2. světová válka - přehled událostí

Dne 1. září začala přepadením Polska 2. světová válka. Velká Británie a Francie, které se zavázaly poskytnout Polsku vojenskou a materiální pomoc, vyhlásily 3. září Německu válku. Obě mocnosti však svůj slib nesplnily a ponechaly svého spojence napospas fašistické agresi. Jejich početné jednotky stály pasivně u téměř nekrytých německých hranic a vyčkávaly. Toto období nazývané také jako "podivná válka" skončilo až v květnu 1940, kdy německá vojska zaútočila na Francii, Belgii, Holandsko a Lucembursko.

"Polské taženi" mělo za těchto okolností jednoznačný průběh. Nedostatečně a zastarale vyzbrojena polská armáda v čele s nekvalitním velením nebyla schopna odolat drtivému náporu německých vojsk. Za necelé čtyři týdny bylo Polsko obsazeno německými a sovětskými vojsky. Tyto státy si jeho území také rozdělily podle již dříve uzavřené tajné smlouvy.

Spolu se začátkem bojů na pevnině začala i "bitva o Atlantik". Ta trvala až do kapitulace Německa v roce 1945 a na německé straně se jí účastnily především ponorky, které se snažily potápěním obchodních lodí ochromit dovoz surovin a potravin do Velké Británie. Větší válečná plavidla do této bitvy z hlediska potopené tonáže zasahovala jen v malé míře. Mezi nejznámější z tohoto období patří plavba německé kapesní bitevní lodě "Graf Spee", kterou nakonec v polovině prosince 1939 britské loďstvo vypátralo a potopilo.

Koncem listopadu začala "finsko - sovětská válka". Přes drtivou převahu sovětských vojsk se boje protáhly až do března 1940, kdy bylo Finsko přinuceno kapitulovat. Rudá armáda však utrpěla těžké ztráty, které byly mnohonásobně vyšší než ztráty finské. Bylo to způsobeno především nedostatečnou přípravou sovětských vojsk a špatným velením, které se ještě nestačilo vzpamatovat z předchozích čistek důstojnického sboru.

Relativního klidu po dobytí Polska využilo Německo k přípravě dalších válečných tažení plánovaných na rok 1940. Jako první bylo v dubnu 1940 přepadeno Dánsko a Norsko. Tyto země měly významnou strategickou polohu, protože Dánsko kontrolovalo průlivy z Baltského moře do Atlantského oceánu. V případě, že by zůstalo v rukou spojenců, mohly být vážně ohroženy, pro Německo životně důležité, dodávky železné rudy ze Švédska. Němci zde naopak vybudovali významná letiště pro průzkumná a bombardovací letadla.

10. května došlo k další významné události. Německo zahájilo západní tažení a bez varování přepadlo Belgii, Holandsko, Lucembursko a Francii. V této souvislosti podala Chamberlainova vláda demisi a ministerským předsedou se stal W. Churchil. Hlavní německou strategií byl mohutný útok tankovými svazky na Belgii a Holandsko, při které obešly Maginotovu linii chránící Francii proti útoku od východu. Téměř okamžitě došlo ke zhroucení fronty a po několika dnech bylo nuceno Holandsko kapitulovat. Další odpor kladly pouze zbytky belgických, francouzských a britských vojsk, i ty však byly rychle zatlačovány k pobřeží a nakonec ustoupila k přístavu Dunkerque. Po kapitulaci Belgie 28. května se spojenci rozhodli evakuovat zbytky svých vojsk. Podařilo se jim zachránit asi 340 tisíc vojáků, jejich výzbroj však zůstala na pevnině. Velké ztráty utrpěly také lodě, které evakuaci zajišťovaly.

Po tomto nečekaně rychlém úspěchu byla zahájena druhá fáze tažení - dobytí Francie. Německé tanky opět rychle prorazily frontovou linii na řece Sommě a postupovaly do nitra Francie. 10. června vypověděla také Itálie válku Francii a Velké Británii a její vojska zaútočila na jihu Francie. Tento útok byl však tvrdě odražen, aniž by útok dosáhl nějakého úspěchu. Mezitím postupovala německá vojska dále do Francie, 14. června obsadila bez boje Paříž, a konečně 20. června požádala Francie o uzavření příměří a většina území s pobřežím Lamanšského průlivu a Atlantiku byla obsazena německou armádou.
Po kapitulaci Francie se Velká Británie obávala toho, aby se Němci nezmocnili francouzských lodí a nezvrátili tak poměr sil ve Středomoří. Proto byla 3. července 1940 zahájena Operace "Catapult". Britové se zmocnili francouzských lodí kotvících v britských přístavech bez boje pouze v Mers el - Kebiru byla potopena část francouzské flotily palbou britských lodí, neboť tamní velitel odmítl francouzské lodě odzbrojit.
Mezitím zahájili Němci přípravu k invazi do Anglie. Součástí těchto rozsáhlých příprav bylo také vyřazení britského letectva z nadcházejících bojů. Rozpoutala se tak letecká bitva o Anglii, jenž trvala až do léta roku 1941. Termín uskutečnění plánované invaze byl několikrát posunut a nakonec byl v říjnu 1940 odložen na neurčito. Německo započalo s přípravou překvapivého útoku na Sovětský svaz, který se měl uskutečnit na jaře 1941.

28. října vyhlásila Itálie, i přes nesouhlas Německa, válku Řecku. Útok o síle 8 divizí byl veden z Albánie, kontrolované Itálií. Útok se však brzy zastavil a řecká armáda přešla do protiútoku a postupně zatlačila italská vojska zpět do Albánie. Navíc se v Řecku vylodily britské síly. Tím by se nebezpečně odkryl německý bok, a proto se Hitler rozhodl, že německá vojska zasáhnou do války na Balkáně. Avšak teprve 6. dubna 1941 zahájila německá, italská, maďarská, bulharská a rumunská vojska společné operace v Řecku a zaútočila na Jugoslávii. Během 14 dní Jugoslávie i Řecko kapitulovaly a britský expediční sbor byl z Řecka evakuován na Krétu a do Egypta. Na závěr tohoto balkánského tažení obsadila německá vojska řecké ostrovy a uskutečnila výsadek na Krétě. Kréta byla do konce května v německých rukou a tím také skončily pozemní operace v Evropě před napadením Sovětského svazu.

Během těchto operací pokračovaly boje v Atlantiku a rostla také intenzita bojů ve Středomoří. Zde se jednalo zejména o boje při přesunu zásob z Evropy na Maltu a do Afriky. Těchto bojů se zúčastnila především britská a italská loďstva, dále pak německé letectvo a v pozdějším období i německé ponorky. V Atlantiku vrcholila ponorková válka doplňována výpady velkých válečných lodí. Britské obchodní loďstvo utrpělo obrovské ztráty a přísun potravin a nerostných surovin do Velké Británie byl vážně ohrožen. V polovině května 1941 se vydala na svou první a poslední plavbu německá bitevní loď "Bismarck". Jejím úkolem bylo přesunout se z Baltského moře do Atlantiku a napadat zde obchodní lodě nepřítele. Loď však byla vypátrána a potopena britským válečným loďstvem, předtím však stačila potopit chloubu britského válečného námořnictva - bitevní loď "Hood" - do té doby největší válečné plavidlo na světě.
Mezitím pokračovaly také boje v Africe. Po počátečním úspěchu italských vojsk, která se probojovala až na egyptskou hranici, a která ve východní Africe obsadila Britské Somálsko, následoval mohutný britský protiútok. Ten probíhal jak v severní, tak ve východní Africe. Na východě kontinentu ztratili Italové do května 1941 všechny državy včetně Etiopie. V severní Africe však byla situace mnohem složitější. Hitler sem totiž v únoru 1941 posílá německé jednotky, později známé jako "Deutches Afrika - Korps". Tyto jednotky úspěšně bojovaly proti britským vojskům a zatlačily je až daleko za hranice Egypta - k El Alameinu. Zde však došlo k obratu a německé jednotky byly nuceny ustupovat až zpět do Tuniska, kde po vylodění amerických jednotek v Africe roku 1943 kapitulovaly.
Jedním z nejdůležitějších momentů ve 2. světové válce bylo přepadení Sovětského svazu. Operace "Barbarossa", tak se plán pro útok na Sovětský svaz nazýval, měla několik částí. Útok probíhal ve třech hlavních směrech - Leningrad, Moskva, Kyjev. Němci používali rychlých tankových svazků pro obkličování velkých skupin sovětských vojsk. Tímto způsobem postupovali rychle kupředu a sovětská vojska utrpěla obrovské ztráty. V září 1941 odřízla německá vojska přístupy k Leningradu, začala tak 900 dní trvající "blokáda Leningradu". Na jižním úseku fronty se již v polovině září dostala německá vojska ke Kyjevu a do konce roku postoupila dokonce až k Rostovu. Ve směru na Moskvu probíhalo vše podle plánu až do srpna, kdy byl na příkaz Hitlera pozastaven útok a část vojsk odkloněna na jih. To se ukázalo jako rozhodující, neboť německá vojska nebyla schopna do příchodu zimy Moskvu dobýt. Nakonec se německá ofenzíva úplně zastavila a sovětská vojska přešla na celé frontě k protiútoku, kterému Němci jen s obtížemi odolávali. Tato situace trvala až do jara 1942, kdy Němci zahájili další ofenzívu.

To se však již změnil poměr sil mezi válčícími stranami, neboť do války vstoupil nejsilnější stát na straně spojenců - USA. 7. prosince 1941 zahájili Japonci rozsáhlé vyloďovací operace na různých místech Tichomoří a přepadli největší americkou námořní základnu v Pacifiku - Pearl Harbor.

Válka v Pacifiku měla několik rozdílných fází. V první fázi obsadila japonská vojska obrovská území zahrnující Barmu, Malajsko, Nizozemskou Východní Indii, Filipíny, Novou Guineu, Karolíny, Marshallovy ostrovy, většinu Šalamounových ostrovů, Novou Británii a mnoho dalších ostrovů. Tuto fázi ukončila v červnu 1942 bitva o Midway, ve které utrpěli Japonci zdrcující porážku a převaha se začala pomalu přesouvat na stranu spojenců.
Druhou fázi bojů v Tichomoří lze charakterizovat jako snahu Japonců o posilování a zabezpečování území dobytých za prvních šest měsíců války. Naopak Američané se snažili o neustálé obtěžování Japonců operacemi malého rozsahu, protože na rozsáhlou ofenzívu nebyli ještě připraveni. V srpnu 1942 se vylodili v jižní části Šalamounových ostrovů, konkrétně na ostrově Guadalcanal. Boje o tento ostrov trvaly plných šest měsíců a obě strany užily všechny dostupné prostředky k jeho obsazení. Zejména na moři došlo k mnoha střetnutím, kterých se účastnily hlavní síly obou stran. Nakonec se Japonci museli ostrova vzdát a evakuovat odtud své jednotky. Ofenzíva tak přešla plně do rukou Američanů.

Vraťme se ale na východní frontu. Poté, co se Němcům podařilo na jaře 1942 stabilizovat frontu, byl připraven útočný plán pro rok 1942. Plán měl 2 základní části: nejprve budou vytvořeny mohutné kleště, které obklíčí hlavní síly sovětů mezi Doncem a Donem a zničí je; ve druhé fázi bude proveden útok ve směru na Kavkaz a dobyta kavkazská ropná oblast. Zpočátku probíhalo vše podle plánu a vojska postupovala rychle kupředu. Nepodařilo se však obklíčit hlavní síly nepřítele, neboť ten, poprvé od začátku války, organizovaně ustoupil. Němcům se tak nepodařilo zlikvidovat síly nepřítele, ale tlačili ho před sebou, a to jak směrem ke Kavkazu tak i k Volze. nakonec fronta postoupila před největší město v oblasti - Stalingrad. Ovládnutí tohoto města bylo jedním z mezníků války. Němcům se město nepodařilo dobýt, naopak celá armáda zde byla obklíčena a na počátku roku 1943 byla nucena kapitulovat.

Katastrofa u Stalingradu znamenala vážné oslabení německých sil na východní frontě. Nebyla však ještě tím rozhodujícím zlomem, jak se někdy milně uvádí. Tento zlom nastal teprve v létě 1943, kdy se Hitler pokusil zvrátit nepříznivý vývoj na sovětsko-německé frontě útokem v kurském výběžku. Teprve Bitva u Kurska byla tím rozhodujícím zlomem, neboť německá armáda zde ztratila převážnou část svých obrněných divizí a definitivně tak ztratila možnost ofenzivního vedení války. Nyní se musela projevit naprostá materiální převaha sovětů, které nemohly čelit ani velitelé jako byl Model nebo Manstei.

Jak jsem již naznačil, v následném období byla prolomena fronta na mnoha místech a německá vojska byla nucena ustupovat. Sovětská armáda prolomila blokádu Leningradu, osvobodila Krym, Ukrajinu, Bělorusko a postupovala do podhůří Karpat. Do konce roku 1944 tak byly obnoveny hranice Sovětského svazu po celé délce od Barentsova k Černému moři.

Poté byly zahájeny operace v dalších balkánských a středoevropských státech. Na mnoha propukají povstání a armády těchto zemí se zapojují do závěrečných válečných operací. V lednu a únoru 1945 je zahájen postup přes Vislu a Odru. Ten vyvrcholil počátkem dubna berlínskou operací, tedy mohutnou ofenzívou na hlavní město Německa. Bitva o Berlín je posledním významným střetnutím na evropském kontinentu a dobytí města znamená fašistický konec německého odporu řízeného vrchním velením. Ve střední Evropě ( především u nás ) přesto zůstávají německé jednotky, které ještě kladou odpor, ten je však rychle zlomen a 9. května vchází v platnost kapitulace Německa.
Nesmím samozřejmě opomenout na otevření dalších front. V červenci 1943 provedli západní spojenci vylodění na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadili. Poté se boje přesunuly na italskou pevninu a vznikla tak italská fronta. Itálie kapitulovala a přidala se na stranu spojenců, území však bylo okamžitě obsazeno německou armádou. Vzhledem k obtížnému terénu se zde postup spojenců zastavil a až do konce války mělo toto bojiště druhořadý význam.

V červnu 1944 konečně nastává dlouho očekávaný den D - vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Po dlouhých odkladech tak byla konečně vytvořena západní fronta, jenž významně přispěla k porážce Německa. Po zničení německých vojsk v Normandii zahajují spojenci ofenzívu, jejímž cílem je osvobození Francie, Belgie, Holandska a rychlý průnik do průmyslových oblastí Německa. S příchodem zimy se postup zastavuje v důsledku potíží se zásobováním vojsk. Němci využívají špatného počasí a zasahují ofenzívu v Ardenách. Nemají však již dostatek sil na delší iniciativu a ofenzíva je postupně zastavena a útočné síly zničeny. Tím je zcela odkryta západní část Německa, čehož spojenci využívají a do konce války obsazují velkou část území.
A konečně se naposledy vracíme do Tichomoří. Na počátku roku 1943 zde zahájili Američané ofenzívu a to ve dvou směrech: přes řetězec Šalamounových ostrovů a dále postupem na Nové Guinei. V těchto bojíchměli již výraznou převahu a Japonci se marně pokoušeli jejich postup zastavit. V obrovských rozlohách Pacifiku má totiž pro válku rozhodující význam letectvo a letadlové lodě. V té době již Japonci přišli o většinu svých letadlových lodí i špičkových letců, se kterými zahajovali válečné tažení a také kvalita amerických letadel se výrazně zlepšila. Strategií Američanů byl, za pomoci "skoků", rychlý postup do japonské vnitřní obrané linie. Obcházeli silně bráněná postavení nepřítele a útočili na slabě chráněné ostrovy. Zde se budovaly základny, které sloužily pro neutralizaci ostrovů obsazených nepřítelem. Tyto ostrovy pak Japonci nemohli zásobovat a mnoho nevyužitých vojsk tak zůstalo v týlu nepřítele až do konce války.

Nakonec následovala jedna z nejdůležitějších operací v Tichomoří - obsazení Filipín. Filipíny, ale především ostrov Luzon, měl pro Japonce obrovský význam. Pokud by jej Američané obsadili, odřízli by Japonsko od dodávek nerostných surovin z Nizozemské Východní Indie. Proto také Japonci vyslali všechny námořní síly, které jim ještě zbývali, aby zabránili americkému vylodění. Tyto lodě se střetly s mohutnou americkou flotilou, rozdělenou do několika uskupení. Byla tak vybojována největší námořní bitva v dějinách lidstva - bitva u Leyte. V této bitvě utrpělo japonské námořnictvo zdrcující porážku, neboť většina lodí byla potopena. Tím prakticky japonské námořnictvo přestalo existovat a do dalšího průběhu války již nijak významněji nezasáhlo.

Po těchto porážkách se Japonsko odhodlalo k poslednímu zoufalému pokusu o zvrácení nepříznivé situace a nasadilo do boje sebevražedné jednotky kamikaze. I když působily tyto jednotky Američanům velké potíže, nemohli již výrazně ovlivnit porážku Japonska. To bylo přinuceno kapitulovat poté, co Američané podnikli atomové útoky na japonská města Hirošima a Nagasaki. Japonský císař raději uzavřel příměří, aby zabránil dalším obětem z řad civilního obyvatelstva. Skončila tak nejkrvavější válka v dějinách lidstva, jež trvala šest let a jeden den, a vyžádala si 50 milionů lidských životů.



čerpáno z Internetu: WWW.FUN.PRAHA.AUTOCONT.CZ/VRAHU/FREE/VORISEK



Názor:
Adolf Hitler „využil“ hospodářské krize ve 30. letech, k fanatickému politickému a později i válečnému běsnění, které poznamenalo celý svět. Za úvahu stojí otázka, zda-li by k tomu všemu došlo, kdyby západní mocnosti dbaly na striktním dodržování Versailské smlouvy ze strany Německa. Politická a vojenská zkostnatělost a alibismus zejména Francie, Velké Británie a rozpínavost bolševického Ruska do značné míry přispělo k tomuto později celosvětovému vojenskému konfliktu. Pouze obrovské lidské a materiální oběti zvrátily průběh války. Samozřejmě na toto období se lze dívat i z jiných pohledů. Nelze zanedbat poměrně rychlý vývoj vojenských systémů, které se později promítly i do civilních oblastí života. Např. rozvoj letectví, raketové motory, atomová energie apod. Další věc, která je velice důležitá i z pohledu mé generace je to že 2. světová válka ovlivnila rozdělení světa na více jak 50. let na dva politicky a hospodářsky různorodé bloky – komunistický a kapitalistický. Vývoj ukázal že my jsme bohužel byli na nesprávné straně barikády. Z morálního hlediska tuto škodu na národech východního bloku nelze vyčíslit ani penězi ani lidskými obětmi Hitlerem počínaje Stalinem,Gottwaldem, Brežněvem a Husákem konče.

AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI

ZALOŽENÍ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI

A. s. vzniká zápisem do Obchodní rejstříku, nejvyšším orgánem je valná hromada, veškeré záležitosti spojené se vznikem a hospodařením společnosti upravují stanovy.

Vlastní jmění tvoří:
- základní jmění
- kapitálové fondy = fondy tvořené z externích zdrojů
- fondy tvořené ze zisku
- hospodářský výsledek

Základní jmění
Je to peněžní vyjádření souhrnu peněžních a nepeněžních vkladů všech společníků do společnosti.
Jeho vytvářejí, zvyšování a snižování vychází z obchodního zákoníku. V a. s. se vytváří povinně, minimální výše je Kč 1.000.000,--. Výše základního jmění se zapisuje do Obchodního rejstříku.

Analytická evidence k základnímu jmění:
411/1 – Základní jmění zapsané v Obchodním rejstříku
411/2 – Základní jmění nezapsané v Obchodním rejstříku

Pokud zakladatelé nemohou vytvořit základní jmění vklady, vyzvou k upisování akcií. K upsání akcií dochází zápisem do listiny upisovatelů. Zápis do Obchodního rejstříku o vzniku a. s. vyžaduje upsání celé hodnoty základního jmění, výše splácení je upraveno Obchodním zákoníkem. Nesplacené vklady se stávají po vzniku a. s. pohledávkami za akcionáři, jsou spláceny ve lhůtách předepsaných stanovami v dohodnutém ocenění. Účtují se na účtu 353 – Pohledávky za upsané vlastní jmění. Ke dni zapsání do Obchodního rejstříku sestaví a. s. zahajovací rozvahu a z ní převezme údaje do otevíraných účetních knih.

Zřizovací výdaje
Jsou zvláštním druhem NHIM, sledují se na účtu 011 – Zřizovací výdaje. Za NIM se považují, pokud jejich celková výše přesáhne Kč 20.000,--. Vznikají před zapsáním do Obchodního rejstříku a tedy před otevřením účetních knih, je nutné pečlivě evidovat doklady o těchto výdajích a potom je uvést podle soupisu v zahajovací rozvaze. Zřizovací výdaje se evidují na účtu:
011 – Zřizovací výdaje - přesáhne-li jejich celková hodnota Kč 20.000,--
381 – Náklady příštích období – jestliže je jejich celková hodnota rovna nebo menší než Kč 20.000,--
Pokud zřizovací výdaje vzniknou po založení a. s., zachytí se v jejím účetnictví, a pokud v souhrnu přesáhnou Kč 20.000,--, účtuje se aktivace zřizovacích výdajů 011 / 623. Zřizovací výdaje se odepisují do nákladů v souladu s účetními a daňovými předpisy.

Splácení upsaného základního jmění
Nutno splatit ve lhůtě určené ve stanovách – při porušení zaplatí upisovatel úroky z prodlení, tyto úroky jsou výnosem a. s. a účtují se na účtu 662 – Úroky na dal a 355 – Ostatní pohledávky za společníky na Má dáti. (nejde již o pohledávku z titulu úpisu akcií).

ZVYŠOVÁNÍ ZÁKLADNÍHO JMĚNÍ

Základní jmění se může zvýšit následujícími způsoby:
1. upsáním nových akcií
2. vydáním dluhopisů s právem přednostní výměny za akcie
3. z ostatních složek vlastního jmění

1. Upsání nových akcií
Obchodní zákoník tento způsob připouští, pokud akcionáři splatili všechny dříve upsané akcie (účet 353 nemá zůstatek).
Před upisováním akcií zaplatí upisovatelé jistinu ve výši alespoň 10 % upisovaných akcií, tato jistina představuje pro a. s. závazek zachycený na účtu 379 – Jiné závazky. Po upsání akcií se pohledávka za upsané vlastní jmění sníží o zaplacenou jistinu. Další splacení upsaných vkladů probíhá podle stanov a. s. Po splnění podmínek pro změnu výše základního jmění v Obchodním rejstříku je proveden zápis do Obchodního rejstříku.

Účtování z pohledu a. s.
MD 411/2 - ZJNOR D MD 353 - PUVJ D MD 379 - JZ D MD 221 - BÚ D


2) VÚD – zvýšení ZJ
================ 1) VÚD – snížení
pohledávky o jistinu
================

1) VBÚ – zaplacení jistiny
================

MD 411/1 D 4) VBÜ – splácení upsaných akcií
=====================================

6) VÚD – zápis v OR MD 022 – SMV D

5) VÚD – vklad stroje (spácení upsaných akcií nepeněžním vkladem)
=====================================

Účtování z pohledu akcionáře – vkladatele
MD 221 - BÚ D MD 378 - JP D MD 367 - ZUNCPV D MD 06. - PCP D


1) VPS – zaplacení jistiny
================ 3) VÚD – snížení závazku o jistinu
================

2) VÚD – upsání akcií
================

2) VPS – splacení upsaných akcií
=====================================

Nepeněžní vklady do a. s. v účetnictví vkladatele
MD 01.,02. - IM D MD 07.,08. – Oprávky k IM D MD 367 - ZUNCPV D

VÚD – vyřazení IM z evidence
======================= VÚD doúčtování ZC
=======================

MD 112 - MNS D MD 367 - ZUNCPV D

VÚD – vklad materiálu
=======================

MD 132 - ZNSAVP D MD 367 - ZUNCPV D

VÚD – vklad zboží
=======================

Emise akcií s emisním ážiem
Emisní ážio vzniká v průběhu činnosti a. s. při zvyšování základního jmění upsáním nových akcií – je to rozdíl mezi tržní a nominální cenou akcií. O emisním ážiu účtuje pouze a. s. na účtu 412 – Emisní ážio.

MD 411/2 - ZJNOR D MD 353 - PUVJ D MD 221 - BÚ D

VÚD upsání nových akcií
=======================
nominální hodnota tržní hodnota VPS – splácení upsaných akcií
=======================


MD 412 – Emisní ážio D

VÚD – upsání nových akcií
=======================
emisní ážio

Kursové rozdíly při upisování a splácení akcií
Při upisování akcií a jejich úhradě zahraničními společníky dochází ke vzniku kursových rozdílů:
- při vzniku pohledávky (při upisování akcií) se vychází z kursu platného v den upsání
- při úhradě pohledávky se vychází z kursu platného v den úhrady
AE k účtu 353 se vede podle jednotlivých měn.

MD 411/2 - ZJNOR D MD 353 - PUVJ D MD 221 - BÚ D

VÚD – upsání akcií
=======================
VPS – splácení akcií
=======================


MD 563 – KZ D

VÚD – kursová ztráta
=======================


MD 411/2 - ZJNOR D MD 353 - PUVJ D MD 221 - BÚ D

VÚD – upsání akcií
======================= VPS – splácení akcií
=======================

MD 663 – KZ D

VÚD – kursový zisk
=======================

Kursové rozdíly při účetní uzávěrce
Nezaplacené pohledávky musí být k 31. 12. přepočteny podle platného kursu – rozdíl se promítne na účtech 386 nebo 387. Pokud účtujeme na účet 386, můžeme tvořit rezervu na kursové ztráty 574 / 454.

2. Zvyšování základního jmění vydáním dluhopisů
MD 411/2 - ZJNOR D MD 241 ; 473 D MD 375/AE D MD 221 - BÚ D

VÚD – výměna dluhopisů za akcie
================
VÚD – emise dluhopisů
================ VPS – odkoupení dluhopisů
================
375/AE – je třeba rozlišit, zda se jedná o pohledávku krátkodobou nebo dlouhodobou

3. Zvyšování základního jmění z ostatních složek vlastního jmění
MD 411/2 - ZJNOR D MD 413 - OKF D


VÚD – zvýšení ZJ z ostatních kapitálových fondů
======================================

MD 42. – Fondy ze zisku D

VÚD – zvýšení ZJ z fondů ze zisku
======================================

MD 428 – Nerozdělený zisk minulých let D

VÚD – zvýšení ZJ ze zisku minulých let
======================================

MD 431 – HV ve schvalovacím řízení D

VÚD – zvýšení ZJ ze zisku v běžném období
======================================
Zvýšení základního jmění se provede:
- vydáním nových akcií a jejich bezplatným rozdělením mezi akcionáře podle podílů nominálních hodnot jejich akcií
- zvýšením nominální hodnoty dosavadních akcií (překolkováním nebo výměnou)

Akcionáři společnosti, která zvýšila základní jmění z ostatních vlastních zdrojů, nebudou o této změně účtovat, změnu ocenění zaznamenají ve své evidenci např.: cenné papíry v nominální hodnotě

SNIŽOVÁNÍ ZÁKLADNÍHO JMĚNÍ

Ke snížení základního jmění může dojít:
- z nutnosti
- dobrovolně

V žádném případě nelze snížit základní jmění pod Kč 1.000.000,--. Snížení základního jmění se uskutečňuje těmito způsoby:
1) snížením nominální hodnoty vydaných akcií – provede se výměnou starých akcií za nové s nižší nominální hodnotou nebo okolkováním
2) vzetím vlastních akcií z oběhu
3) upuštěním od vydání nesplacených akcií

Snížení základního jmění z nutnosti
A. s. snižuje základní jmění v případě dlouhodobé ztráty, nebo lze ztrátu běžného roku uhradit snížením základního jmění.

MD 429 – Neuhr. ztráta m. l. D MD 411/2 – ZJNOR D MD 411/1 – ZJZOR D

VÚD – snížení ZJ o ztrátu min. let
======================= VÚD – změna výše ZJ v OR
=======================

MD 431 – HV ve SŘ D

VÚD – snížení ZJ o ztrátu běžného roku
=======================

Akcionáři společnosti, která snížila základní jmění v důsledku ztráty nebudou o změně účtovat na rozvahových účtech cenných papírů, změnu ocenění zaznamenají v podrozvahové evidenci.

Snižování základního jmění dobrovolně – snížení základního jmění vykoupením části akcií
Vlastní akcie mají mezi akciemi zvláštní charakter. Byly vydány na základním jmění společnosti a jsou po jejich vykoupení ve vlastnictví a. s. Jedná se vlastně o fiktivní majetek. Účtují se na účtu 252 – Vlastní akcie. V rozvaze se ale vykazují na straně pasiv jako snižující hodnota základního jmění. Tím je odstraněno nadhodnocení aktiv a pasiv ve výši vlastních akcií. Oceňují se cenou pořízení.
Vlastní akcie může a. s. prodat, může je vlastnit nejdéle 3 roky. Potom je musí prodat nebo o ně snížit základní jmění.

Snižování základního jmění o vlastní akcie
MD 252 – Vlastní akcie D MD 411/2 - ZJNOR D


VÚD – snížení základního jmění o vlastní akcie
======================================

Pokud cena pořízení vlastních akcií je rozdílná od nominální hodnoty, promítne se tento rozdíl na účtu 568 – Ostatní finanční náklady (cena pořízení > nominální hodnota) nebo 668 – Ostatní finanční výnosy (cena pořízení < nominální hodnota)
Akcionáři účtují vykoupené akcie společnosti jako jejich prodej.



ROZDĚLENÍ HOSPODÁŘSKÉHO VÝSLEDKU

Rozdělení zisku
Rozděluje se disponibilní zisk, návrh na rozdělení předkládá představenstvo ke schválení valné hromadě akcionářů.

 Povinný příděl do zákonného rezervního fondu (podle obchodního zákona 5 % ze zisku)
 Příděl do statutárních fondů podle stanov
 Ostatní použití zisku - přiznání dividend akcionářům
- příděly do ostatních fondů
- převedení nerozděleného zisku do dalších let

Přiznání dividend akcionářům se účtuje na účet 364 – Závazky ke společníkům při rozdělování zisku. Dividendy jsou daněny zvláštní sazbou daně ve výši 25 %, kterou musí a. s. srazit a odvést finančnímu úřadu.
Příjemce dividendy účtuje na účtu 665 – Výnosy z finančních investic a souvztažně na účtu 221 – Bankovní účty.

MD 421 – Zákonný RF D MD 431 – HV ve schv. říz. D

VÚD – příděl do zákonného rezervního fondu
=======================
701
========


MD 423 ; 427 D

VÚD – příděl do fondů
=======================

MD 342 – OPD D
MD 364 – ZSRZ D

VÚD – srážka daně z dividend
======================= VÚD – přiznání dividend
=======================

MD 221 – BÚ D

VPS – výplata dividend
=======================

MD 428 – NZML D

VÚD – převod nerozděleného zisku do dalších let
=======================

Vypořádání ztráty
Na účtu 431 – Hospodářský výsledek ve schvalovacím řízení je ztráta na straně Má dáti, je hrazena ze zákonného rezervního fondu nebo je převedena na účet 429 – Neuhrazená ztráta minulých let.

MD 431 – HV ve schvalovacím řízení D MD 421 – Zákonný rezervní fond D

VÚD – úhrada ztráty běžného roku ze zákonného rezervního fondu
======================================

MD 429 – Neuhrazená ztráta minulých let D

VÚD – převod ztráty do dalších let
======================================

MATURITNÍ OTÁZKA 1

Organizování:
- je sdružení osob které se snaží společně dosáhnout určitého cíle při respektování daných pravidel a pod vedením řídících autorit. Hlavním zdrojem jsou spolupracovníci. Manažeři musí dát dohromady kolektiv, který bude dané cíle plnit.

dělí se:
1.vědecká organizace práce:
pracovní úkony jsou vypracovány tak, aby dělník dosáhl maximálního výkonu – pracovného místa v dílně jsou uspořádána přísně logicky.

2. Fordismus:
-pásová výroba, nepohybuje se pracovník, ale výrobek

3. Funkční analýza podniku: rozdělení jednotlivých funkcí podniku na:
a- technické
b- obchodní
c- finanční
d- bezpečnostní
e- administrativní
f- účetní operace

4. Byrokracie Maxe Webera: rozlišujeme tři typy podniku podle původu autority, která může být založena:
a- osobních zvyklostech
b- zvycích a tradicích
racionálně stanovení pravidel ( řízení přesnými pravidly)

5. Teorie mezilidských vztahů: pracovníci nejsou motivováni jen mzdou, ale i svou váhou má i uznání jejich práce.

6. Teorie XY: existují dvě koncepce přístupu pracovníka k práci , od nichž se odvíjejí dně koncepce managementu:
a- hledisko X: jedinec je líný a k práci se musí nutit
b- hledisko Y: pracovník je schopen se učit a motivovat sám. Není zapotřebí donucení

7. Teorie Z: někteří pracovníci i přesto, že jsou v práci spokojeni a jejich práce je uznána, nedokážou do této práce investovat

Dělba práce:
- v důsledků rychlého a stále náročnější vývoje procesu výroby, se stalo nutností přistoupit k dělbě práce. Dělbu práce charakterizujeme jako specializaci jednotlivých účastníků trh na:
a- pracovní činnost
b- pracovní operace

Vývoj v oblasti dělbě práce:
1- přirozená dělba práce (ženy, muži)
2- společenská dělba práce
3- dělba práce v oblasti pracovních operací (pásová výroba)
4- mezinárodní dělba práce: (dělba práce mezi státy)




Vnitropodnikové řízení:
- je to co se děje uvnitř podniku
a- organizace práce
b- organizace financování
c- organizace pracovníků
d- organizace výrobních programů
e- organizace reklamní kampaně
f- organizace technické vymoženosti
g- organizace vytváření příznivého klimatu pro zaměstnance

Centralizace: soustředění pravomoci směrem k vrcholovému řízení
Decentralizace: rozmělňování pravomoci na nižší stupeň


MATURITNÍ OTÁZKA 2

Organizování:
- uspořádání zdrojů, a to především lidí, kteří budou uskutečňovat plány firmy. Je to proces nepřetržitý

ORGANIZAČNÍ STRUKTURA:
- organizační pyramida, která vyjadřuje, jak je firma organizačně uspořádaná. Optimální vzor organizace neexistuje, musí se vycházet z vlastní situace a vlastních potřeb, takže se v organizaci vytváří různá oddělení podle typů činnosti, např. finanční, marketingové, plánovací oddělení. Závisí i na velikosti firmy. Záleží na členění podle území. Organizační struktura může být členěna podle výstupu: Hospodářské novin jako vydavatel vydává Ekonoma:

Typy organizačních struktur:

Plochá: zde je soustředěna veškerá pravomoc ve funkci vedoucího, všichni pracovníci mu přímo podléhají.


Strmá: Pravomoci s funkce vedoucího přecházejí na nižší stupeň.

Liniová:

Funkční:


Faktory ovlivňující organizační strukturu:

a- ekonomický stav a jeho změny
b- na složitost řešeného problému
c- na koordinaci a spolupráci, na motivaci

Může to být:
a- dočasné
b- účelové
c- dochází k zdokonalování a spolupráci, na motivaci.


Rozpětí managementu:

V každé organizaci je třeba určit, jaký počet podřízených může vedoucí řídit. Z managementu můžeme zjisti, že počet v horních úrovních organizace obvykle pohybuje od čtyř do sedmi podřízených a v dolních úrovních od osmi do patnácti.


MATURITNÍ OTÁZKA 3

Personální management:
Provádí- personální agendu, plánování lidských zdrojů, získává a vybírá pracovníky, hodnotí pracovníky a jejich výkony, odměňuje pracovníky, organizuje další vzdělání, zabezpečuje pracovní podmínky a sociální péče.

Úloha ve firmě:
- činnosti, které se zabývají zaměstnanci v podniku

1. Plánování zam.
2. Získávání a výběr zam.
3. Přijímání zam.
4. Rozmísťování a přeřazování zam.
5. Ukončování pracovního poměru
6. Péče o zam.
7. Hodnocení zam.
8. Evidence o zam.

Personální strategie:
Největším bohatstvím pro každý podnik jsou zaměstnanci. Je nutné je dostatečně motivovat

a- administrativní činnost:
Vedoucí se zde zabývají následujícími okruhy-
1-pracovně právní ustanovení
-patří sem zákony, různé smlouvy, kolektivní smlouvy. Každá pracovní smlouva, aby byla platná musí obsahovat. Druh práce, místo výkonu práce, přesný datum nástupu.

2-plánování potřeb zaměstnanců
- pracovník by měl mít odborné vzdělání, kvalifikovaný. Při nedostatku kvalifikovaných pracovních sil může dojít k narušení činnosti firmy.
-
3-zajištění zaměstnanců – náborem
- A- pracovník uvnitř podniku: pracovník podnik zná.
- B- z pracovníků mimo podnik: na trh práce se můžou dostat několika způsoby.
- a-příchozí: jsou to Ti uchazeči, kteří přijdou od personální agentury
- b-pisatelé: jsou to Ti, kteří písemně požadují informace
- c-doporučení zaměstnanců: některé firmy svým zc. Vyplácejí odměny za doporučení pracovníka.
- d- inzerce: oslovuje širokou veřejnost
- e-soukromé zprostředkovatelské agentury: na zakázku vyhledávají a umisťují pracovníka.

4-zajištění zaměstnanců na určitá místa
a- žádost o zaměstnání
b- kontrola referencí
c- testování
d- pohovor se zájemcem o zaměstnání

5-školení a zvyšování kvalifikace
6-řešení odchodu zaměstnanců

b-Motivování:
-vedení lidí, řešení konfliktu na pracovišti, rozmístění pracovníků.

Personálního oddělení a úkoly:

Je oddělení které získává pracovníky, které nastoupí do pracovního poměru.

Personální oddělení má tyto úkoly:
- získávání zaměstnanců
- rekvalifikace
- různé sociální programy
- kurzy
- motivační nástroje
- vyšší dovolená


Získávání pracovníků:

Při získávání pracovníků většina organizací uplatňuje zásadu nejprve využít
Zdroje vnitřní: nabídnout příležitost v první řadě interním pracovníkům. Díky této metodě má každý zc kromě pracující jistoty zajištěnou možnost i pracovního postupu a tím i lepší motivaci. Zdroje vnější: mohou být rozmanité, jejich volba záleží na celé řadě faktorů, naoř, požadované odbornosti pracovníka, situaci na trhu práce atd.
K obvyklým způsobům hledání zaměstnance patří: inzerce, doporučení pracovníků, získávání pracovníků pomocí odborné zprostředkovatelské agentury.
Techniky při výběru pracovníků: vstupní pohovor, testování, ověření během zkušební doby.

Podíl personálního managementu na podnikové kultuře:

Podíl personálního managementu se podílí tím, že pro zaměstnance vytváří různé programy.

Programy se např. týkají podnikové kultury:- více volného času
Příspěvky na dovolenou
Příspěvky na služby – (bazén, sauna, kurzy)
Lepší zdravotní péče
Dobré pracovníky podmínky na pracovišti
Každoroční zvyšování mzdy….

Kolektivní vyjednávání a kolektivní smlouvy:


odbory = seskupení pracovníků, kteří si volí svého zástupce, vyjednávají s vedením podniku
kolektivní smlouva = uzavírají odbory s vedením podniku, obsahuje požadavky na bezpečnost práce a otázky odměňování pracovníků (vytvoření mzdových tarifů – respektování minimálních mezd v tarif. stupních, zvýšení mzdových zvýhodnění, zavádění příplatků, podíly na hosp. výsledku…)






MATURITNÍ OTÁZKA 4

Personální management:
Provádí- personální agendu, plánování lidských zdrojů, získává a vybírá pracovníky, hodnotí pracovníky a jejich výkony, odměňuje pracovníky, organizuje další vzdělání, zabezpečuje pracovní podmínky a sociální péče.


Trh práce:
- je souhrnem nabídky práce ( nabízejí domácnosti) a poptávky pro práci (firmy). Na trhu práce se utváří cena práce tj. mzda. Jestliže poptávka pop práci ze strany podnikatelů roste, pracovníci snadno nacházejí obtížně uplatnění. Vzniká nezaměstnanost. Za nezaměstnané se považují ti občané, kteří aktivně hledají vhodné zaměstnání a jsou registrování na úřadech práce.


Úřady práce:
- jsou to úřady, které zprostředkovávají práci nezaměstnaným.

Poskytují: vyplácejí podporu v nezaměstnanosti pouze 6. měsíců
Platí zdravotní a sociální pojištění
Doplácejí do životního minima
Poskytují rekvalifikaci, zaučení, zaškolení

Způsoby získávání pracovníků:
Při získávání pracovníků většina organizací uplatňuje zásadu nejprve využít
Zdroje vnitřní: nabídnout příležitost v první řadě interním pracovníkům. Díky této metodě má každý zc kromě pracující jistoty zajištěnou možnost i pracovního postupu a tím i lepší motivaci. Zdroje vnější: mohou být rozmanité, jejich volba záleží na celé řadě faktorů, naoř, požadované odbornosti pracovníka, situaci na trhu práce atd.
K obvyklým způsobům hledání zaměstnance patří: inzerce, doporučení pracovníků, získávání pracovníků pomocí odborné zprostředkovatelské agentury.
Techniky při výběru pracovníků: vstupní pohovor, testování, ověření během zkušební doby

Zvýšení kvalifikace a rekvalifikace:

kvalifikace – souhrn teoretických znalostí, praktických zkušeností a osobních vlastností

rekvalifikace – získání nových znalostí, které se muže jedinec naučit

Rozmisťování pracovníků forma:
- závisí na kvalifikaci a na potřebách podniku
- zam. je možno přeřazovat pouze v rámci pracovní smlouvy
- pokud je to v rámci, tak vše vyhovuje
- pokud je to nad rámec, musí s tím zam. souhlasit
- není potřeba získat zam. souhlas, jestliže se jedná o kázeňské důvody




Hodnocení a odměňování:

- dělá se na základě vnitropodnikových nebo vnitrorezortních vyhlášek
- nebo na základě toho, že o to zaměstnanec požádá

Hodnocení
– formální (písemné, dělá ho vedoucí pracovník, zam. si ho musí přečíst, komplexní hodnocení za delší dobu)
- neformální (ústní, vedoucí řekne, co se mu líbí, nebo nelíbí)

Dále zahrnuje:
hodnocení po stránce kvalitativní – hodnotí se chování, jednání a vlastnosti
hodnocení po stránce výkonnostní – hodnotí se kvantifikované pracovní výsledky .

Po stránce kvalitativní se uplatňuje v přímém kontaktu se zákazníkem. Jsou to obchodní organizace.

Po stránce výkonnostní. Čím rutinnější práce, tím menší snaha pracovníka projevovat se nezávisle a prostředí je tudíž stabilnější.

Odměňování
- hlavní zdroj pro zaměstnance, důležitý ukazatel životní úrovně. Pro zaměstnavatele jsou to provozní náklady.
1. přímá hmotná stimulace: zahrnuje tarifní mzdy, nebo mzdy odvozené od výkonů, provize, valorizace.
2. nepřímá hmotná stimulace: zahrnuje např. volnou dispozici se služebním vozidlem , mzdy za neodpracovanou dobu.

Nejčastější hmotná stimulace: tarifní mzdy
Kolektivní odměny
Odměny vázané na výkon


Sociální klima ve firmě:

podle osob – všech zam.
- vybraných skupin
- jednotlivců
Podle novelizovaného zákoníku práce je zakázáno na pracovišti kouření, jestliže je tam alespoň jeden nekuřák, zákaz požívání alkoholu na pracovišti v pracovní době i mimo ni, zákaz diskriminace zam.

podle obsahu
- péče o volný čas (rekreace, dovolená, kulturní a sportovní akce, tábory pro děti…)
- stravování
- péče o zdraví zam. (lázně, pracovní podmínky v pořádku)
- péče o kvalifikaci zam. (školení, vzdělávání…)
- sociální zabezpečení


Mezi typické rozhodnutí patří:

1-Ochrana zaměstnanců
- každý zaměstnanec a manažer má nárok na bezpečné pracovní prostředí

2- Úprava pracovní doby
- ovlivňuje život pracovníků, nejoblíbenější se pružná pracovní doba, kde je určena základní prac. Doba, kterou zaměstnanci musí odpracovat v určitém čase podle svého uvážení.

3- Specifikace pravidla pro práci a odměňování
- vyhlášena ve firmě, která mohou motivovat pracovníky k loajalitě s firmou. Patří mezi ně pravidla pro přiznání mimořádné týdenní dovolené, mimořádné odměny

MATURITNÍ OTÁZKA 5

Motivace a motivační nástroje pojmy:

1-Motivace:
Cílem manažera není motivace není manipulace s lidmi, ale poznání toho, co lidi motivuje.

Motivací se rozumí:
-vnitřní proces utváření cílů, postojů, chování, člověka. Motivace integruje psychickou a fyzickou aktivitu člověka směrem k vytčenému cíli. Nedostatečná motivace je stejně škodlivá jako motivace nadměrná. Motivem je každá vnitřní pohnutka podněcující jednání člověka. Motivaci ovlivňuje vnější a vnitřní kritéria.

Stimulace:
- představuje soubor vnějších podnětů a pobídek, které usměrňují jednání pracovníků a které působí na jejich motivaci.

Motiv:
- je vlastní vnitřní pohnutka, která má určitý motiv podnítit, nebo utlumit.

Stimul:
-představuje vnější motivační profil člověka

Význam pracovní motivace a motivačních teorií:

Nástroje, které mohou manažeři využívat k motivaci, mohou mít různou podobu.

Přímé nástroje řízení-
- užívá manažer v případě, kdy se opírá o direktivní příkazy a předpokládá kázeň při plnění uložených úkolů od podřízených složek. Specifickou formou přímých nástrojů určujících nejvýhodnější postupy chování podřízených (postupy, pokyny, instrukce).

Trvalé příkazy:
- osvobozují řídící pracovníky od přijímání se rozhodnutí i určování detailních postupů pro podřízené.
- zabezpečují sjednocený písemný postup řešení odborných úkolů
- přestavují významný duchovní majetek (know – how)

Nepřímé nástroje řízení-
- užívá manažer, když vymezuje určitý prostor pro samostatné chování podřízených složek, přičemž konkrétní postupy a do jisté míry i dosažené výsledky ponechává na jejich vůli. Na manažery jsou kladeny nároky především pokud jde o výběr vhodných nástrojů.

Nástroje ekonomické:
- mzdy, odměny, prémie, ekonomické sankce
- podíly na hospodářských výsledcích/zisku
- zaměstnanecké akcie

Nástroje mimoekonomické:
-pochvaly, veřejná uznání
- dobré sociální klima v podobě partnerství, nepřístupnost závisti, podezíravosti
- pracovní klima, dobré pracovní prostředí, humanizace práce apod.


Nejznámější motivační teorie a jejich autoři:

V průběhu tohoto století byla uplatněna řada přístupů k motivaci pracovníků.

Koncepce racionálně ekonomického chování člověka-
Jde o přístupy raného období taylorismu aplikované v prvních desetiletích tohoto století.
- člověk je primárně motivovaný monetárními (penězi) podněty, ve svém jednání je pasivní, ovlivnit se dá pouze ekonomické stimuly .
- člověk má iracionální pocity, ty musí být eliminovány řídícími zásahy
- průměrný člověk se práci vyhýbá a nerad pracuje
- protože nechuť k práci je základní lidské povahy, musí být člověk kontrolován , musí být pod pohrůžkou trestu.
- průměrný člověk dává přednost tomu, aby byl veden, chce se vyhnout odpovědnosti


Koncepce sociálního člověka-
Vznikla v polovině 20. století.
- vykonává práce, pracovní podmínky i fyzické potřeby lidí mají obvykle menší vliv na výsledky práce
- člověk je v první řadě motivován sociálními potřebami, soc. síly uvnitř skupiny


Koncepce realizujícího se člověka-
Lze označit, jako představitele D. McGregora.
- jednání člověka ovlivňuje celá řada potřeb, které lze uspořádat hierarchicky. Člověk se nejprve snaží uspokojit základní životní potřeby člověka a jeho rodiny, a jsou-li potřeby uspokojeny na zájem uspokojit potřeby vyšší, tj. potřeby sociálních jistot.
- za určitých podmínek se člověk naučí přijímat odpovědnost. Vyhýbání se odpovědnosti není přirozená lidská vlastnost.


Koncepce komplexního člověka-
Jde o současnou koncepci.
-člověk je mnohostranný, schopný přeměny, chová se podle okolností diferencovaně, za různých okolností usiluje o různé cíle.
- striktní předpisy, jednostranné orientace na příkazy, důsledná kontrola
- k úspěchu firmy nestačí jen dostatečné finanční zdroje, moderní technologie, lae též vytváření prostředí
- pro motivaci pracovníků je důležité mít jasné představy a získat pro ně spolupracovníky
- systémy spolupráce spolupracovníků s vedením podniku mají ve svém důsledku vést posilování sounáležitostí pracovníků s firmou.
- uplatňovat otevřenou komunikaci
- preferovat při personálních změnách
- věnovat pozornost pracovnímu prostředí
- usilovat o rozvoj kvalifikace
- posilovat zainteresovanost pracovníků (podíly na zisku)



MATURITNÍ OTÁZKA 6

Metody stylů vedení lidí:
- při realizaci podnikových cílů přísluší nezastupitelná úloha důležité manažerské funkce.
Vedení je proces ovlivňování lidí takovým způsobem, aby jejich činnost přispívala k dosahování skupinových a podnikových cílů. Manažer musí být schopen vést lidi. Manažer musí vědět, které lidské faktory ovlivňují dosažení požadovaných výsledků.

Styly řídící práce:

Prvky vedení-
- vedení má pro řízení značný význam. Lidé se snaží následovat někoho, komu věří, že splní jejich očekávání. Vedení je definováno, jako vliv umění nebo proces ovlivňování lidí k nadšenému plnění žádoucích cílů.
Skládá se ze čtyř prvků:
1. schopnosti využívat efektivně a odpovědně moc
2. schopnost pochopit, že motivace lidí závisí na čase a situaci
3. schopnost inspirovat
4. schopnost vytvářet celkové motivační klima

Prvním prvkem vedení je moc:
- v managementu máme na mysli hlavně moc vyplývající z pravomoci.

Druhým prvkem vedení je schopnost rozumět motivaci lidí:
- pochopení proměnlivosti motivace vyžaduje psychologickou znalost konkrétních lidí a situací ve kterých se ocitají.

Třetím prvkem vedení je vzácná schopnost inspirovat následovatele:
- někteří manažeři mají výjimečné osobné kouzlo a přitažlivost a využívají jej pro dosažení věrnosti a oddanosti následovatelů, kteří se snaží podporovat, co si manažer přeje. Nejde tedy o dosažení uspokojení potřeby.

Čtvrtý prvek vedení souvisí se stylem vedení:
- praktické veškeré úlohy vedení v podniku je možné účinností přitažlivější těmi, kdo jsou schopni lidem pomáhat, plnit jejich přání týkající se jejich peněz, postavení, moci a hrdosti na úspěch.

Motivační teorie při vedení lidí:

Maslowova pyramida- potřeby každého člověka lze vyjádřit v pyramidě. Nejdříve jsou uspokojovány základní potřeby (jídlo, spánek..) a po-té následují další potřeby jako pocit bezpečí, uznání, obdivu a seberealizace.
Seberealizace

Uspokoejní z práce

Sociální potřeby





Odměňování:
- důležité stimuly jsou především hmotné (peněžní odměna, nebo pokuta). Nehmotné stimuly jsou pochvala, uznání, poděkování a také napomenutí.

Peněžní stimuly:
Pevná tarifní mzda – pevná částka vyplacená každý měsíc, pocit jistoty pro pracovníka. S tím souvisí tarifní rozpětí, má úkol vytvořit manažerovi prostor pro diferenciaci bez ohledu na to, o jakou práci jde, ale s ohledem na výkon a zkušenost.

Odměny podle principu seniority je založena na zkušenostech nebo senioritě při vykonání konkrétní práce. Zabraňuje fluktuaci – pracovník s postupujícími léty má zajištěn vyšší plat.

Odměny za zásluhy nemusí obdržet všichni zaměstnanci. Patří sem systém cílových odměn především pro střední management. Jednorázové zvýšení mzdy při povýšení.

Provize se uplatňuje při obchodní činnosti je obvykle vyjádřena procentem z prodaného zboží, či služby.

Kolektivní odměny motivují výkony celých pracovních týmů.

Nepeněžní stimuly:
Dobré pracovní prostředí, morální ohodnocení, dobrý kolektiv.

Interpersonální vztahy a komunikace:

Interpersonální vztahy:

Jsou to vztahy které jsou uvnitř podniku.
1- vztahy mezi zc
2- vztahy mezi podřízeným a nadřízeným
3- vztahy mezi nadřízeným a podřízeným
4- vztahy mezi různými provozními úseky

Komunikace:
- způsob předání informací, dojde k ní tehdy, pokud příjemce zprávu správně pochopí.

Komunikační systém-
- způsob jak se informace přenáší.

1. vnitřní – (uvnitř Fa)
- podnikový rozhlas, poplachové sirény, intercom, bezpečnostní zařízení
2. vnější – (Fa s jejím okolím)
- kamerové systémy, jsou propojeny s dalšími médii (Tv, rozhlas, internet)

Komunikační kanály-
a- formální
b- neformální




Typy participace a participační strategie:

Participace: účastenství, podíl

Zaměstnanci se můžou podílet na určitém zisku firmy (společnosti).
Účastnit se musejí společníci na likvidačním zůstatku, na zisku.

Participační strategie:
Je to určité vedení společnosti, nebo obchodní sdružení příležitostné


MATURITNÍ OTÁZKA 7

Kontrola a význam úlohy manažera v organizaci:
Kontrolní činnost je nedílnou součástí manažerských aktivit na všech stupních řízení. Smyslem kontroly je získat přesvědčení (důvěru, jistotu), že vývoj řízené reality se vyvíjí žádoucím směrem a určené záměry budou dosaženy. Je zřejmé, že kontrola nemá opodstatnění, pokud chybí kritérium, které určuje žádoucí stav (zpravidla v podobě stanoveného cíle nebo normy chování). V řadě případů může kontrola vyvolat nové manažerské aktivity, tj. nová rozhodnutí, přijetí korigujících opatření, změny v motivaci, organizačním uspořádáním apod.
Podstatou kontroly je kritické posouzení reality s ohledem na řídící záměry. Na základě tohoto posouzení jsou přijímány příslušné kontrolní záměry. Předmětem kontroly mohou být jevy a procesy uskutečněné, probíhající nebo i budoucí. Účelem kontroly není pouhá informovanost řídících článků o stavu sledované reality tzn. zpětná vazba, popř. postihy či likvidace nedostatků, ale především její preventivní vliv.

Fáze kontrolního procesu a druhy kontrol:
Kontrolní proces se dá rozdělit do několika fází, jejichž rozlišení se nechá vysledovat u složitějších kontrolních akcí.
Mezi tyto kontroly patří:
- získávání a výběr informací pro kontrolu
- ověřování správností získaných informací
- hodnocení kontrolovaných procesů
- závěry a návrhy opatření pro řídící subjekt
- zpětná kontrola (kontrola, kontroly)

ZÍSKÁVÁNÍ A VÝBĚR INFORMACÍ PRO KONTROLU:
- východiskem každé kontroly je získání přehledu o vývoji sledované reality. Zdroje informací lze rozdělit do dvou základních skupin:
1.Primární informace:
- jsou to poznatky získané z terénu přímým sledování, kontrolované reality. Výhodou je bezprostřední kontakt a možnost vzájemné komunikace. Nevýhodou je skutečnost, že tato kontrola nebývá prováděna trvale.
2.Sekundární informace:
- představují různé formy zprostředkovaných informací, a to v podobě zpráv, hlášení, dat z operativní evidence a účetnictví, kalkulace a statistik.

OVĚŘOVÁNÍ SPRÁVNOSTÍ ZÍSKANÝCH INFORMACÍ:
- v této fázi se posuzuje formální a věcná správnost informací. Ověřují se formální náležitosti dokumentů, podpisová oprávnění, úplnost údajů, početní správnost. Součástí ověření může být i prověření na místě činnosti (např. inventarizace). Informace musí být věrohodné .
- Mezi nedostatky v této oblasti patří:
- 1. V evidenci chybí podstatné záznamy o skutečnostech, které jsou pro rozhodování pracovníků důležité, nebo jsou předávány řídícím pracovníkům opožděně. V tomto případě je nutné provést analýzu informačního systému.
- 2. Požadované informace jsou zaznamenány chybně. Odstranění tohoto nedostatku si vyžaduje zvýšenou pozornost při koncipování formulářů pro zachycování údajů, dále vypracovávají srozumitelných klíčů, podle kterých jsou informace zaznamenány a kontrolovány.
- 3.Podávané informace jsou zkreslené. Tento negativní moment může mít řadu příčin. Jednou z nich je obava z nadřízených, kteří nechtějí znát skutečnou pravdu, pokud se rozchází s jejich představami. Neméně častou příčinou je i vzácnost hmotné zainteresovanosti na hospodářském výsledku.
HODNOCENÍ KONTROLOVANÝCH PROCESŮ:
- tato fáze představuje jádro kontrolních procesů. Podstatou hodnocení je srovnávání, kdy zajištěné údaje, odrážející stav dané reality, porovnáváme s určitými kritérii.
- Hodnocení se může odrážet následující tři způsoby:
1. úrovně se srovnávají se standarty, jimiž jsou míněny podnikové normativy, a to v podobě
- dílčích úkolů (pak hovoříme o průběžné kontrole), nebo konečných cílů (pak hovoříme o závěrečné kontrole)
- norem, pravidel chování , které představuje obecné postupy, jejichž dodržování by mělo vést k vytyčení záměrů, nebo alespoň vyloučit nežádoucí problémy, např. dodržování bezpečnostních zásad.
2. Srovnání v čase představuje častý rozborový nástroj kontroly, kdy se posuzuje, jak se daný předmět kontroly vyvíjí v minulém období. Příznivý meziroční vývoj by měl vést k absolutní spokojenosti, protože nic nevypovídá o tom, jakým vývojem prošla konkurence.
3. Srovnání v prostoru , kdy jako kritérium slouží obdobně (konkurenční) jednotky

ZÁVĚRY A NÁVRHY OPATŘENÍ PRO ŘÍDÍCÍ SUBJEKT:
- tento krok přeměňuje předchozí poznání skutečnosti, tendence vývoj, souvislosti, příčiny nedostatků atd. do návrhu dalšího postupu a opatření.
- Závěry kontroly mohou být trojí:
- 1. nech být, tzn. vývoj řízené reality je v žádoucím stavu, takže žádná řídící opatření nejsou nutná.
- 2. proveď korigující opatření, kdy vývoj řízené reality se v dílčích oblastech odchyluje od žádoucího stavu, takže je třeba přijmout určitá opatření, která upraví řízenou realitu.
- 3. příjmi nové rozhodnutí, kdy vývoj řízené reality se vyvíjí nežádoucím směrem a třeba přijmout nové zásadní rozhodnutí, které bude znamenat jiný směr řešení problému.

ZPĚTNÁ KONTROLA:
- tato kontrola by měla být realizována v případě, že na základě předcházející kontroly byla navržena nápravná opatření. V závislosti na velikost organizace, jejím charakteru atd. je třeba volit vhodný typ kontrolního systému. Je pochopitelné, že malé podniky potřebují jednodušeji formulovaná pravidla kontroly, než velké podniky. Kontrolní systémy přímo nebo nepřímo působí na lidské chování. Každý podnik má svůj kontrolní systém. Má tyto systémy:
- dohlížející, motivovací, evidenční systémy
- hodnotící systémy
- zpětná vazba
- nápravná opatření
- normy, standarty, pravidla, záměry a cíle
- ocenění, odměny a sankce

Controlling a audit
Controlling-
- je v řadě firem formován jako součást celopodnikového řídícího systému. Jeho úloha je poskytovat managementu (zpravidla vrcholovému managementu), vhodné informace ke koordinaci, ovlivňování a usměrňování celopodnikových aktivit. Východiskem controllingu je vyhodnocování stavu plnění podnikových plánů (rozpočtů) z hlediska plánovaného vývoje. Analýzy vycházejí nejčastěji z údajů účetnictví, z rozboru nákladů, z odbytových rozporů apod.


Controlling by měl poskytnout:
- obraz o současném stavu firmy (na základě zkoumání
- návrhy pro řídící články (jak řešit problémové procesy)
- spoluúčast při sestavování podnikových plánů a rozpočtů
- stanoviska pro zpracování dílčích podnikových plánů
- spolupráci externím revizním orgánům

Vnitřní audit-
- bývá nejčastěji interpretován, jako nestranné prověřování určité činnosti, procesu, popř. funkce útvaru. Typickým rysem interních auditů je prověřování průběhů procesů, a to především z hlediska dodržování stanovených postupů, tj. obecných předpisů, podnikových směrnic, instrukcí. V souladu s principy procesového řízení těžiště auditových aktivit je zaměřeno na správnost procesu. Vychází se přitom ze závěru, že bude-li proces správný, lze předpokládat i správné výsledky na výstupu z procesu. Vnitřní audity se ve firmě udržuje disciplína, dodržování stanovených předpisů, ovšem nevylučuje se operativní reagování na případné nedostatky zjištěné při auditu. Se závěry auditu v podobě auditorské zprávy by měl být seznámen jednak vedoucí, do jehož kompetence prověřený proces spadá, jednak jeho nadřízený. Od vedoucího se dá očekávat, že na zjištěné nedostatky vypracuje nápravná opatření, o jejichž podobě informuje vedoucího pracovníka. Nejznámější sféra aplikace auditu je v oblasti účetní a daňové, kdy dochází k ověřování správnosti a úplnosti účtování, potvrzení věrohodnosti vykázaných výsledků, popř. správnosti splacení daňových povinností. Další oblasti rozšiřování interních auditů je sféra zabezpečování jakosti, kde cílem je ověřit správnost všech podnikových činností (obchodních, zásobovacích, výrobních a skladovacích), ovlivňujících jakost produkce služeb.
- Principy interních auditů lze rozšířit i do dalších podnikových činností s cílem posuzovat jejich průběh. Controlling uskutečňuje zpravidla v podniku kontrolor či útvar controlling, audity jsou prováděny nestrannými auditory, pracovníky jiných podnikových útvarů, kteří jsou k provádění auditů vyškoleni. Při controllingu se srovnává a vyhodnocuje stav plnění plánů či etap (pololetní úkoly, záměry projektu), zatímco auditoři musí mít k dispozici příslušné předpisy, směrnice, pokyny a prověřují jejich dodržování, operativně řeší případné prohřešky a též systémové nedostatky. Těmi jsou míněny nedostatky ve směrnicích, předpisech a pokynech.

Klasické kontroly podle úrovní řízení:
Podle úrovně řízení můžeme kontrolní procesy rozdělit na
- kontrolní procesy vrcholového managementu
- kontrolní procesy středního a nižšího managementu

Kontrolní procesy vrcholového managementu:
- sytém kontroly shora začíná kontrolou podniku vlastníkem (akcionářem).
Vlastník kontroluje top management podniku zvláště z hlediska hospodaření, likvidity, výnosů kapitálu apod.
Pro globální hodnocení fungování podniku jako celku se používají agregované ukazatele, které zpravidla postihují jeho finanční hospodaření, ale mohou se týkat i dalších oblastí.
Vrcholový management (top management) využívá více nepřímé kontroly, zaměřuje se na kontrolu finančních a koncepčních problémů, na kvalitu strategického rozhodování, které souvisí s kontrolou vnějšího okolí podniku ( banky, věřitelé, dlužníci, státní orgány´, zákazníci a konkurenti). Řadu kontrolních nálezů připravují top managementu odborné kontrolní útvary (controllingu, auditu, resp. podnikové kontroly).




Kontrolní procesy středního a nižšího managementu:
- střední a nižší management svojí činností zaměřuje do operativního řešení úkolů a tomu odpovídá i charakter kontrolní činnosti, která je zaměřena na dílčí činnosti podniku, zpravidla též v kratším časovém horizontu. Operativní kontrolní procesy se zabývají hospodařením s hmotně energetickými finančními a lidskými zdroji.
- Manažer na střední úrovni je hlavní iniciátor operativní kontroly. Vytváří si vlastní kontrolní systém, který je zaměřen na konkrétní kontrolu např. marketingu, technického rozvoje, investic, nákupu, technické kontroly, skladování, odbytu, personální záležitosti.
- Manažer první linie (mistr, pedák) kontroluje bezprostředně podřízené výkonné pracovníky. Podstatná část kontroly spočívá v ověřování, jak jednotlivci a kolektiv plní zadané konkrétní úkoly.
- Z praktických zkušeností vyplývá, že větší nedostatky v práci u podřízených pracovníků mohou nastat, chybí-li pravidelný dohled nad vykonávanou prací nebo též v případech, kdy nelze adresně přiřadit výsledky práce k jednotlivým pracovníkům. Překvapivě pozitivní výsledky přináší přesně sledování práce pracovníků, tedy kdy je odstraněna anonymita práce.

Chyby zjištěné při kontrole:

1. chyby vědomé-
a- záměrné: reakce na pocit uražení, neuznání

b- vědomé (z nedbalosti): vycházejí z pocitu nejdůležitosti a anonimity práce

c- záměrně zatajované: pracovník rozpozná chybu, ale nereaguje

2. chyby z nedostatku znalostí-
- vzdělání, praxe, zkušenost

3.chyby z nedostatečného soustředění a pozornosti
- pracovník je unavený, práce je monotóní, přesčasy, vyrušování pracovníka

Zásobování a logistika

Zásobování jako jedna z podnikových činností zabezpečuje potřebné množství materiálových a surovinových zásob, které jsou nutné k zajištění hlavní funkce podniku.

Členění oběžného majetku a jeho koloběh
Členění oběžného majetku:
1. zásoby
· Materiál (základní suroviny – stavební hmoty, kov, dřevo, kůže atd)
- pomocné materiály – barvy, mořidla, maziva
- obaly – plechovky, kartóny, plasty
- pohonné hmoty – nafta, benzin
- drobné nářadí – šroubováky, klíče, vrtáky, přípravky, (pokud nesplní podmínky, aby byly zařazeny do IM)
- kancelářské potřeby – papíry, tužky, pásky do psacího stroje
- čistící prostředky – pro hygienu zaměstnanců, úklid prostor
· nedokončená výroba (nedokončené výrobky v takovém stupni technologické rozpracovanosti, že nejsou zatím prodejné – např. rozešité kalhoty)
· polotovary – (rozpracované výrobky, které jsou z hlediska některého technologického stupně už dokončené a daly by se i popř. i prodat – např. deska dřeva)
· hotové výrobky – výrobky, které už firma dokončila a připravuje je k prodeji.
· Zboží – je vše co je nakoupené (už hotové) za účelem dalšího prodeje
· Zvířata – jsou specifickým druhem zásob typickým pro zemědělskou výrobu. Patří sem např. hejna husí, kachen, včelstva apod.)

2. peníze
· Peníze v hotovosti v pokladně
· Peníze na účtech peněžních ústavů
· Ceniny – kolky, stravenky, poukázky
· Krátkodobé cenné papíry – směnky, depozitní certifikáty
· Pohledávky – peníze, které firmě dluží odběratelé, společníci, zaměstnanci, dlužníci apod.
Koloběh oběžného majetku
-je to proces, kdy oběžný majetek neustále mění svou formu. Peníze, které jsou vložené do zásob jsou peníze umrtvené a proto, je potřeba je co nejrychleji zpracovat a přeměnit na hotové výrobky, aby se daly prodat a přinesly tak nové peníze. Tomuto procesu se říká koloběh oběžného majetku.
peníze
nákup

(sklad prodeje) materiál (sklad materiálu)
hotové výrobky výdej ze skladu nákupu
převod do skladu prodeje
z výroby do výroby

nedokončená výroba a polotovary (výrobní dílny, )



Platí, že peníze na začátku koloběhu, by měly být menší než na konci = zisk firmy.
Rychlost oběhu zásob měříme dvěma ukazateli:

počet obrátek = celková spotřeba
průměrná zásoba

doba obratu = ____365 dní_______
počet obrátek

Počet obrátek – vyjadřuje kolikrát se zásoba materiálu obrátí za sledované období ve spotřebě.
Podnikatel má dvě základní možnosti jak dosáhnout vyššího počtu obrátek:
-zvyšovat objem výroby
- snižovat průměrnou zásobu při zachování celkové spotřeby za rok

Doba obratu – vyjadřuje potřebný čas k tomu, aby se zásoba přeměnila v jinou formu např. nedokončenou výrobu, polotovary apod.
Čím je doba obratu materiálových zásob kratší, tím rychleji se zásoby obracejí a potřebujeme jich tedy méně k zabezpečení činnosti podniku.

Souhrnný ukazatel hospodaření se zásobami je ukazatel vázanosti zásob na 1-,Kč produkce a vypočítá se: průměrná zásoba
objem produkce


Struktura materiálových zásob
Patří sem:
a) suroviny a základní materiál, jsou to hodnoty, které při výrobním procesu přicházejí zcela nebo z části do výrobku a tvoří jeho podstatu
b) suroviny – jsou takové látky, které jsou výsledkem prvovýroby (např. dřevo, vlna, kov,)
c) pomocné látky – jsou hmoty, které přicházejí do výrobku, ale netvoří jeho podstatu (barva, lak)
d) provozovací látky – jsou hmoty, kterých je potřeba k zabezpečení provozu podniku (olej na stroje, nafta)
e) obaly – slouží k ochraně výrobních výrobků (např. plechovky, kartóny, plasty)
f) náhradní díly – předměty, které zabezpečují chod stroje a zařízení
g) drobný hmotný majetek – představuje drobné předměty, které slouží činnosti podniku, po krátkou dobu (nástroje, přístroje, pomůcky, nábytek)
h) zboží – jsou předměty, které kupujeme už hotové za účelem dalšího prodeje

Plán zásobování
Plán zásobování se sestavuje ve formě bilance materiálu na základě:
1) propočtu spotřeby materiálu
2) propočtu velikosti zásob, které je potřeba udržovat na skladě a to v jednotkách materiálních i peněžních. V bilanci vždy posuzujeme potřeby a zdroje. V plánu zásobování se porovnávají zdroje materiálu, které představují počáteční zásobu a nákup s potřebou materiálu, která představuje spotřebu a konečnou zásobu.
Spotřebu –si můžeme spočítat sami. Metody výpočtu spotřeby:
· Podle technické dokumentace – tato metoda je využitelná v případě, kdy lze přesně technicky propočítat a znormovat spotřebu jednotlivých materiálů na jeden výrobek. Tato metoda je velmi přesná, ale zároveň nejpracnější.
· Podle výtěžnosti – v případě některých materiálů nelze přesně spočítat spotřebu na jeden výrobek. Tady využíváme průměrné výtěžnosti z větších objemů materiálů, kdy výsledky jsou statisticky relevantní. Tato metoda je méně přesná než metoda zjišťování spotřeby z technické dokumentace.
· Indexní metoda – vychází ze znalosti spotřeby v minulém období. Pokud víme, že chceme vyrobit stejně jako v uplynulém roce, naplánujeme si i stejnou spotřebu. Chceme-li vyrobit více, poměrově zvýšíme i plán spotřeby. Tato metoda je nejjednodušší a nejméně pracná. Zároveň je však nejméně přesná.

Konečnou zásobu – si určuje firma s ohledem na předpoklad potřeby počáteční zásoby v dalším období.
Počáteční zásoba – se stanoví jako zásoba očekávaná v začátku plánovacího období. A to tak, že se ke skutečné zásobě ke dni sestavování bilance připočte očekávaný nákup a odečte se očekávaná spotřeba do začátku plánovacího období. Spotřeba materiálu se stanoví podle technicko-hosp. norem a konečná zásoba se počítá jako zásoba normovaná.







Řízení zásob
Řízením zásob rozumíme zajištění potřebného množství materiálu, tak, aby byla zajištěna plynulost výroby. K řízení používáme metodu ABC. Tato metoda člení zásoby do tří skupin:

· Skupina A – jedná se o materiál, který tvoří podstatu výrobku, má rozhodující význam ve spotřebě a hovoříme o přímém materiálu. Řadíme sem především základní suroviny, které firma nezbytně potřebuje pro svou výrobu. Tyto suroviny firma spotřebovává ve velkém množství, a proto se ji vyplácí podrobně si spočítat velikost optimální zásoby (ani moc velké ani moc malé), k čemuž se výborně hodí metoda normování zásob. (př. Bavlna, příze, dřevo, cihly)
· Skupina B – je materiál doprovodný, který netvoří podstatu výrobku, ale je důležitou součástí spotřeby. Patří sem zásoby, které se relativně snadno a rychle objednávají a jejich spotřeba už pro firmu není tak nákladově významná. U těchto druhů zásob stačí stanovit a hlídat minimální skladový limit. Pokud klesne zásoba na tuto hranici, je to pro nákupce signál, aby vystavil a poslal objednávku dodavateli, který doveze novou zásobu. (př. Barvy, omítky, hřebíky)
· Skupina C – drobné předměty, tato skupina je počtem druhů zásob největší, ale objemem spotřeby ve finančním vyjádření je pro firmu nejméně významná.(př. tužky, hygienické potřeby)
Propočet velikosti spotřeby materiálu
Pro výpočet spotřeby materiálových potřebujeme znát:
- normy spotřeby materiálu
- plánovaný objem produkce nebo prováděných služeb

Normy spotřeby materiálu propočítává podnik pro ty druhy materiálu, které se nejvíce podílejí na spotřebě. Normy spotřeby materiálu určují optimální množství materiálu potřebné ke zhotovení výrobku nebo vykonání služby.

Stanoví se jako součet:
Čisté hmotnosti výrobku(materiálu) + hmotnost odporu + hmotnost ztrát při zpracování.

Normy vypracovává útvar přípravy výroby (normovači).

Propočet velikosti zásob materiálu
Každý podnikatelský subjekt nakupuje, využívá, skladuje takové množství materiálu, kterým zabezpečí plynulost výroby. Hovoříme o optimálním množství. Optimální výši zásob by měla vyjadřovat norma zásob. Klasický způsob normování vychází:
- z délky dodávkového cyklu =C
- z délky pojistné zásoby = P
- z délky technické zásoby = t
- z průměrné denní spotřeby materiálu = S

Běžná zásoba – zásoba, ze které se průběžně vydává podle požadavků výroby. Má zajistit předpokládanou spotřebu mezi dvěma dodávkami. Její výše kolísá od max. stavu v den dodávky k min. stavu těsně před dodávkou.

Dodávkový cyklus – je doba mezi 2 po sobě následujícími dodávkami. Čím delší je dodávkový cyklus, tím větší je počet nakoupených zásob. Důvodem je značná finanční náročnost dopravy.

Pojistná zásoba – je množství zásoby na skladě navíc nad běžnou zásobu pro případ,kdy se dodavatel opozdí s dodávkou, vyrovnává případné odchylky v dodávkách nebo ve spotřebě.

Technická zásoba – bývá pouze u některých druhů zásob, u kterých se požaduje z technologických důvodů určitý čas na dosušení zásoby (u dřeva) nebo dozrání ( u některých sýrů) Technickou zásobu tedy nejsme schopni předčasně čerpat, protože tato zásoba ještě není technologicky připravená pro výdej do výroby.

Celková zásoba – je tvořena součtem všech těchto zásob.

Základem účinnosti normování je kvalifikované stanovení výchozích veličin, tedy běžné zásoby, pojistné zásoby, popř. techn. zásoby a velikosti dodávkového cyklu. Z nich pak stanovujeme tři základní normativy:

· Časová norma zásob – udává čas, na který nám vydrží průměrná zásoba (průměrná zásoba se počítá průměrem běžné zásoby)






Zb – je doba, po kterou vystačí zásoba běžná (tato doba se rovná dodávkovému cyklu)
Zp – je doba, po kterou vystačí zásoba pojistná
Zt – je doba, po kterou musí být ve skladě zásoba technická

· Normovaná zásoba v naturálních jednotkách – udává fyzický objem zásoby průměrné, tento ukazatel zajímá především nákupce



s = průměrná denní spotřeba materiálu
ČN = časová norma
Zn = normovaná zásoba

· Normovaná zásoba ve finančním vyjádření – neboli tzv. normativ zásob, udává objem peněz průměrně vázaných v zásobách, tento ukazatel zajímá především ekonoma firmy




N= normativ zásob
Zn = normovaná zásoba
P= počet dní pojistné zásoby

Souhrnný normativ zásob pro všechny druhy mat. lze stanovit jako dílčí součet normativů, nebo odvodit podle plánovaného ukazatele rychlosti obratu mat. zásob.

Evidence a doklady
Nejdůležitější doklady:
Vystavené dodavatelem:
1. Dodací list – vystavuje dodavatel pro kontrolu, co za zboží posílá. Fyzicky musí jít s dodávkou, aby odběratel mohl provést přejímku zboží.
2. Faktura – daňový doklad – je dokladem, který slouží pro:
· Zanesení do účetnictví
· Pro účely zúčtování daně z přidané hodnoty
· Vznik a uhrazení závazku

Vystavené odběratelem:
3. Příjemka – doklad evidující přijaté zboží, vystavený ve skladu odběratele a spolu se skladní kartou a výdejkou se vztahuje ke skladovému hospodářství. Na jednu příjemku můžeme přijmout na sklad větší množství druhů zboží, je to doklad multidruhový. Příjemka slouží jednorázově pro jedno přijetí.
4. Skladní karta – je doklad vystavený ve skladu, který slouží pro evidenci pohybu zásoby určitého druhu v čase. Je to tedy doklad jednodruhový, který slouží ve skladě dlouhodobě. Při příjmu nové zásoby je vystavena příjemka a na skladovou kartu se připíše jeden řádek zvyšující zásobu na novou hodnotu. Při výdeji ze skladu je vystavena výdejka a na skladovou kartu se připíše další řádek snižující zásobu na nižší hodnotu. Skladová karta tedy slouží k trvale aktuálnímu přehledu o stavu zásoby určitého druhu na skladě.
5. Výdejka – slouží k výdeji ze skladu do výroby. Jednorázový multidruhový doklad. Současně se při výdeji provede odepsání vydaného množství ze skladní karty.


6. Kniha došlých faktur – je evidence sloužící v účtárně k přehledu o vzniklých závazcích firmy a o datu a způsobu uhrazování těchto faktur.

Právní stránka obchodních vztahů
Základní právní normou je obchodní zákoník. Nejpoužívanější smlouvy:
- kupní smlouva
- smlouva o dílo
Odpovědnosti zúčastněných stran:
- odpovědnost za prodlení
- odpovědnost za škodu
- odpovědnost za vadu: vady právní a faktické (skryté, zjevné)

Logistika
- řeší fyzické a informační toky spojené se zásobováním. Fyzické - toky zboží od dodavatele k odběrateli, toky informační – v písemné i ústní podobě

Průběh zásobování:
1) Vybrali jsme si dodavatele, dohodli podmínky a uzavřeli smlouvu (kupní, o dílo)
- smlouvu uzavřeme ústně – pokud dodavatele dobře známe a dodávka se týká relativně malého obchodu
- písemně: a) formou objednávky – pokud dodavatele dobře neznáme nebo chceme pro pořádek mít založený písemný doklad. Dodavatel tuto objednávku buď písemně nebo ústně potvrdí.
b) formou písemné smlouvy,kontraktu apod.Tuto formu volíme u důležitých obchodů a u rizikových obchodů.
2) Dodavatel zasílá zboží (vlastní dopravou, prostřednictvím veřejného dopravce) popř. si pro zboží dojede odběratel. Odběratel je při přejímání povinen zkontrolovat, zda přebírané zboží odpovídá smlouvě. Tato kontrola není však vždy realizovatelná, např. když řidič přiveze několik palet spojovacího materiálu (šrouby, matičky apod.).Fyzická přejímka takové dodávky může trvat i několik hodin. Při převzetí u výrobce tedy řidič převezme zboží pouze s rámcovou kontrolou počtu nakládaných jednotek a řádnou fyzickou přejímku provede až přebírající sklad zásobování firmy objednavatele. Fyzická přejímka je kontrola nakoupených zásob po stránce:
a) kvantitativní – (spočítáme, zvážíme, změříme) zhodnotíme dodaná množství a zkontrolujeme s průvodními doklady – především s dodacím listem. Zjistíme-li nesoulad mezi stavem dodaným a stavem uvedeným na dokladech, neprodleně reklamujeme.
b) kvalitativní – (kontrolujeme, zda dodávka odpovídá dohodnuté jakosti).
Informační tok spojený se zásobováním

Dodavatel vystaví Odběratel vystaví
Dodací list Příjemku
Skladní kartu

Kniha došlých faktur
Příkaz k úhradě
Fakturu (při platbě z účtu u banky)
nebo Výdajový pokl. doklad
(platba v hotovosti)