje své přesvědčení, že pokud papež a biskupové neužijí v souladu s křestem a pokud se neřídí Kristovým učením nejsou členy církve a není je třeba poslouchat.

VÝKLAD VIERY, DESATERA A PÁTEŘE – (výklad modliteb: Věřím v boha, desatera a otčenáše). Rozsáhlejší díla na zákl. výkladu těchto 3 modliteb dochází Hus k úvahám o mravním životě a ke kritice společenského stavu.

KNÍŽKY O SVATOKUPECTVÍ – nejstarší Husovo dílo, ve kterém kritizuje obsazování církevních úřadů za peníze a vybírání peněz za náboženské úkony, kritizuje svatokupectví a tím i papeže, biskupa, mnichy, faráře a lidi světské. Celý spis v závěru vyznívá, že pravá církev neexistuje.

POSTILA (= výklad svatých čtení nedělních) – spis vznikl v době, kdy Hus měl zakázáno kázat. Je to vrchol jeho kazatelské i spisovatelské činnosti. Texty jsou určeny většinou prostým a nevzdělaným lidem. Jsou doplněny citáty z Bible. Všímá si současnosti a kritizuje zvrácené mravy církevních hodnostářů. Toto dílo bylo největší.
O ŠESTI BLUDECH – spis vyjadřuje Husovy názory na vztah mezi církví a životem. Původní kratší latinská verze byla napsaná na stěnách Betlémské kaple.




DCERKA – všímá si praktického života. Je určena ženám a Hus zde vystupuje jako rádce a vychovatel. Má porozumění pro normální život.

- po Husově smrti byli zveřejněny LISTY Z KOSTNICE. Jsou to dopisy určené přátelům, Pražanům a lidem neznámým, které ukazují Husa jako člověka mravně velikého, který statečně bojuje za pravdu.
- - r. 1416 byl upálen Husův stoupenec Jeroným Pražský. Smrt Mistra Jana Husa sjednotila většinu národa v odporu proti církvi a zvýšila neklid mezi lidmi. Nejvíce byla odbojná pražská chudina vedená Janem Želivským (byl popraven r. 1422). Střediskem hnutí se stalo nové založené město Tábor (r. 1419).

- husitská lit. se vyznačuje zlidověním a úzkým sepětím se společenským kvasem. Vznikají časově zaměřená díla což způsobilo zánik neaktuálních útvarů - legenda

R Y T Í Ř S K Ý E P O S
- drama
- naproti tomu nově vznikají nové literární útvary – traktáty, kroniky, satiry a duchovní písně. Autoři se snažili problém vykreslit přímo, nepoužívali uměleckých obratů. Zvláštní postavení získala píseň neboť byla blízká širokým vrstvám obyv. Vznikaly písně historické a bojové. Většina husitských písní se dochovala ve zpěvníku JISTEBNICKÝ KANCIONÁL. Zpěvník obsahuje i bájný chorál husitských vojsk KTOŽ SÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI.
- obdobou byla píseň POVSTAŇ, POVSTAŇ VELIKÉ MĚSTO PRAŽSKÉ, která vyzívala k boji proti císaři Zikmundovi. Husitskou písňovou tvorbu obsahuje také ROUDNICKÝ KODEX. husitská poezie i próza je zahrnuta v díle zvaném BUDYŠÍNSKÝ RUKOPIS. Nejvýznamnější v něm jsou tři práce: ŽALOBA KORUNY ČESKÉ obě skladby se ohrazují proti císaři POROK KORUNY ČESKÉ (porok = domluva) Zikmundovi i proti českým pánům, kteří jej zvolili za krále, přestože nebyl uznán měšťany ani lidem.

HÁDÁNÍ PRAHY S KUTNOU HOROU – dílo je psané formou alegorického sporu, kde Praha je zobrazena jako krásná žena, která symbolizuje husitské ideály. K. Hora je vykreslena jako žena ošklivá, která hájí církev a koncil v Kostnici. Spor končí vítězstvím Prahy. Jazyk je názorný, využívá biblických citátů. Úkolem skladby bylo získat váhavé vzdělance pro husitskou věc.
Protějšek skladby Hádání Prahy tvoří protihusitská báseň nazvaná VÁCLAV, HAVEL A TÁBOR.


VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ (1370 – asi 1437)
- autor, jehož díla patří k nejvýznamnějším skladbám husitského písemnictví. PÍSEŇ SLAVNÉ KORUNY ČESKÉ, obsahuje husitské vítězství u Domažlic, obsahuje a propaguje husitský program (= čtyři pražské artikuly). Je také autorem latinsky psané HUSITSKÉ KRONIKY v níž popsal události z let 1414 – 1422. Významným dílem této doby je VOJENSKÝ ŘÁD na jehož vzniku se podílel i Jan Žižka.





D O Z N Í V Á N Í H U S I T S T V Í

Svým lidovým rázem výrazně zasáhlo do společenského a kulturního rozvoje. V literatuře i ve veřejném životě se dosáhlo toho, že čeština vytlačila latinu. Českou literaturou se od této doby rozumí literatura psaná česky.
Důsledky politické, hospodářské a kulturní se sebou přinesla porážka husitů v bitvě u Lipan (1434). Roku 1436 byla vyhlášena tzv. basilejská kompaktáta, která dočasně utlumila rozpory mezi husitskými názory a církví.
V lit. nastal útlum původní tvorby, někteří autoři se snažili navázat na dobu předhusitskou a zároveň udržovali útvary příznačné pro husitství.
Útvary příznačné pro dobu husitskou byly kázání, časová píseň, traktáty a polemiky.
Významným způsobem v této době zasáhla do lit. měšťanská vrstva. Projevilo se to zesvětštěním témat a zaměřením témat na praktický život.


D O B A P O L I P A N S K Á


PETR CHELČICKÝ (1390 – 1460)
- celý život prožil ve vesnici Chelčice u Vodňan, ale kde se skrývá za tímto jménem přesně nevíme. Musel to být svobodný člověk, vzdělání získal za krátkého pražského pobytu, ne na univerzitě, ale studiem českých spisů a kontaktem s okruhem kazatelů Betlémské kaple (setkal se i s Husem). Tvořil v češtině, jeho znalost latiny byla omezená. Začal psát kolem roku 1420.

O BOJI DUCHOVNÍM – v díle odmítá válku a připouští odpor pouze proti ďáblu (boj duchovní).

O TROJIEM LIDU – v tomto spise se zamýšlí nad celou společností. Je proti středověkému dělení společnosti na stav rytířský, kněžský a robotný. Hlásá rovnost všech lidí s odkazem na Bibli.

POSTILA – úvahy ve formě kázání. Velmi ostře vnímá protiklady společnosti. Kněží podle něj pouze hromadí majetek a vyšší šlechta žije na úkor poddaných.

SIEŤ VIERY PRAVÉ – největší a nejpropracovanější dílo Chelčického jehož námětem je vztah křesťana a církve ke státu. První díl uvažuje o otázce všeobecně. Druhý díl se snaží převést jednoduché otázky na jednotlivé stavy společnosti. Sítí rozumí autor církev a potom křesťanskou víru zachraňující lidi před hříchy. Síť je přitom zničena špatným životem kacířů a hříšníků.
Hlavními činiteli jsou však papež a panovníci.

Postila a Sieť viery pravé jsou Chelčického spisy zásadního významu. Chelčický stojí na straně selských robotníků a drobných řemeslníků. V podstatě respektuje historický vývoj a realitu. Dospěl k názoru, že je třeba odmítat jakékoliv násilí i války obranné.

Chelčického myšlenky chtěly uvádět život stoupenci jednoty bratrské. Jednota bratrská: náboženská skupina, která se ustálila r. 1467. Na počátku jí vedl synovec pražského arcibiskupa Jana Rokycany Řehoř Krejčí.


Izolace Čech, která nastala husitskými válkami, byla prolomena diplomatickou aktivitou krále Jiřího z Poděbrad. Došlo k obnovení stylů s Evropskými zeměmi = vznikal původní český cestopis. Nejvýznamnější z nich je DENÍK O JÍZDĚ A PUTOVÁNÍ PANA LVA Z ROŽMITÁLU A Z BLATNÉ Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA. Napsal jej VÁCLAV ŠAŠEK Z BÍŘKOVA. Autor prošel v letech 1465-7 země záp. Evropy. Jako člen královské diplomatické družiny. Původní zpracování se nedochovalo. Latinský text ze 16. stol. se stal podkladem pro knihu A. Jiráska Z Čech až na konec světa.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4976