Římská říše za Augusta
Obsah
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Od království po prvního císaře . . . . . . . 2 - 3
Augustův život . . . . . . . . . . . . . . . 4 - 5
Císařské legie . . . . . . . . . . . . . . . 6 - 7
Augustovi válečné výpravy . . . . . . . . . 8 - 9
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . 11


Úvod
Téma mé seminární práce jsem si nemohl dlouho vybrat. Že by dva bájné bratry, které podle legendy odchovala vlčice? Romulus a Remus postavili město, které nemělo jméno. Při sporu o jeho pojmenování Romulus svého bratra zabil a proto se město jmenuje Řím. A nebo o nejmocnějším italském národě, který byl na svém vrcholu mezi 8. a 7. stoletím před n. l., Etruscích? Ovšem To byli jen témata před vznikem Římské říše. Teď ale přišli na řadu dějiny o něco mladší.
Jako další téma mě napadl vznik Římské republiky v roce 509 před n. l. Tento nápad však byl také brzy zamítnut.
Bylo jasné, že tématem bude jeden z panovníků. Ale který? Caesar? Nero? Octavianus Augustus? Traianus? Nebo Tiberius?
Nakonec to u mne vyhrál Augustus.

Od království po prvního císaře
První vládní zřízení se nazývalo království. Římané nevzpomínají na období království rádi, je to nejstarší období Říma. Král se totiž pro lid stal tyranem. Aby ukončili tyranii, vyhnali kolem roku 510. př. n. l. svého krále a vytvořili si takový politický systém, v němž vládl lid, ale pomocí svých zvolených zástupců. Začalo období republiky.
První léta republiky byli celkem bouřlivé, jelikož se museli bránit svým sousedům. Ovšem z většiny válek vycházel Řím vítězně, což umocňovalo jeho pozici. postupně si podmanil Sicílii, Španělsko a severní Afriku, dále pak Makedonii, Řecko a západní Anatolii. Stal se pánem Středomoří. To ovšem přinášelo i řadu problémů. Římský správní aparát totiž zatěžovala správa dobytých území. Největší problémy stále zůstávali vnitřní.
Řím vedl války trojího druhu za jednu generaci : v okrajních oblastech říše nejčastěji se zahraničními nepřáteli, v Itálii a Italských městech se svými spojenci a obyvateli a za třetí také s otroky. K největšímu povstání otroků ve starověku, které prohloubilo římskou krizi, došlo za Spartaka. Rozhodující ránu zasadil republice Caesar, jedna z největších postav Říma. Byl to sebejistý, důsledný, cílevědomý, tvrdý ale hlavně ctižádostivý člověk, který vedl mnoho válečných výprav. Zasahoval i v Egyptě. Tam si získal Kleopatřinu přízeň a tím i vliv na Egypt. Za své vlády provedl četné reformy ve vnitřní správě státu a v soudnictví. Chudině rozdělil zásoby obilí ze státních prostředků. Vytvářel pro ni nové pracovní příležitosti. Bohaté občany si získal obnovou právní jistoty, stabilizací měny. Byl to proto poměrně oblíbený vládce. Měl však i vlastnosti, které mu nesloužili ke cti. Bažil po stále větší moci. Velké pobouření přinesla zpráva, že titul hlavního města chce přiřknout Alexandrii, nebo postavit zcela nové město na zbytcích Tróje. Z obavy, že se stane králem, ho několik spiklenců zavraždilo přímo při zasedání senátu.


Mnoho politiků v Římě bylo toho názoru, že Caesar má příliš mnoho moci. Decimus Brutus a Gaius Cassius se proti Caesarovi spikli a rozhodli se, že ho zavraždí. 15. března r. 44 př. n. l. jej napadli přímo v senátu a ubodali ho třiadvaceti ranami dýkou.
Po jeho smrti vypukly občanské války. Jeho vládu převzali Márkus Antonius, Márkus Lepid a především Augustus.


Augustův život
Vlastním jménem Oktaviánus Thúrínus ztratil ve svých čtyřech letech svého otce Gája Oktaviána a v jedenácti ztratil i babičku Julii. Několik let poté odešel studovat do Apollónie a zde se dozvěděl, že jeho prastrýc Caesar byl zabit a on se stal jeho dědicem. Vydal se do Říma. S pomocí vojsk ovládl stát nejdříve s Márkem Antoniem a Márkem Lepidem, poté s Márkem Antoniem. Svým vítězstvím nad Kleopatrou a Márkem Antoniem si zajistil svojí dlouhou budoucí vládu. Avšak vzdal se všech svých pravomocí a vyhlásil Řím republikou. Senát mu udělil titul Augustus (vznešený), to se začalo užívat jako jeho vlastní jméno, a povolal ho zpět do čela říše, což přijal. Užíval titul imperator (císař). Stal se prakticky jediným vládcem Říma. Tato státní forma se nazývá principát – princeps = první občan ve státě. Císařství mělo mnoho prvků republikánského zřízení, avšak trochu pozměněné. Především zůstal senát, který dostal ještě soudní a zákonodárnou pravomoc. Scházela se i lidová shromáždění, která měla právo volit úředníky a schvalovat navržené zákony. Zůstaly zachovány úřady tribunů lidu, edilské, pretorské, konsulské a jiné úřady. Měli sice stejné pravomoce jako za republiky, ale ve skutečnosti poslouchaly Augustovy příkazy. Soustřeďoval nejvyšší moc vojenskou, občanskou a náboženskou s doživotním titulem pontifex maximus (nejvyšší kněz), který ho stavěl do čela římského náboženství. Díky tomuto titulu byl opěvován jako opravdový panovník. Ve městech mu byli zasvěcovány chrámy ve kterých ho uctívali s ostatními bohy. Na jeho počest byly pořádány mnohé slavnosti a hry. Psali o něm významní spisovatelé.

Získal si autoritu i tím, že vrátil Římu vnitřní mír po mnoha letech občanských válek. Římu připadala jeho vláda dokonalá. Vydal několik zákonů, které obnovily právní řád, oživily hospodářství, zlepšily životní úroveň chudiny (dostávala obilí, olej a někdy i peníze). Zpočátku vládl pomstychtivě, ale po dosažení moci vše podřídil mírovému rozvoji římského státu.


Císařské legie
Legie byla základem římské armády, měla okolo 5 000 mužů. Tvořilo ji devět a jedna pomocná kohorta. Každá kohorta se skládala ze šesti centurií, která se skládala z osmdesáti mužů. Dvě centurie tvořili jeden manipul. První kohorta měla pouze pět centurií, ale dvakrát více vojáků. Augustus ještě pozměnil význam jízdy. Nyní jí tvořili smíšené kohorty, legionářská jízda, křídelní jízda a sbory místního obyvatelstva. Celé legii velel legát, který často spravoval i provincii.
Výcvik nového legionáře se prováděl takto: nejprve se musel naučil pochodovat, stavět tábor, plavat, jezdit na koni a hlavně se naučit bojovat se zbraněmi. Legionáři používali nejčastěji oštěp, meč a dýku.
Legionář za Augusta byl oblečen do drátěné košile (v pozdějších dobách do pancíře), opasku, kožené vesty, na nohou měl sandály z jednoho kusu kůže a chránil se dřevěným štítem.
Celé legii velel legát. Byl to aristokrat, který sloužil v armádě a na toto místo ho jmenoval císař. Pomáhali mu tribuni. Ti byli také vybíráni císařem, ale byli to lidé ze středně bohatých vrstev. Centurioni byli voleni na jeden rok legátem. První kohorta měla pět centurionů, ale každá ostatní šest. Kohortě velel centurion s nejvyšším počtem odsloužených let. Na sobě měli pancéř z kovových šupin, chrániče holení a přilbu s příčným chocholem, to aby se snadno rozeznali od legionářů. K jejich výzbroji patřila dřevěná hůl, kterou trestali římské vojáky, a meč, který nosili na levé straně, zatímco ostatní vojáci ho měli na pravé. Nejvyšší centurion se jmenoval Primus pilus. Byl to centurion, který velel první kohortě.
Jízda měla poněkud odlišnou výbavu. Byli dva základní typy vojáků na koních. Jeden s pancéřem z kovových šupin položených na sebe. V 5. – 4. století př. n. l. měli pancéř dokonce i koně. Tito jezdci byli nazýváni těžkou jízdou. Druhá skupina se nazývala lehká jízda. Římané využívaly lehkou jízdu ze severní Afriky, protože tito jezdci byli rychlí a mrštní, což byla veliká výhoda. Používali oštěpy, lehká kopí a také luky a šípy.
Pomocné sbory netvořili legionáři, ale dělili se stejně jako legie na kohorty a centurie. Vojáci z těchto sborů byli placeni třikrát hůře než legionáři sloužili dvacet pět let. nosili drátěnou košili, nebo pancéř z kovových šupin přišitých k plátnu. Přilby byli téměř totožné s legionářskými a podobný měli i meč a krátké kopí. Největší výhodou byli lučištníci. Používali malí luk s rohy na konci, kam se připevnila tětiva.
Při obléhání Římané používali věže, které jim pomáhali dostat se na úroveň hradeb, kde byli nepřátelští lučištníci. tyto věže byli potažené čerstvou zvířecí kůží, nebo pokryté kovovými pláty. pohybovali se buďto po kolech, nebo po kmenech stromů.

V boji se Římanům velice vyplatila formace zvaná „želva“. Sedmadvacet legionářů se ukrylo pod své štíty a takto postupovali až k nepříteli. Byla to malá nedobytná římská pevnost.

Augustovi válečné výpravy
Příčina prvních válek plynula z jeho přesvědčení, že musí pomstít Caesarovu smrt.
Marcus Antonius se vydal do boje proti Decimovi Brutovi. V tu dobu se Oktavianus společně s dvěma konsuly vydal též do boje. V této bitvě byl Antonius poražen, oba konsulové mrtví, a tak se jediným vítězem stal Oktavianus. Ten Antonia nepronásledoval, ale spojil se s ním a stejně i s Lepidem, protože v jejich vojsku byli Caesarovi vojáci, jenž chtěli pomstít Caesarovu smrt. V létě roku 42 před n. l. Oktavianus a Augustus vtrhli s velkou armádou do Makedonie a na podzim se u městečka Filipp střetli s republikány. Z bitvy vyšli vítězně. Brutus a Cassius se probodli dýkou.
Po této epizodě měl Antonius spravovat východ, Lepidus Afriku a Oktavianus Itálii. Za krátký čas se Lepidus stáhl do ústraní a zbyli jen Oktavianus s Antoniem. Vztahy mezi nimi nebyli nejlepší, ale vše dosáhlo vrcholu, když se objevila Kleopatra. Antonius se do ní tak zamiloval, že když nemohl vybojovat další území, přiděloval jí různá římská území. To se samozřejmě Římu nelíbilo, a tak se Oktavianus vydal bojovat proti Antoniovi. K rozhodující bitvě došlo 2. září roku 31 před n. l. u mysu Aktia. V této bitvě se nečekaně Kleopatřiny lodě dali na útěk. Antonius zaslepen Kleopatrou je následoval. Jeho vojsko se vzdalo. Oktavianus se vrátil do Itálie, aby poté zamířil do Alexandrie a dobyl ji. Antonius spáchal sebevraždu, a když se toto dozvěděla Kleopatra, nechala se uštknout hadem. Oktavianus je nechal společně pohřbít a Egypt se stal římskou provincií. Po bitvě u Aktia dobyl Hispánii, Alpské národy.
Dvě největší porážky obdržel od Germánů. Ta první, Lollivská, byla spíše nafouknutou bublinou, kde vstupovala do popředí ostuda a až do pozadí škoda. Druhá vstoupila do historie pod názvem Varovská, protože Publius Quintilus Varo, správce germánské provincie, se nechal přemluvit a vydal se se třemi legiemi do vnitrozemí. Tam na něj čekali spojená germánská vojska. Po třech dnech římská vojska podlehla a Varo spáchal sebevraždu. Po této bitvě byl Augustus velice zdrcen a považoval tento boj za největší porážku ve svém životě.


Závěr
Augustus vládl celých 45 let. Podal návrh, který senátem bez problémů prošel, aby jeho vláda přešla po jeho smrti na rodinné příslušníky. Řím se stal dědičnou monarchií. Augustus jmenoval svého nástupce Tiberia.
Ve své práci se zmiňuji především o válečných úspěších. Ale nebyli to jen války, z kterých vycházel vítězně. Ani umění nezůstávalo pozadu, především poezie dosáhla téměř vrcholu. Nechal vystavět např. forum s chrámem Marta Mstitele, chrám Apollinův na palátínu, chrám Jova Hřimatele na Kapitóliu atd. Jednou větou by se dalo říci, že Augustus byl významný římský vládce za jehož vlády rozkvétala říše ve všech směrech.


Seznam použité literatury
Dějiny psané Římem Vojtěch Zamarovský
Dějiny Říše římské Ilustrované dějiny světa
Larousse-Gemini
Dějiny římského vojska Peter Conolly
Jak se žilo ve starověku Pavel Augusta
František Honzák
Životopisy dvanácti císařů Gajus Suetonius Tranquillus

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6669