Arthur SCHOPENHAUER


Životopis

Arthur Schopenhauer žil v letech 1778 až 1860. Byl synem gdaňského velkoobchodníka. V roce 1793 přesídlil jeho otec na krátký čas do Hamburku. Devátý až jedenáctý rok svého života trávil mladý Schopenhauer u otcova přítele v Le Havru, kde se naučil velmi dobře francouzsky. Také později s rodiči často cestoval do Belgie, Francie, Švýcarska a po celém Německu. Šest měsíců pobýval také v Anglii, kde ho velmi silně zaujala anglická kultura a jazyk.Jako šestnáctiletý vstoupil do učení u hamburského obchodníka. Po smrti otce přesídlil s matkou do Výmaru, kde se jejich dům stal centrem společenského života. Schopenhauer se vzdal svého obchodnického povolání, které jej stejně neuspokojovalo, a nechal se zapsat na univerzitu. Dva roky studoval v Göttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně. Kromě filozofických a filologických oborů se zajímal také o chemii, fyziku, botaniku, anatomii, fyziologii, geografii a astrologii. Roku 1813 promoval prací „O čtverém kořeni vědy o dostatečném důvodu". Po návratu do Výmaru jej silně ovlivnil přítel jeho matky - Goethe. Zde se také seznámil s filozofií indického starověku, která mu velmi učarovala. S matkou, která měla také určité literární sklony, se ovšem často hádal jak kvůli způsobu jejího života, tak z důvod rozdílných názorů na literární tvorbu, a proto se přestěhoval do Drážďan. Podnikl cesty do Říma, Benátek a Neapole. Celý život žil z dědictví po otci, takže nebyl nucen sám se starat o obživu a měl možnost se plně věnovat své tvorbě. Díky dostatečnému finančnímu zabezpečení nebyl ani nucen přizpůsobovat své názory státním či jiným ohledům. Zpočátku se ucházel o profesuru, ale po prvním semestru se stáhl do ústraní, protože o jeho přednášky nebyl zájem. Příštích deset let trávil střídavě v Itálii, Drážďanech a v Berlíně, ale již nikdy nepřednášel. Když v roce 1831 vypukla v Berlíně cholera, utekl do Frankfurtu nad Mohanem. Zde se usadil a setrval až do své smrti.

Osobnost a filozofické názory

Schopenhauera nelze pokládat za představitele určité společenské tendence. Je považován za nejvýznamnějšího Kantova žáka, ale v celkovém rámci evropské duchovní situace se jeví jako cizorodý element. Při studiu jeho díla je třeba brát ohled na zvláštní charakter jeho osobnosti a jeho znalosti filozofie starých Indů.

Podle jednoho s jeho výroků dědíme charakter po otci a inteligenci po matce, což v jeho případě platí beze zbytku. Otec byl přísný, hrdý a neoblomný muž, zato jeho matka byla duchaplná, živá, trochu lehkomyslná a velmi společenská osoba. Na pozdější Schopenhauerův náhled na ženy měly největší vliv právě časté spory s matkou. Výrazná pudovost a nezkrotná vůle na straně jedné, bystrý intelekt ve spojení se smyslem pro přírodní krásu (byl velmi ovlivněn přírodními úkazy díky častému cestování) i pro utrpení tvorstva na straně druhé - to jsou dvě základní složky Schopenhauerova charakteru. Obě nalezneme v jeho filozofii, podle níž je svět jednak vůle a jednak nazírání a poznání. Je ho nezkrotná touha po slávě a uznání se v něm neustále svářela s pohrdáním světem a lidmi. Své jméno proslavil pesimistickou filozofií a zásadní skepsí, s níž pozoroval lidský život a svět. Přestože pohrdal lidmi, snažil se soustředit na člověka jako takového, proto za centrum lidského štěstí a za jeho pravé sídlo pokládá
-2-

člověka samého a jeho nitro. Štěstí může být jenom v nás, nikde jinde je nenajdeme. Schopenhauer se nepředpojatě a nestranně dívá na všechny vady lidské povahy a lidské společnosti.

Dílo

n životním a nejdůležitějším dílem Schopenahauera je rozsáhlý spis Svět jako vůle a představa
n dalšími díly jsou např. O vůli a přírodě, Dva základní problémy etiky, Parerga a paralipomena, O ženách, Eristická dialektika a další.


Životní moudrost

Toto dílo je v podstatě vtipnou a duchaplnou učebnicí - návodem ke šťastnému životu. Schopenhauer se tu nezabývá metafyzickými problémy, jako ve svém hlavním díle, nýbrž knížka je psána z hlediska čistě praktického a je určena také skutečnému životu. Jsme-li už jednou na světě a musíme-li žít svůj život, snažme se prožít jej co nejšťastněji a bez útrap - to je vlastní tendence a idea knihy. Z tohoto hlediska dává Schopenhauer čtenáři pokyny, co má činit a čeho se má vystříhat, aby byl jeho život co nejklidnější a nejšťastnější, pokud je to na světě vůbec možné. V tom se Schopenhauer přibližuje filozofii antických stoiků, na které se často odvolává a které cituje .

Kniha je rozdělena na několik částí. V úvodní části se Schopenhauer zabývá otázkami rytířské cti a pochybnými středověkými názory na rytířské souboje. Hlavním tématem je otázka, zda právo silnějšího lze skutečně nazývat právem a zda je možné je za právo jako takové považovat. Dle jeho názoru je stejné čestné, ba dokonce rozumnější, při použití rozumu zabít svého soupeře ze zálohy, jako vyzvat jej na souboj, ve kterém člověk předem ví, že určitě díky svým fyzickým předpokladům nemá šanci uspět. Zabití člověka, který jiného v návalu vzteku urazil nebo ponížil sice považuje za možné, nicméně mu připadá naprosto nemyslitelné tento akt provést plánovaně dle pochybných pravidel soubojů, které tento čin morálně „ospravedlňuje". Zabývá se také otázkou cti vysokých vojenských hodnostářů, kteří mají zákaz souboje vykonávat, ovšem pokud jsou uraženi a protivníkovi tuto urážku soubojem neoplatí, jsou degradováni a nuceni celý zbytek života prožít v hanbě, což vedlo v častých případech k sebevraždám.

Dalších několik stran knihy je věnováno náhledu na národní čest, kde se Schopenhauer vrací ke svému oblíbenému a často připomínanému tématu celého díla - ke slávě. Slávy se dá dosáhnout několika cestami, jednou z nich jsou činy, druhou díla. Poukazuje na skutečnost, kterou patrně sám pocítil, že většinou je sláva přisuzována dílům, které předbíhají svou dobu a jsou oceněna až ke sklonku života tvůrce nebo často až po jeho smrti. Schopenhauer sám po slávě celý život toužil a dočkal se uznání až ve velmi pokročilém věku.

Po této úvodní části, kde jsou rozebírána víceméně témata velmi obecná a pouze z hlediska teoretických úvah, je kniha dále dělena na tři části:



-3-


1. VŠEOBECNĚ

„Rozumný člověk netouží po rozkoši, nýbrž po bezbolestnosti." - tímto výrokem Aristotela je vyjádřena celá myšlenka této části spisu. Dle Schopenhauerova názoru je štěstí jenom sen a jediné co je v lidském životě skutečné je bolest. Člověk si své štěstí neuvědomuje, pokud jej nic netrápí. Teprve když pozná bolest, rozpomene se na to, že vlastně před ní byl šťastný, aniž to tušil. Hlavní myšlenkou této části knihy je upozornit na to, že je třeba neklást si na nic příliš vysoké požadavky, protože jinak nelze život prožít šťastně. Čím jsou nároky nižší, tím snazší a reálnější je možnost, že budou uspokojeny a v jejich uspokojení je základ štěstí. V tomto názoru je cítit vliv indické filozofie, která jako základ svého učení uvádí pochopení života jako strasti a za prostředek k dosažení štěstí považuje askezi. Schopenhauerovo pojetí tohoto postupu je ale daleko reálnější a ne tak drastické.


2. O CHOVÁNÍ K SOBĚ SAMÝM

Tato kapitola knihy je nejobsáhlejší a mě osobně také nejvíce zaujala. Schopenhauer se zde snaží vysvětlit na jakých principech a jakými metodami lze dospět k tomu, aby člověk sám sebe pochopil a byl sám se sebou spokojen.

Počátek je věnován tomu, jak se každý člověk na svět dívá. Někdo žije budoucností, někdo přítomností a někdo je zahloubán do minulosti. Jediným správným pohledem a přístupem je žít v přítomnosti, vzít si ponaučení z minulosti, ale nenechat se jí ovlivňovat a na budoucnost se dívat reálně a opět, jak již bylo jednou zdůrazněno, s nepříliš vysokými nároky. Tady se jakoby posunuje pesimistické pohlížení na svět do pozadí a Schopenhauer připouští, že je možno se v životě radovat a být spokojen. Větší spokojenosti a štěstí člověk dosahuje až ve druhé polovině svého života, kdy už se nezabývá malichernostmi a není tolik zatížen praktickými činnosti. Zaměstnává tedy více svého ducha a je schopen na základě svých životních zkušeností vytvářet velmi významná díla. Schopenhauer poukazuje na význam psaní deníků, ze kterých lze postupem času lépe pochopit, co v životě bylo správné a co ne a na základě jakých postupů lze dojít k vysněnému cíli.

Velmi zajímavou úvahu věnuje Schopenhauer problému poznání sebe samotného. Dle jeho názoru je jediným a skutečně nejlepším nástrojem k poznání svého vlastního a pravého já samota. Pokud je člověk sám, je sám sebou. Je lepší být sám, protože společnost neuznává duševní přednosti a pokud je člověk duševně nadřazen společnosti, ve které se pohybuje, nemůže být šťasten a není nikdy doceněn - proto je samota pramenem štěstí a duševního klidu. Zde uvádí citát Cicera: „Úplně šťastný musí být každý, kdo závisí jenom na sobě a sám si stačí." Družnost považuje Schopenhauer za nevhodnou a nebezpečnou zálibu, která může člověku způsobit mnoho bolesti a ve společnosti člověk na vysoké duševní úrovni nikdy nemůže najít uspokojení a štěstí. Společnost nelze pozvednout na vyšší duševní úroveň, proto nás stahuje na tu svou a to je základem úpadku člověka. Družní lidé bývají často ničemové.

Také na vývoji člověk ukazuje jak je v mládí na společnosti jiných závislý a ve stáří je nejraději sám - toto je účinek zkušeností a názoru. Samotu se člověk musí už od mládí učit - je třeba do společnosti chodit, ale naučit se být k ní lhostejným.
-4-


K lidskému neštěstí se Schopenhauer projevuje jako fatalista a radí vše přijímat tak jak to přichází, držet fantazii na uzdě a dívat se na vše jen očima rozumu. Všechny nepříjemné záležitosti je třeba brát prozaicky a nepřipomínat si dávné křivdy - ovšem nikdy na ně nezapomenout, protože jak uvádí v další kapitole své knihy, se tyto mohou od lidí, kteří nám je způsobili, opakovat.

Základem zdravého života jak fyzického tak duševního je starost o pravidelný odpočinek a to jak těla, tak i ducha. Přílišné namáhání mozku může vést k předčasné otupělosti až demenci, což Schopenhauer dokazuje na příkladech svých významných kolegů, kteří se ve stáří neprojevovali příliš duchaplně.



3. NAŠE CHOVÁNÍ K JINÝM

Jako nejzákladnější princip chování k jiným uvádí Schopenhauer skutečnost, že každý člověk má právo na existenci a proto nelze zavrhovat žádnou individualitu a v chování k jiným je třeba projevovat velkou dávku trpělivosti. Prostí lidé lépe nacházejí jim podobné a s nimi se sdružují, protože prostých lidí je na světě více než lidí výjimečných či duševně vyšších. Z toho důvodu je pro lidi výjimečné velmi obtížné najít sobě podobné a proto je lepší uchýlit se do samoty, ve které jsou tito lidé šťastnější sami se sebou než s jinými.

Schopenhauer zde poukazuje na lidskou závist a zlobu, která vzniká tím, že jiní nepochopí a neuznají to, co máme navíc a čím se od nich lišíme. Prostí lidé, jak je Schopenhauer nazývá, jsou také často ješitní a snadno se urazí, když je někdo chytřejší, proto není dobré příliš často chodit do jejich společnosti, pokud se neumíme přizpůsobit jejich smýšlení. Jediná možnost jak si trvale upevnit přátelství je v tom, že příteli nedáme najevo, že jej potřebujeme a nejsme na něm nijak závislí - to vede ke štěstí a přátelství obou (viz citát Cicera).

Ovšem naučit se pohybovat v jakékoli společnosti samozřejmě lze na základě zkušeností jiných a lze se poučit z vlastních chyb. Není vhodné například si hned o někom utvořit příznivé mínění, protože to pak může vést k velkému zklamání. Na každém je třeba všímat si maličkostí, podle toho pak lze usoudit, jak se jedinec zachová ve vážnějších situacích. Kritizovat jiného znamená pracovat na svém vlastním zlepšení, protože na jiném si chyb, které máme sami lépe všimneme.

Každý člověk je dle Schopenhauerova názoru obdařen citem převahy - chytří muži se nadřazují nad hloupější, krásné ženy nad ošklivější a často se s nimi přátelí, aby jejich převaha nad nimi mohla vyniknout.






-5-



Závěr


Knihu Životní moudrost, která patří k útlejším svazkům, lze přečíst jedním dechem a člověk se až diví v kolika maličkostech a v jak rozsáhlých základech dokáže Schopenhauer popsat věci a názory, které člověk každý den sleduje, ale nikdy se nad nimi nijak zvlášť nezamýšlí. Velmi často cituje svůj velký vzor - Goetha, často také Senecu, Napoleona, Voltaira, Horatia, Aristotela, Helvétia ...... Ze všech jeho názorů a rad jak učinit život šťastným však lze cítit velkou dávku pesimismu a některé postupy při cestě za štěstím jsou prakticky shodné s filozofií staré Indie. Myslím si, že jeho poučení je třeba brát s ohledem na to, že nebyl nikdy nucen se o nikoho starat, jelikož byl velmi dobře hmotně zabezpečen bez vlastního přičinění, nebyl svazován žádnými povinnostmi, nikdy nebyl ženatý a neměl děti. Podle mne bylo jeho nahlížení na problematiku lidského štěstí bráno velmi obecným pohledem a pouze na základě jeho vlastních zkušeností, které nejsou srovnatelné se zkušenosti člověka zatíženého starostmi o zaměstnání, o rodinu.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=639