1. Lidová slovesnost a její tradice (vysvětlit pojem ÚLS, žánry - pohádka, bajka…, Čelakovský, Erben, Neruda, Vrchlický, Němcová, Wolker, Nezval…)

Lidová slovesnost
Lidová slovesnost: součást lidové tvořivosti (folklóru)
Lidová tvořivost: výtvory lidového kolektivu (lidová architektura, malby, keramika, kroje, tanec, hudba…)

Vznik lidové slovesnosti v době prehistorické, období ústní lidové slovesnosti u nás do pol. 9. století, kdy začíná rozmach písemnictví, rozvíjí se však i nadále.
Rozmach ve středověku, u nás zejména doba pobělohorská (17. –18. století), kdy existují 3 proudy:

1) domácí (katolická) – Bohuslav Balbín
2) emigrantská – Pavel Skála, Pavel Stránský (Německo), Jiří Třanovský (Uhry), J. A. Komenský (Polsko)
3) ústní lidová slovesnost, která se opět dostává do popředí, protože představuje tvorbu v národním jazyce

Od 19. století uvědomělá péče o lidovou slovesnost, její sbírání a vydávání.

Znaky lidové slovesnosti
- anonymnost a kolektivnost – tvůrcem je lid, konkrétní autor neznámý
- variabilnost – vytváření variant, krajové odlišnosti
- ústní tradování – vyprávěním se přenáší z generace na generaci

Rysy lidové slovesnosti
- bohatství námětů a forem
- odraz životních postojů a sociálních problémů venkovského lidu

Význam lidové slovesnosti
1) lyrika – písně
2) epika - veršovaná (balady)
- prozaická (pohádky, pověsti, báje, bajky)
3) lidové drama a zpěvy
4) malé druhové formy (přísloví, pořekadla, pranostiky, hádanky, dětská říkadla a rozpočitadla)

Znaky lidové poezie
- opakování slov a slovních spojení
- dialogy
- jednoduchost
- ústní tradování

Nejstarší slovesné projevy
 obřadní cykly - roční cyklus (písně a říkadla na vítání rovnodennosti, slunovratu)
- rodinný cyklus (narození dítěte, přijímání dítěte mezi dospělé, svatba, smrt)

 magické průpovědi – zaříkadla, zaklínadla (rytmická zpěvná forma)

 magické obřady – ustálené věty, rytmické, pronášely se zpěvavě, spjaty s pohybem





Druhové formy lidové slovesnosti

1) Lyrika

 Píseň – lyrický útvar lidové slovesnosti, úzce spjatý s melodií a pohyby (tancem)

- pracovní –pravidelný rytmus (písně mlatců, oráčů, pradlen…)
- obřadní – písně svatební, smuteční, vítání jara, dožínkové, koledy
- milostné – často srovnávání přírody s lidskými city
- vojenské (rekrutské)
- se společenskými náměty – vznik ve středověku, vyjadřují nenávist k pánům a odpor k robotě
- zbojnické
- ukolébavky
- jarmareční (kramářské)

Sběratelé: F. L. Čelákovský (Slovanské národní písně), K J. Erben (Prostonárodní české písně a říkadla),
J. Kollár (slovenské lidové písně), František Bartoš (moravské písně), F. Sušil (české písně)

2) Epika

 Lidová balada - lyrickoepický útvar s dramatickým dějem a tragickým závěrem, tragédie je způsobena
porušením mravních zákonů

- fantastická (boj proti nadpřirozeným silám)
- sociální (boj se společností a sociálními problémy)
- umělá (též moderní)

V české lidové tvořivosti je obsaženo velmi málo balad, mnohem více v tvořivosti moravské a slovenské.

 Pohádka - prozaické vypravování s nepravděpodobným dějem, který se nevztahuje k určité době, místu či
osobě; odráží život jak jej vidí a hodnotí lid, vyjadřuje touhu po spravedlnosti a víru ve
vítězství dobra (optimistické ladění); vystupují v ní nadpřirozené – pohádkové bytosti

- Fantastické (kouzelné) – vystupují nadpřirozené bytosti (Pták ohnivák,Tři zlaté vlasy děda Vševěda,S čerty nejsou žerty)
- legendární – bibličtí hrdinové; I.Olbracht
- novelistické (žertovné) – vítězí chytrost nad hlouposti (pohádky o hloupém Honzovi)
- zvířecí – zvířata vystupují jako lidé (O kohoutkovi a slepičce,Ošklivé káčátko)
Na podkladě lidových pohádek vznikaly později pohádky uměléů H.CH.Anderson, O.Sekora, Fr.Hrubín (Pohádka z tisíce a jedné noci), A.Lingrenová

Pověst – epická skladba, lidové vyprávění, jehož základem je skutečná událost, váže se k určitému místu,
době a historickým osobám; v dobách temna se tématika proměnila na národní svobodu

- národní
- kmenové
- místní (o hradech a zámcích)
- bohatýrské
- heraldické (původ znaků a erbů)

Nejvýznamnější výbory: Staré pověsti české (A. Jirásek), Ze starých letopisů (I. Olbracht)

 Báje (mýtus) – prozaické nebo veršované vypravování o nadpřirozených bytostech; obsahuje názory na
svět, jeho dění a zákonitosti

Nejvýznamnější sbírky: Staré řecké báje a pověsti (Eduard Petiška)

 Bajka – prozaické nebo veršované vyprávění blízké pohádce o zvířatech; zvířatům jsou přisuzovány
lidské vlastnosti; mají mravoučný charakter

Tvůrci: Ezop, La Fontaine, Krylov

3) Lidové drama – lidové hry vánoční nebo velikonoční, hry o světcích

Na počátku 19. století dochází k rozmachu loutkového divadla; především hry o Kašpárkovi (Matěj Kopecký)

Nejznámější hry: Komedie o hvězdě (upravil Jan Kopecký), Hra o selské rebelii

4) Malé druhové formy

 Pranostika – přísloví a pořekadla zahrnující zkušeností s počasím (Medardova kápě – čtyřicet dní kape)

 Přísloví – zhuštěná moudrost lidu založená na životních zkušenostech, má poučný obsah

 Pořekadla – ustálené věty vtipně vyjadřující nějakou skutečnost (Hledí jak tele na nové vrata)

 Zaříkadla – říkadla, kterým se přisuzovala zvláštní moc

 Hádanka – lit. forma naznačující několika neobvyklými pohledy určitý předmět tak, aby zůstal utajen

 Dětská říkadla a rozpočitadla

Folklór
Je to umění lidu, jež zahrnuje všechny druhy lidového umění. Později se z něho
Vlastnosti
1) kolektivnost
2) ústní podání
3) proměnlivost
Druhy
1) vesnický
2) městský (19. – 20. stol.) – B. Václavek, J. Hora, F. Halas, E. F. Burian
3) dělnický (19. stol.)
Sběratelé: Morava 19. st. – F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček, K. Plicka
20. st. – K. Svolinský
Čechy 19. st. – F. L. Čelákovský, K. J.Erben, B. Němcová, J. Š. Kubín, J. Jindřich
20. st. – B. Václavek, E. F. Burian, F. Halas, J. Hora, K. Plicka
Slovensko – P. J. Šafařík, J. Kollár, B. Němcová, K. J. Erben, K. Plicka

Folklórní lyrika – píseň (milostná, ukolébavka, vojenská svatební, taneční, zbojnická, jarmareční, pohřební)

Folklórní epika - veršovaná: hrdinská (přechod od rodové spol. k feudalismu); u nás se nedochovala, šířili ji
guslaři, skomoroši, skaldové a bardi
- prozaická: báje, pověrečná povídka, pověsti (místní a historické), pohádky, anekdoty

Folklórní drama – u nás ovlivněno křesťanstvím, hry se zpěvy (hanácké opery)



Ústní lidová slovesnost
V ÚLS je vlastní pramen literatury, který zahrnuje životní zkušenosti prostého člověka. ÚLS se rozvíjela hlavně v dobách, kdy ještě nebylo známo písmo a v období útisků, kde představovala touhu chudého člověka po lepším životě; v době radosti vyjadřovala vztah lidu k otázkám života, smrti, přírody, práce, rodiny, společnosti. Touha sdělovat si a vysvětlovat nevysvětlitelné.
Vznikla v dobách, kdy ještě nebylo známo písmo a byla udržována ústním podáním (tradicí). Šlo o dobu před 9. stoletím (před cyrilometodějskou misí, která položila základy vzdělanosti – rok 863). Souběžně jde s písemnou tvorbou až do 13. století.
Další období kdy se ujala jako jediný národní zdroj, byla doba po r. 1620, období Pobělohorské. Po vydání tzv. Obnoveného zřízení zemského, které mimo jiné zrovnoprávňovalo němčinu s češtinou a povolovalo jen katolické náboženství, česky psaná literatura vymizela. Rozvíjela se pouze ústní lidová slovesnost. Např. pověsti (Blaničtí rytíři), pohádky s postavou Honzy, zpívané balady (Osiřelo dítě), lyrické lidové písně (O robotě a verbířství). V městech vznikaly tzv. jarmareční neboli kramářské písně. Náměty byly tragické, ale zpracování působilo až komicky, plnily funkci zpravodajskou a výchovnou.
Na rozhraní mezi tradiční folklorní tvorbou a dalšími produkcemi stojí pololidová tvorba (např. kramářské písně, knížky lidového čtení, interludia aj.)
Velkou skupinu tvoří tvorba zlidovělá. Nejčastěji zlidovělé písně. Nejznámější českou písní tohoto typu je Kde domov můj (původně vlastenecká píseň ze hry J. K. Tyla Fidlovačka z r. 1834, zhudebněna F. Škroupem)
Století 19., zvláště doba romantismu, jí staví do popředí literárního vývoje. Tato slovesnost měla kolektivní lidový charakter (vyjadřovala myšlení a cítění kolektivu). Takovéto lidové formě říkáme folklorní (vesnický a městský).

Znaky ústní lidové slovesnosti
- autor je neznámý (anonymní) a projev improvizovaný
- komunikativnost a kolektivnost
- existuje více variant textu (je variabilní) a je proměnlivá
- obsahuje ponaučení (moudrost)

Ohlasová poezie
Umělá poezie, která formou a obsahem napodobuje lidovou slovesnost. Vzniká na počátku 19. století a jejím zakladatelem a hlavním představitelem je F. L. Čelákovský. Ohlasovou poezii pěstovali i autoři v dalších slovanských zemích, mj. T. Ševčenko.

František Ladislav Čelakovský (* 1799 Strakonice a † 1852 v Praze)
Představuje naši preromantickou poezii 2. fáze Národního Obrození. Byl sběratelem ÚLS, překladatelem ze slovanských jazyků (zabýval se slavistikou) a tvůrcem tzv. ohlasové poezie. Filozofická studia nedokončil. Živil se novinářstvím v Praze (Pražské noviny). Soukromě studoval slovanské jazyky. Roku 1841 se stal Čelakovský profesorem slavistiky na univerzitě ve Vratislavi, roku1848 na pražské univerzitě.
Začínal sbírat ÚLS různých slovanských národů. Vydával ji jak v původním znění, tak i v českém překladu. Slovanské národní písně (1822–1827), další Mudrosloví národa slovanského v příslovích (1852). Byl významný tvůrce básnické satiry. Dokázal to souborem epigramů nazvaným Kvítí. Na základě studia lidové slovesnosti psal své úvodní sbírky, ve kterých napodoboval ÚLS po stránce formy, jazykových prostředků i obsahů (ohlasová poezie).
Sbírka Ohlas písní ruských (1829) vznikl jako oslava Ruska po vítězství Rusů nad Turky v r. 1829. Zahrnuje převážně básně epické, které napodobují ruské byliny . Závěrečná báseň - Ilja Volžanin (smyšlená postava). Bohatýr se mstí za smrt chlapce. Smyšlená je i postava v básni Čurila Plenkovič. V ní bohatýr nevítězí silou nad ptákem, ale lstí a chytrostí. Reagoval i na současné dění v Rusku (Rusové na Dunaji, Smrt cara Alexandra, Velká panychida). Sbírka obsahuje i napodobeniny bajek např. Veliký trh ptačí, ve kterém postihl ruský lidový humor. V menší míře jsou zastoupeny básně lyrické s náměty milostnými nebo vojenskými. Některé básně jsou sociálně kritické. Čelakovský zde využíval rusizmu. Po stránce kompozice jsou skladby budovány na paralelismech .
Po deseti letech vydává Ohlas písní českých (1839), s převažující lyrikou, která napodobuje české lidové písně, stavba básní je jednoduchá až říkankovitá. Tématika je milostná, ale i protiněmecky satirická vyjadřující touhu po české samostatnosti (Cikánova píšťalička, Vrchní z Kozlova). Dále je žertovná, humorná (Krásná Kordula), některé básně charakterizují povahu Čechů, hlavně sedláckou vychytralost a mazanost. Nejznámější je úvodní epická báseň Toman a lesní panna (1. česká významná balada). Děj probíhá o noci Svatojánské, kdy Toman při návratu od své nevěrné milé zapomene na varování své sestry a je zahuben lesní pannou.
Čelakovský vytvořil nový verš české poezie, proti zastaralému verši puchmajerovců má blíže k lidové písni. V oblasti balady na Čelakovského navázal přímo K. J. Erben.

Janko Král (* 1822, † 1876)
Představitel romantismu a generace štúrovských básníků . Velmi ovlivněn lidovou slovesností, zejména lidovými baladami. V jeho baladě Zakliata panna vo Váhu a divný Janko obsahuje autobiografické prvky.
Jeho revoluční postoje jsou obsaženy ve sbírce Výlomky z Jánošíka. Na společenské problémy se zaměřuje jeho nedokončený cyklus reflexivních básní Dráma světa (vydáno posmrtně).
Hrdinové jeho balad jsou zmítáni divokými vášněmi, stávají se oběťmi přírodních sil a jejich životy končí v rezignaci nebo beznaději.

Ján Botto (* 1829, † 1881)
Národní buditel a představitel štúrovců. Ovlivněn lidovou poezií, zejména baladami a vojenskými písněmi a Máchovým Májem. Romantický vzdor a touhu po svobodě promítal do naplnění vlasteneckých ideálů, v tvorbě se inspiroval lidovou poezií.
K vrcholům slovenské romantické literatury patří jeho alegoricko-baladická skladba Smrť Jánošíková (1862), v níž hlavní hrdina Janošík je zobrazen jako bojovník za národní svobodu a proti sociálnímu útisku; je tlumočníkem autorových myšlenek. Děj je prokládán úvahami, líčením přírody a písňovými vložkami.

Božena Němcová (* 1820 Vídeň, † 1862 v Praze)
První česká spisovatelka, za vzor si brala dílo George Sandové. Snažila se o zrovnoprávnění žen s muži a o spravedlivější společnost. Vlastenectví a odvaha (účast na pohřbu K. H. Borovského). Do její tvorby vnikaly myšlenky utopického socialismu, psala převážně prózu z venkovského prostředí. Cílem její tvorby bylo ukázat národní prostředí. Studovala lidové zvyky a pověsti.
Dívčím jménem Barbora Panklová. Její původ je nejasný, ve většině učebnic se uvádí jako její rodiště Vídeň (1820), její rodiče (Panklovi) byli sloužícími kněžny Kateřiny Zaháňské. Vyrůstala v Ratibořicích u České Skalice. Jí a její sourozence vychovávala babička Magdalena Novotná. V 17 letech se Němcová vdala za Josefa Němce, její manžel byl často služebně překládán, k místu jejího pobytu patřilo Slovensko, Chodsko, Domažlicko a Polná. 2 roky před smrtí našla Němcová svého vydavatele v Litomyšli, kde i žila. Zemřela v Praze r. 1862. Studovala lidové zvyky a pověsti.
Zabývala se sběratelskou činností pohádek, které vyšly ve sbírce Národní báchorky a pověsti (1845-1847). Vyjádřila v ní své ideály a představy života na českém venkově. Podobně zpracovala Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858). Obsahují např. Sůl nad zlato, Princ Bajaja, O 12 měsíčkách, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Chytrá horákyně. Beletrizovala pohádku. Její pohádky jsou spjaty s venkovským prostředím a zároveň slouží jako zdroj poučení o venkovském lidu. Byla nadanou vypravěčkou, je na straně prostého lidu. Hlavními vlastnostmi jejich hrdinů byly spravedlnost, nezávislost a svoboda.

Jejími pohádkami se inspirovali Bořivoj Zeman (Pyšná princezna, Byl jednou jeden král), Antonín Kachlík (Princ Bajaja) a Václav Vorlíčečk (Tři oříšky pro popelku). Z filmových adaptací se stala nejznámější Babička režiséra Františka Čápa (1940) a pak verze Antonína Moskalyka (1971).

Vývoj balady
Lyrickoepická báseň s pochmurným dějem, rychlého spádu, stručnými dialogy a tragickým zakončením. Jménem odkazuje balada k tanci (románské ballare = tančit) a ke své původní písňové formě. K nejstarším „ustáleným“ typům národních balad patří balada francouzská (villonská). Má 3 strofy o 7 – 12 verších a závěrečné poslání. V české poezii tuto baladu rozvíjeli V. Nezval i Voskovec a Werich ve svých písničkách. Staré francouzské baladě je příbuzná italská balata. Tento typ balady u nás pěstoval J. Vrchlický. Balada v novověkém smyslu má počátky v Anglii a Skotsku, odkud se rozšířila vlivem Thomase Percyho (1765 Památky starodávné anglické poezie).
Inspiračním zdrojem umělých balad, vznikajících od 18. století (Goethe, Coleridge; u nás Čelakovský, Erben, Neruda, Bezruč, Wolker) byly balady lidové, pověsti a mýty.

Karel Jaromír Erben (* 1811 Miletín v Podkrkonoší, † 1870 v Praze)
Básník, sběratel lidových slovesností, vydavatel starých literárních památek (např. Husovy spisy, Komenského labyrint, …). Byl ovlivněn názory F. Palackého. Pod jeho vlivem se začal zajímat hlouběji o studia historická a národopisná. Podobá se preromantikům tím, že se inspiruje ÚLS jako sběratel i jako básník. Hlásil se k německým romantikům, bratřím Jakobu a Wilhelmovi Grimmům.
Působil jako sekretář v Národním muzeu a archivář města Prahy. Redigoval Pražské noviny. Podílel se na Slovanském sjezdu (1848). Byl i významným překladatelem ze slovanských jazyků, překládal staré ruské eposy (Slovo o pluku Igorově, Zadonština) a slovanské báje a pověsti. Sbíral české pohádky. K jeho nejznámějším pohádkám patří Dlouhý, široký a bystrozraký, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Zlatovláska, Pták Ohnivák a liška Ryška.
Jeho sběratelská činnost zahrnovala odborné studie o slovanské mytologii, jako sběratel vydal Písně národní v Čechách (1842-1845). Později vyšel rozšířený soubor Prostonárodní české písně a říkadla (1864). Sbíral lidovou slovesnost českou a slovanskou (písně, říkadla, pověsti a především pohádky), kterou vydal ve sbírce Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865).
Ve svých básních se rozhodl ukázal obraz dávných lidových představ na svět a život. Vycházel z názoru, že se v lidové slovesnosti dochovaly zbytky lidového mýtu a to pohanského i křesťanského (méně)  Kytice z pověstí národních (1853). Podklad tvoří staré české báje z lidové slovesnosti. Jádrem sbírky je 13 básní, první a poslední jsou lyrické, vlastenecky pojaté básně (Kytice a Věštkyně), zbytek tvoří 11 balad zpracovaných podle českých pověstí.
Dějištěm je většinou rodinné prostředí, do kterého zasahují nadpřirozené síly, které představují osudovou moc. Dějovým rozvíjením konfliktu a jeho vyústěním se projevuje platnost základního křesťanského řádu, který nesmí být bez trestu porušován. Lidský úděl je neodvolatelně určen. Trest je většinou nemilosrdný, krutý, odpuštění dosáhne člověk, když se snaží svou vinu odčinit, když se kaje a prosí o boží milost. Individuální zákonitost se střetává se zákonem nadosobním (Štědrý den, Zlatý kolovrat – osud zasáhne, matka a dcera končí touž smrtí, kterou připravily nevlastní dceři a sestře). Někdy si člověk vinu uvědomí (Holoubek), vinu si uvědomí a kaje se (Svatební košile, Dceřina kletba, Záhořovo lože). Jindy se lidské životy vzájemně vylučují, naplnění jednoho života ničí život druhý (Vodník). V mnoha baladách se objevuje vztah matky a dítěte (Dceřina kletba, Polednice, Poklad, Zlatý kolovrat, Vodník). Svět pohanské mytologie, v němž je každá vina potrestána, doprovází víra v sílu lásky a pokání.
Erben lidovou baladu samostatně přetvořil, vychází z důvěrné znalosti lidového jazyka. Úsečný verš podtrhuje prudký dějový spád (baladické skoky). Erben je mistrem nálady, vydává zvukové efekty (zvukomalba). Využívá monologů i dialogů.
Kytice se stala uměleckou inspirací pro malíře (M. Aleš, Josef Mánes, Jan Zrzavý, Emil Frýda), pro hudebníky (Zdeněk Fibich, A. Dvořák, Jiří Suchý, Ferdinand Havlík), ale i pro básníky (J. Neruda, J. Wolker, P. Bezruč, J. Vrchlický).


Jan Neruda (* 1834 Praha, † 1891 v Praze)
Narodil se v Praze (Oujezd) roku 1834 a kde zde také zemřel (Malá Strana) roku 1891. Pocházel z rodiny nepříliš zámožné (vliv na jeho sociální postoj), otec hokynář a trafikant. V polovině šedesátých let byl členem redakce Národních listů a zůstal jim už doživotně. Patří k zakladatelům našeho fejetonu (náměty čerpal z cest po Evropě - Francie, Německa, Itálie, Egypt, Blízký východ, …). Měl blízký vztah ke Karolíně Světlé.
Po desetileté odmlce píše Knihy veršů (1868), trojdílný soubor s oddíly Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených, Kniha veršů časových a příležitostných). První část je zaměřena výrazně sociálně (Před fortnou milosrdných, Dědova mísa), s tématikou stárnoucích rodičů, o které se jejich děti nemohou postarat (k otci měl odstup, k matce vřelý synovský cit). Je zahrnuta i báseň Vším jsem byl rád - hodnotí svůj život jako boj, který má smysl, protože slouží národu. V druhé části nacházíme Nerudovou intimní lyriku. Třetí oddíl obsahuje vlasteneckou lyriku, zaměřenou hlavně na Slovensko (Poslání na Slovensko, Na pešťské Kalvárii).
Sbírka Balady a romance pokračuje v Erbenovské tradici. Obsahuje básně epické, dějové, balady v této sbírce jsou často humorné, naopak romance mohou zobrazovat nějaký tragický motiv. Romance mají vždy svůj skrytý význam (kritizují nebo ironizují určitou událost). Balady se obracejí přímo k životu (tzv. sociální balady). Básně jsou formálně dokonalé a využívají jemné ironie či humoru. Tématika historická (Romance o Karlu IV), biblická (Romance štědrovečerní) nebo i ze současného života (Balada májová, Balada rajská).
Jaroslav Vrchlický = Emil Frída (* 1853 Louny, † 1912 v Domažlicích)
Původem z Loun. Studoval teologii a filozofii. Svého literárního a uměleckého rozhledu nabyl v Itálii, kde působil jako vychovatel. Usiloval o světovost české literatury. Vycházel přitom z ideálů antiky, ale chtěl vyjádřit ve svém díle celé myšlenkové dějiny lidstva po vzoru V. Hugovy Legendy věků. Byl tajemníkem České akademie věd a umění (1890). Byl členem tzv. panské sněmovny, kde usiloval o všeobecné volební právo. Poslední léta dožíval v Domažlicích.
K epopeji lidstva se pojí i jeho práce z české historie a mytologie. Jako Mýty (1879) se skladbami Šárka, Legenda o svatém Prokopu, Kříž Božetěchův, a sbírka Selské balady (1885). Ty čerpaly z dějin selského odboje (16. – 18. stol., doba pobělohorská) a oslavovaly hrdinství vůdců protipánského odboje (Balada o smrti Jana Koziny). Setkáváme se zde s prohloubením vlasteneckého cítění. Autor se vyjadřuje lakonicky (úsporně) a zkratkovitě. Básně jsou zakončeny pointou.
Hlásí se k němu mladí „buřiči“ devadesátých let, především S. K. Neumann, F. Šrámek, ale i další lyrici generace poválečné, hlavně J. Seifert. Podle jeho dramatu Noc na Karlštejně natočil r. 1973 hudební veselohru Z. Podskalský. Hippodamii zpracoval jako scénický melodram Z. Fibich.

Vítězslav Hálek (* 1835 Dolínek u Mělníka, † 1874)
Pochází z Dolínku u Mělníka. Patřil do skupiny májovců. Podobně jako Neruda se zabýval žurnalistikou, ale byl záhy uznáván také jako spisovatel. Byl členem redakce Národních listů. Časopisecky otiskoval své balady a romance. Do národního života zasáhl jako literární kritik, respektovaný vůdce studentů a přítel slovanských národů, zvláště Slováků.
Jeho balady a romance byly shromážděny v oddíle Balady (1862). Navazuje jimi na tradici české balady erbenovské a čerpá z venkovského života. jeho hrdiny jsou postavičky z okraje vesnické společnosti, viděny někdy jako tragikomické (Bláznivý Janoušek, Frajtr Kalina).
Posmrtně pak vyšla sbírka drobné epiky stejného charakteru s názvem Pohádky z naší vesnice (1874), výrazně sociálně kritická (Dražba). Název souboru měl vlastně ironický charakter a stal se později podnětem ke stejnojmenné alegoricky politické sbírce Viktora Dyka.



Petr Bezruč = Vladimír Vašek (* 1867 Opava, † 1958)
Svým kritickým postojem k českým poměrům má blízko k Macharovi a realistům. Svým dílem navazuje na Erbena a Nerudu. Jeho tvorba je ovlivněna zejména rodinným prostředím (otec A. Vašek – gymnaziální profesor). V těsném vztahu k symbolistické a vizionářské poezii vytváří patetické verše působivé obraznosti. Písňovými prvky a využíváním veršovaného pamfletu souvisí jeho tvorba i se skupinou básníků – buřičů, s nimiž současně vstupoval do literatury.
Napsal jedinou básnickou sbírku Slezské písně (1909), jejíž jádro vzniklo ve velmi krátkém čase (první měsíce r. 1899). Bezručovo prudké tvůrčí vypětí bylo vyprovokováno vážnou plícní a nervovou chorobou, osobním prožitkem nenaplněné lásky a pocitem povinnosti vyjádřit protest proti národnostním a sociálnímu útlaku v rodném kraji (Slezsko na počátku 20. stol.). Některé z básní se snažil publikovat v časopisu Čas (redaktor Jan Herben), ale výtisk byl zabaven rakouskou policii. Roku 1903 jsou vydány souborně jako Slezské číslo, beletrická příloha Času.
Ve verších, tvořících jádro sbírky, se autor stylizuje do postavy lidového barda a jménem lidu protestuje proti sociálnímu a národnostnímu útlaku ve Slezsku.
Bezručova intimní lyrika je nejvíce spojena s básníkovým prožitkem životní osamělosti, ženiny zrady a milostné rezignace. Tragický přízvuk a osobní bolest se promítají i do básní sociálního a národnostního protestu. Působivé jsou baladické skladby, v nichž se sociální naléhavost násobí dramaticky vyjádřeným konkrétním osudem. Poukazuje na sociální a národnostní útisk lidu na Těšinsku, Ostravsku a v Beskydech (Kantor Halfar, Maryčka Magdonová, Bernárd Žár, Markýz Géro aj.), ale i na lhostejnost Prahy (stává se mu symbolem buržoazie). Intimní verše zpracovávají motiv nenaplněné lásky, milostného zklamání a melancholického stesku po osobním štěstí (Labutinka, Jen jedenkrát, Hučín). Básně útočí proti lhostejnosti české vládnoucí vrstvy (Den Palackého, Praga caput regni). Básně také zpracovávají náměty z lidových pověstí (Ondráš) a antiky (Leonidas). Symbolicky zpodobňuje svůj osud v úvodní básni Červený květ. Epilog tvoří báseň Úspěch.
Slezské písně jsou napsány na obranu celého Slezska, jež je vystaveno sociálnímu a národnostnímu útlaku. Bezruč splynul s kolektivem a podařilo se mu postihnout to, co cítil prostý člověk. Neobyčejná byla intenzita Bezručova citového vzrušení.
Jazyk v básních j něžný, ale i drsný a patetický. Využívá nářečních prvků a vulgarismů, ale i vysoce kultivovaného básnického jazyka.
Často užívá autostylizace, stává se svědkem tragédií, poutníkem nebo lidovým písničkářem (Já, Ty a já, Škaredý zjev). Stává se mluvčím lidu – stylizuje se jako „divoký, drsný, barbarský, démonický polomytický zjev“. Je to obraz démona jako symbolu pozemskosti, lidské přirozenosti i lidské touhy po svobodě.
Rozdílné proudy moderní české poezie z konce 19. století se v jeho díle projevují v různých slohových vrstvách sbírky. Vedle dokumentárnosti a regionálního svědectví jsou to symbolistické vize, návraty k mýtu, baladičnost ale také pamfletická útočnost, využívání paralelismu, hyperbol a kontrastů, dramatičnost dialogů a pravidelný písňový rytmus.
Samostatně byla vydána Stužkonoska modrá (1930) jako elegie stáří. Touhou po vzácném exempláři motýla symbolicky vyjadřuje smutek a zahořklost, účtuje s uplývajícím časem.. Čtenářský ohlas měla posmrtně vydaná intimní lyrika Labutinka (1961).


Jiří Wolker (* 1900, † 1924)
Je představitelem proletářské poezie, v níž se stýkají symboly tradičního básnictví se symboly novými. V Praze vystudoval práva a navštěvoval přednášky Šaldovy a Nejedlého. Jeho básnické počátky jsou ovlivněny četbou Nerudy, Tomana, Hlaváčka, Křičky a Hory. Nemenší vliv na jeho vývoj měl konec války a okruh přátel s nimiž se stýkal v Devětsilu a Literární skupině.
Sbírka Těžká hodina (1922) je nejznámější sbírkou české proletářské poezie. Tématiku tvoří svět proletářů toužících po spravedlnosti proti světu buržoasie, jejíž vládu je třeba svrhnout, motivy intimní a milostné přerůstají v kolektivní odpor (vzpouru), časté motivy v jeho básních jsou oči a ústa (kontakt se světem), srdce (postoj, názor), ruce (zbraně).
Mění se pohled na dělníka, stává se hrdinou. Sílící ideová konfliktnost se projevuje v sociálních baladách, v nichž autor oslavuje věčně živou hodnotu dělníkovy práce (Balada o očích topičových), věří v jeho sen o lepším životě (Balada o snu) a chápe třídní nenávist (U rentgenu).
Wolker navazuje na tradici Erbenových balad, v nichž člověk tragicky podléhá osudovosti. Své vlastní balady naplňuje novým obsahem, tragika je daná společenskými podmínkami a právě proto je možné ji překonat revolučním činem.
Wolkrův verš je přesvědčivý a emotivně silný. Jeho pohled je však zároveň zjednodušený, až tézovitý. Jeho básnická pozůstalost navazuje většinou na linii Těžké hodiny. V baladách (Balada o ženě, Balda o Bohu a muži, Balada o námořníku) převládá motiv erotický, v Těžké hodině zatlačený do pozadí problematikou sociální.

Vítězslav Nezval (* 1900, † 1958)
Nejosobitější představitel poetismu, pro jehož básnickou imaginaci měly velký význam návraty do dětství. Svá dětská léta prožil na moravském venkově v souladu s přírodou a prostými lidmi. Verše psal od šestnácti let, rádcem mu byl Jiří Mahen (jako i F. Halasovi).
V téže době vydává Nezval anonymně (pod pseudonymem Robert David) 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) ve stylu villonských balad. Představují Nezvalovu snahu o vyjádření svých pocitů srozumitelnější formou než mu dovolovala poetika surrealismu. Vrací se tak ke klasické poezii (písňové, rýmované). Obsahují sociální tématiku.
V knize se nezval stylizuje do postavy nezaměstnaného intelektuála, který se toulá s prázdným žaludkem kolem přeplněných výkladů velkoměsta. Nezvalovo autorství odhalil Karel Čapek.



Česká baladová meziválečná próza
Marie Majerová – Havířská balada
Vladislav Vančura – Pekař Jan Marhoul, Markéta Lazarová
Karel Čapek – Hordubal
Jarmila Glazarová – Advent
Ivan Olbracht – Nikola Šuhaj loupežník, Golet v údolí

Baladické skladby a baladicky laděná próza 20. století
Vladimír Holán – Terezka Planetová
František Hrubín – Romance pro křídlovku
Jaroslav Seifert – Píseň o Viktorce

Inspirace literatury lidovou slovesnosti
1) 19. století: romantismus - J. W. Goethe – Král duchů
ohlasová poezie - F. L. Čelákovský – Ohlasy písni ruských a českých
poezie - K. J. Erben – Kytice
inspirace dětským folklórem - J. V. Sládek, B. Němcová

2) 20. století: umělé pohádky – J. Wolker, K. Čapek, J. Werich, V. Čtvrtek
čerpající z folklóru – J. Š. Kubín, J. Drda, F. Kožík, V. Martínek, E. Petiška, H. Lisická
inspirace v literatuře – F. Halas, J. Kainar, F. Hrubín
inspirace v dramatu – E. F. Burian, J. Suchý, Z. Kočová
literární bádání – B. Václavek, O. Sirovátka
výtvarná inspirace – M. Aleš, J. Mánes, K. Svolinský, Plicka

3) současní interpreti – J. Šuláková, Spirituál kvintet, Hana a Petr Ulrichovi, J. Basová, V. Redl, P. Dobeš,
J. Černý, V. Bílá, Ž. Bičevská

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7455